Facebook funguje. I pro ty, kdo ho kritizují

„Facebook polarizuje společnost, zaplavila nás infodemie! Zuckerberg s tím ale až na kosmetické úpravy nic neudělá, vyhrocené debaty a virální šíření fake news má totiž Facebook vepsaný ve svém obchodním modelu.“ Podobná kritika nejlidnatější sociální sítě patří nejpozději od zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem k dobrému tónu mnoha z těch, kdo se trochu zajímají o média. Množina kritiků se přesto, řekl bych, docela významně překrývá s těmi, kdo Facebook i tak nadále používají, a to zejména jako nástroj pro politicko-sociologické vhledy a diskuse. Tedy pro účely, ve kterých má být Facebook tak špatný.

Facebook totiž pro ony kritiky, mezi které se sám v něčem řadím, v mnoha ohledech funguje. Dá se na něm třeba docela hezky počíst. V posledních týdnech kupříkladu na profilu překladatele Viktora Janiše, kde lidé s velmi různými světonázory debatovali nad propagátorem kritického myšlení nebo nad překladem jedné básně. Padlo tam mnoho bystrého. Už stálicí jsou pak profily Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty a Nakladatelství Oikoymenh, která krásně zpravují tu o jubileu významného českého filozofa, tu o nové publikaci kontroverzního autora z Kanady. Radost potkat.

Uvedené příklady mě ovšem usvědčují z velké staromódnosti. Ono to všechno totiž stojí na textu. Ten navíc není pojatý kdovíjak divoce, naopak přímo vychází z racionální tradice pěstované žurnalistikou a akademií. Právě z těchto oblastí se rekrutují také kritici té špatné rozpravy, která se prý vede na Facebooku.

Fungování Facebooku tak nemusí být pro všechny úplně špatné a toxické, mnozí ho ale zkrátka používají rozdílně oproti tomu, co bychom si my stařešiny textu představovali. Stále se totiž držíme habermasovské představy racionální debaty, u níž už v 90. letech upozorňovaly hlavně feministické kritičky, že stojí na způsobu komunikace vlastní pouze hrstce privilegovaných. Pořád se nemůžeme smířit, že to někdo má i jinak.

A tak když slyšíme návrhy na rozsáhlé regulace obsahu (a právě obsahu, antimonopolní zákroky zabývající se třeba daty jsou věc jiná), je v tom i velký kus skepticismu ohledně povahy člověka. Takový skepticismus se silně vepsal třeba do alarmistického dokumentu Sociální dilema, jehož hraná linka vrcholí účastí chlapce pomateného zlými algoritmy na demonstraci konspirátorů. Situaci zachraňuje až zásah ozbrojených složek. Film tak v zásadě říká: nebezpečný dav vzniká příliš rychle, společnost se proto musí chránit jasnými pravidly (a regulacemi).

Mírnější verzí péče o člověka přiblblého, jak ho často vidí racionální vykladači, bývají nabídky kritického myšlení, přehledy argumentačních faulů nebo seznamy dezinformačních webů. Nic proti tomu, snad tomu ale věnujeme až příliš energie (na místo skutečnějších problémů, pro jejichž tlak se mnozí uchylují k víře v podivná spiknutí). Mám trochu podezření, že lidem jsou efemérní zprávy a debaty často docela jedno. Vždyť před volbami 2019 v Velké Británii trávil Brit pouze 3 % svého času na internetu čtením zpravodajství. A pak taky: snad jsme blbostem věřili vždy, teď je to akorát vidět.

Právě viditelnost na Facebooku je docela výjimečná věc. Kolikrát každý z nás slyšel o tom, že Facebook uzavírá lidi do „názorových bublin“. Já bych ale skoro řekl, že Facebook minulé dekády byl ještě érou všeobecného prostoru, ve kterém se potkají mnozí, veřejně, zpravidla pod svým vlastním jménem. Navíc tak nějak „všichni“ a v prostoru, který je až na uzavřené skupiny (ty jsou nejzábavnější – náhoda?) otevřený.

Zmíněné charakteristiky rozhodně neplatí pro polosoukromé anonymizované prostory jako Reddit, Twitch, Discord nebo TikTok. Co se tam děje? Kdoví! My textové stařešiny to pravděpodobně ani nezjistíme – vždyť se tam mluví, tančí, streamuje. To už raději zůstaneme na tom zlém Facebooku, kde budeme kroutit hlavou, jak jsou ti lidé pitomí. Poměřovat to přitom budeme prací s textem, kterou se my většinou živíme. 

Telegraficky

Problému nepřístupných koutů internetu si všímá redaktor Deníku N Jakub Zelenka, který kvůli tomu založil „experimentální brand“ Hlídací kočička. „Novinářům uniká, že diskuse mladé generace probíhá jinde,“ píše na příslušném webu. Koho by debaty o médiích a mladých lidech zajímaly, potom musí na Discord. Já jsem velmi zvědavý, jestli z toho něco vyleze.

*

Až po dopsání textu jsem si vzpomněl na uloženou a stále nepřečtenou kritiku posedlosti dezinformaci od publicisty a historika Thomase Franka. Je vtipná, ostrá a vůbec vynikající.

*

Na Médiáři jsme vydali delší text o českých vydavatelstvích a hledání náhrady za cookies třetích stran. Téma možná není hot, o to je důležitější!

*

Duncan Trussell vyzpovídal historika a zápasníka Danieleho Bolelliho. Samotný rozhovor má blízko intoxikovanému hospodskému tlachání – což může být vnímáno dobře, nebo taky ne. Epizodu podcastu ale doporučujeme především kvůli dlouhému úvodnímu monologu, který je nádherným, rozevlátým gospelem o jaru, nových začátcích a zatvrzelých duších. 

*

Další důkazní materiál o přesvědčivosti mluveného slova: čtená povídka Trumana Capota probouzí pocity jako lahev pepřové vodky u krbu. 

*

O autech nevím skoro nic, přesto o nich rád čtu články Vojtěcha Dobeše. Umí totiž bourat „auto-moto bullshit“, který doléhá až ke mně. Tentokrát psal o zákazu spalovacích motorů.

*

Kratinkých bonbonků BBC o podivuhodném životě zvířat se jen těžko nabažit. Krabí sociální nespravedlnost, fetující lemuři… Další video představuje jeden ze způsobů vznikání úžasných záběrů (a samo přináší pořádnou porci roztomilosti). 

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast