Piráty iniciovaný bod čtvrteční schůze poslaneckého volebního výboru, týkající se sporu o reportáž Janka Kroupy o Agrofertu, oproti úterní schůzi příslušné senátní komise nové argumenty nepřinesl. Nad rámec známého řekl generální ředitel René Zavoral jen, že ve veřejnoprávním rádiu zruší část tabulkových míst a že kromě předžalobní výzvy od Agrofertu registruje rozhlas i další, rovněž na Kroupovu reportáž, a to z roku 2015. Reportér Kroupa se schůze neúčastnil.

Fukušima, deset milionů a soudce Holmes

Přehánění, k němuž mají sklon i nebulvární média, skrývá nebezpečí vyvolávání planých poplachů a bezdůvodných panik. A ztráty důvěryhodnosti.

„Ani ta nejpřísnější ochrana svobody slova by neměla chránit muže, který začne nepravdivě volat ‚hoří‘ v divadle a způsobí tím paniku.“ Tento výrok soudce amerického Nejvyššího soudu Olivera Wendella Holmese z roku 1919 (případ Schenck v. United States) se často cituje jako příklad toho, že svoboda slova není absolutní, a že ten, kdo komunikuje s veřejností, by měl být odpovědný a domýšlet důsledky svého konání.

Vzpomněl jsem si na soudce Holmese, když jsem o víkendu vícekrát zaslechl, že radioaktivní zamoření druhého bloku havarované jaderné elektrárny ve Fukušimě je desetimilionkrát vyšší než normálně. Původně jsem si myslel, že desetimiliony do titulků přidali editoři, kteří tak rádi přehánějí, když se nás snaží nalákat k přečtení celé zprávy. Ale pak jsem zjistil, že to byla četka, která zprávu – okamžitě citovanou rozhlasem i televizí – vydala s titulkem “Zamoření Fukušimy desetimilionkrát vyšší než norma“, a že tato zpráva se zakládá na zahraničních pramenech.

O desetimilionech se v neděli psalo na světových renomovaných serverech až do chvíle, kdy přišla oprava, cifra se snížila na statisíce, a všechno se svedlo na pracovníka elektrárny, který to prý špatně spočítal. Jenže novináři to stejně odnesli a já si myslím, že částečně právem, jak to vyjádřil jeden ze čtenářských diskusních příspěvků pod zprávou ČTK:

„Vzhledem ke skutečnosti, že naprostá většina občanů ČR neumí počítat s procenty a správně rozlišit základ, z něhož jsou procenta počítána, jsou i údaje o X-násobném zvýšení nic neříkající, pokud nemáme doplňující informaci o tom, jaká ‚koncentrace‘ čehokoliv způsobuje člověku újmu, nebo jak se zvyšuje pravděpodobnost, že újma může nastat…“

Nikdo totiž nevysvětlil míru nebezpečnosti zvýšené radioaktivity, a k čemu se oněch deset milionů – později statisíců – vztahuje. Už titulek četkařské zprávy byl mírně zavádějící: konstatoval, že se překročila norma, aniž se člověk dozvěděl jaká.

Protože mne Pavel Kasík na Technetu upozornil na zajímavý wikipedický graf o Fukušimě, spočítal jsem si z něj, že se možná ten zaměstnanec elektrárny příliš nemýlil.

To v případě, jestliže se vyjadřoval v dávkách radiace působících na organismus, sievertech. Když přirozená úroveň (tedy nikoli norma nebo nějaký limit) působení radiace mořské vody je 0,0001 milisievert/hodinu, a jestliže radiace vody v reaktoru měla úroveň 1000 milisievertů, neboli jeden sievert/hodinu, pak moje kalkulačka mi ukázala, že je to skutečně desetimilionkrát více. Ano, dostat dávku tisíc milisievertů je životu nebezpečné, i když v této úrovni prý ještě existuje možnost uzdravení. Ale to by tam v té vodě někdo musel strávit celou hodinu.

Jak jsem se dočetl na stránkách SÚJB (Státního úřadu pro jadernou bezpečnost), limit pro záchranáře v jaderné elektrárně je v Japonsku 250 milisievertů za rok, v Česku 200 milisievertů za rok. Aniž bychom pracovali v Temelíně, přirozené prostředí do nás dostane ročně ze vzduchu, ze země, z vesmíru 3,2 milisieverty za rok. Letecké posádky na linkách Tokio-New York jsou za rok vystaveny radiaci v hodnotě 6 milisievertů, cétéčko hrudníku nás ozáří 6-15 milisieverty. Tohle všechno, možná v odbornější či populárnější formě posvěcené odborníky, bych očekával od novinářů, ke kterým se dostane agenturní zpráva o zvýšené radioaktivitě ve Fukušimě.

Jenomže jak to jeden čtenář v diskusi ke zprávě ČTK komentoval: „Novináři si vytahují čísla, jak se jim zlíbí, a ještě je blbě interpretují. Běžně se třeba zaměňuje běžná úroveň, norma a zdraví nebezpečná úroveň. Přitom rozdíl mezi nimi v řadě případů může být i těch sedm řádů!“

Ano, i já se domnívám, že vytahování šokujících čísel, často bez kontextu, je zlozvyk, který – jak ukázala víkendová epizoda – není výsadou jen českých novinářů. Zpráva o desetimiliontém zvýšení radiace kdesi v Japonsku nikomu u nás neublíží, paniku nevyvolá. Jenomže když se začne psát o „radioaktivním mraku“ nad Evropou, který neexistuje, pak už je to na pováženou, protože strach z neznámé a neviditelné síly – radioaktivity – je schopen vyvolat paniku a vykupování jódových tablet.

Tohle přehánění, zvláště v titulcích, ke kterému mají sklon i nebulvární média (viz palcové titulky sobotních vydání MF Dnes a Lidových novin věnované sčítání lidu, tedy „Sčítací chaos 2011. Zase je to celé jinak“, respektive „Sčítací chaos 2011. Zatím jen zmatek, fronty, fiasko.“), v sobě skrývá nejen nebezpečí vyvolávání planých poplachů a bezdůvodných panik (o fiasku sčítání lidu zatím nejsou žádné důkazy).

Tím druhým nebezpečím je ztráta důvěryhodnosti. Již ze starověku pochází známá bajka o pastýři, který vesničany tolikrát zbytečně varoval před blížícím se vlkem, až jednou, když vlk skutečně zaútočil na jejich ovce, volání pastýře nikdo nevěřil, všichni zůstali doma a vlk ovce roztrhal. „Cry wolf“ je dodnes anglickým idiomem vyjadřujícím vyvolání planého poplachu.

Jestliže budou média příliš často volat „hoří“ tam, kde žádný požár neexistuje, může se stát, že jednou, až skutečně nějaký požár vypukne, lidé to už médiím neuvěří.