Exnovináři žurnalistiku milují, přesto si odchod chválí

Zdroj: Midjourney

Dělají svou vysněnou práci, zároveň truchlí, protože její realita neodpovídá očekáváním. Neustále pracují a připadají si jako v továrně. Škrtí je kazajka všudypřítomných digitálních technologií. Cítí se vyčerpaní a odstřižení od svých přátel a rodiny. Postrádají oporu ze strany kolegů a vůbec celého oboru, který nabízí stále méně jistost. Takhle popisují svou zkušenost novináři, co se rozhodli obor opustit. Jejich výpovědi zaznamenala ve svém odborném článku trojice výzkumníků z University of Minnesota. Studie upomíná na výjimečnost novinařiny, zároveň přináší realistické zhodnocení nálady v oboru.

Odchody z redakcí spojuje pocit bezmoci. Novinářským zběhům se nelíbí podmínky či směřování, neměli však vliv, aby s tím mohli něco udělat. Obávali se, že dělají kompromisy, pro něž si nemohou za svou prací pořádně stát. Pověsili proto novinařinu na hřebík. Žurnalistika jim však zůstává drahá. Když píšou o tom, proč odešli, nepopisují podle autorů pouze svou osobní historii. Otevírají si spíš poradnu. Vyzývají ostatní novináře, aby přehodnotili své kariéry, současně se pokouší působit na obor jako takový. „Snaží se o proměnu odvětví, které opustili,“ píšou autoři článku, ve kterém rozebrali přes dvacet veřejně dostupných adié.

Studie na obecnější úrovni ukazuje, co kdysi pojmenoval Václav Klaus slovy „jednou Respekt, vždycky Respekt“. Novinařinu hodně lidí opouští, málokdo se jí ovšem dokáže vzdát úplně. Snad má vliv i to, že málokterý obor se tolik prožívá. V Česku poslední dobou téměř nemine dne, aby novinář nezpovídal novináře. Vznikají knihy, podcasty, videopořady. Boom rozprav o novinařině můžeme číst v podobném duchu, jako dopisy na rozloučenou, jimiž se zabývala studie. Tedy jako volání o pomoc ve světě, kterým hýbou vlny vyhazovů a střety na sítích, výhled přitom zůstává přinejlepším zakaboněný. I v rozhovorech s novináři přitom bývá přes hodně skepse vidět přesvědčení, že lepší povolání člověk nenajde.

„Zbožňuju novinařinu. Je to fantastická práce. Kde jinde můžete říkat pravdu, a ještě vám za to platí,“ otevírá svou nedávnou přednášku Radek Bartoníček z Aktuálně.cz. Není patrně většího entuziasty, který by se snažil nadchnout veřejnost pro žurnalistiku. Práce v médiích z jeho povídání ovšem nevychází dobře. Naznačuje ekonomickou nejistotu, hlavně však uvažuje nad tím, jak novinařina člověk požere. „Když si promítnu svůj život, měl jsem pocit, že veřejná činnost je důležitější než osobní život. Za sebe vám řeknu, že jsem se mýlil,“ říká s tím, že by rád sloužil jako výstraha.

Kolem novinařiny panuje patrně od jejích počátků mýtus poslání. Jde o výjimečně důležitou práci, a proto zasluhuje polknutí kdejaké hořkosti. Síla mytologie však slábne. Vliv má zvyšující se povědomí o duševním zdraví a work-life balance – „nemusíš to vydržet“ – i příběhy exnovinářů, co promlouvají z druhého břehu. Američtí výzkumnici v úvahách odpadlíků sice stopují úctu k oboru a zájem o jeho kondici, celkově si však exnovináři odchod chválí. Neuvádí přitom nic překvapivého: méně stresu, víc peněz, známá písnička.

Minnesotští výzkumníci médií se snaží příběhy o odchodech vykreslit i v nadějeplném světle. Pokud odcházející talenti veřejně mluví o svých osobních i institucionálních problémech, mohou vydavatelství ponouknout k vytváření udržitelnějšího pracovního prostředí. Takovou interpretaci ale můžeme považovat za zbožné přání. Prostoru pro „poučení“ bylo dostatek. Od roku 2008 zmizela z americké novinařiny neuvěřitelná polovina pozic. Pro Česko data chybí, nemáme však moc důvodů pochybovat, že trend není aspoň trochu podobný. Nešlo přitom o důsledek nespokojenosti jednotlivců, ale ekonomického úpadku institucí. Ten zůstává největším balvanem, kterým dobré rady od bývalých novinářů nejspíš příliš nepohnou.