Generační propast i nedůvěra k lifestylu. Proč se tady nepíše o digitální kultuře

Na co asi koukají a jak to určuje jejich pohled na svět? Nevíme. Škoda. Photo by Shingi Rice on Unsplash

Kultura, politické debaty, erotika, poflakování se – tolik bytostně lidských aktivit prožíváme stále víc online, tuzemská média ale vůči popisování digitálních životů zůstávají přinejlepším zdrženlivá. Marně bychom hledali specializované reportéry či celé rubriky pravidelně přinášející znepokojivé ponory z temných semenišť politických memů, empatické profily influencerek s masovým publikem, zábavné fíčry o TikTokem inspirovaných fenoménech v internetové pornografii. Ve světě přitom už dlouho nejde o náměty pouze pro neřestné reportáže magazínu Vice, ale běžná témata obhospodařovaná každou mainstreamovou redakcí od BBC po Washington Post. V tuzemsku přesto kvalitní texty o digitálních fenoménech představují vzácnou výjimku, která často vzniká navzdory redakční rutině. Češi přitom pouze jen na sociálních sítí tráví v průměru dvě a půl hodiny denně – a něco tam dělat přece musí.

„Pro pochopení současného světa je povědomí o internetové kultuře zásadní. Nejvýrazněji nám to připomněl útok na Kapitol a konspirace QAnon, kdy se dění v obskurních koutech internetu překlopilo do reality,“ říká antropoložka Marie Heřmanová, která v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR zkoumá kulturu instagramových influencerek. O digitálních fenoménech příležitostně píše i publicistické texty. V nich přibližuje třeba estetiku i politický kontext fenoménu tradwives – žen předvádějících na Instagramu idylu jak vystřiženou z 50. let.

„O podobných věcech dokážu psát, protože se tomu věnuju akademicky, současně nemám čas psát pravidelně i do médií. V redakcích naopak neexistuje nikdo, kdo by se tomu mohl pořádně věnovat,“ naráží Heřmanová na dnes už tradiční překážku dobré novinařiny – nedostatek času. Antropoložka historicky přispívající do Deníku Referendum nebo magazínu Heroine vidí ještě jeden důvod, proč představují propracované digitální reportáže spíš výjimku. „Obecně nám zatím chybí důvěra k dlouhým textům,“ říká Heřmanová.

Editorskou politiku preferující krátké články jmenuje taky Matouš Hrdina, editor newsletterů Seznam Zpráv, který ve svém pátečním Pod čarou (nejen) digitální trendy dokáže rozplétat s obdivuhodnou pečlivostí. Nedůvěra editorů a vedoucích redakcí k digitální kultuře podle něho roste hlavně z historického zaměření na zpravodajství, které jediné představuje pro mnohé grál novinařiny. „Bavíme se o trendech a společenských fenoménech, to ale zpravodajství nedokáže pokrýt. Nejde tam totiž o žádnou událost, jakkoliv to bývají často důležité věci,“ říká Hrdina.

Lifestyle jako žánr tady naopak nemá dobrou reputaci. Podle Hrdiny právem, jakkoliv by to tak nemuselo být. „Sektor je prolezlý marketingem a komercí. Málokdo tady umí k lifestylu přistupovat kriticky. Takové lidi současně není potřeba platit, protože trh je dostatečně saturovaný právě komercí,“ popisuje Hrdina.

Na absenci chytrého lifestylu podle Hrdiny dokázal – pro někoho jistě překvapivě – zareagovat v posledních letech týdeník Respekt. „Oni se pořád tváří, že jsou zásadní politické médium, politika ale tvoří pouze pár stran na začátku. Zbytek je o trendech, kultuře, životním stylu, a je to úplně v pohodě. Guardian vypadá stejně,“ míní Hrdina.

Nebude přitom asi náhoda, že Respekt dokáže snad nejlépe z větších redakcí zapojovat mladé novináře a dávat jim dostatek prostoru. Heřmanová i Hrdina se ostatně shodují, že na cestě k soudobému psaní o internetu stojí ještě jedna zásadní překážka: generační propast uvnitř redakcí. „V médiích i akademické sféře určují směřování a obsah lidé s velmi podobným vzděláním a životní zkušeností, kteří o tomhle světě příliš neví. Ten je sice zajímavý pro velkou část populace, ta ale naopak není reprezentovaná médii,“ myslí si antropoložka.

Samotná média pro mladé v tuzemsku také příliš nevzkvétají. Pokusy typu Hipster pravidelně zapadají, původně slovenský Refresher pěstuje spíš psaní o zajímavostech a místních kauzičkách, na Radiu Wave mají aspoň pořad o memech od matadora kulturní publicistiky Karla Veselého. Něco nového snad může přinést chystaný web pro mladé FOMO od vydavatelství Czech News Center. V úvodní prezentaci se dostala rubrika Svět internetu ohlašující pokrývání memů i digitální kultury hned na druhé místo. Zřejmě ani v tomto případě nebude náhoda, že projekt připravuje Vilém Franěk, marketingový manažer Mall.tv, kde běží dnes zdaleka nejobjevnější pořad o internetu a kultuře s ním spojené – Mikýřova úžasná pouť internetem. Její multigenerační úspěch jasně ukazuje na hlad po neotřelém vysvětlování, co všechno se v divokém online světě děje.

Máme tady přitom víc mladých lidí, co dokážou umně převyprávět kauzy z TikToku, který zdaleka už nenabízí jen tancující dospívající. Jedním takovým je Adam Zámečník, publicista, který vystudoval žurnalistiku a historii ve Velké Británii. Ve Finmagu popsal třeba spekulace okolo NFT obrazů nebo byznys s šunty prodávanými přes TikTok.

„Během pandemie se TikTok rozšířil napříč společností. Objevuje se tam cokoliv včetně politiky. Člověk tam nemusí trávit tolik času. Algoritmy reagují velmi rychle a ukazují trendy,“ přibližuje Zámečník, jak vznikají jeho texty, které posílá hlavně do britských redakcí. V nich podle něj panuje větší konkurence, současně se o digitální trendy skutečně zajímají, zatímco v tuzemsku vidí zatím zájem hlavně o drobné zprávy a skandály.

„Lidi na pomezí generace Z a milleniálů loví trendy a píšou nespočty článků o tom, jestli letošní léto bude hot girl summer. Existuje toho fakt hodně různé kvality, ale dají se na tom najít i opravdu zajímavé věci,“ říká Zámečník.

Jako příklad generační autorky jmenuje Sophii Smith Galer, která pokrývala TikTok pro BBC a nedávno přešla do Vice, kam hned napsala o tom, jak algoritmy TikToku dokáže využívat antivakcinační hnutí. Během pár let se tak dostala mezi nejvýraznější tváře pulsující digikulturní scény, díky níž tradiční média dokážou oslovit i ty, kteří se jich obyčejně spíš straní. Mezi hvězdy žánru patří Amanda Mull z The Atlantic, Rebecca Jennings z Voxu nebo Taylor Lorenz z Timesů. 

Na Vice přispívá i čtyřiadvacetiletý Zámečník, který chce i nadále psát hlavně do zahraničních médií. Je skoro škoda, že tady redakce nemají – nebo minimálně nevyjadřují – zájem o lidi, co berou psaní vážně, nechtějí ale do zpravodajství. Už protože opravdu neobsáhne celý svět.

*

Vybíráme z internetu

Ve Vinohradské 12 byl historik světového formátu. Samuel Moyn mluvil o nové, „humánnější“ válce, která střídá velké invaze. Výjimečná epizoda vyšla poprvé i v původním znění.

*

Orientaci ve světě pomáhají taky Hana Martínková a Barbora Chaloupková ve svém podcastu Za humny. Epizoda o proměně globální ekonomiky – takzvané financializaci – přicházející v 70. letech a trvající dodnes musela dát strašné práce. Vyplatilo se, na takový makropohled tady člověk narazí vzácně.

*

Ze všech předvolebních testíků a kalkulaček vybočuje výzkum Behavia pro Aktuálně.cz, kde se člověk dozví, co považují voliči SPD nebo Pirátů za skutečně podstatné. Dobrý kontext nejen tomuto výzkumu dodává rozhovor Josefa Šlerky s Lenkou Hrbkovou, Davidem Klimešem, Danielem Prokopem a Michalem Sirovým. Vyšel na Investigaci.

*

Český hydrometeorologický ústav přeložil do češtiny zásadní část Šesté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Shrnutí pro tvůrce politiky se rozhodně vyplatí prolistovat nebo aspoň vědět, že je i dostupné i v mateřštině.

*

Humor není zdaleka mrtvý, daří se mu nadmíru dobře, ukazuje, soudím minimálně já, třaskavý seriál Bílý lotos na HBO. Doporučuju, kudy chodím. Tady aspoň odkážu na představení od Táni Zabloudilové.

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast