Jaroslava Haladová: „Na Vltavě chci míň mluvení o umění a víc samotného umění“

Za Petra Fischera se hodně mluvilo o změnách. Co se na Vltavě změnilo a na co z toho chcete navazovat?

Když nastupoval Petr Fischer, musel se potýkat s hodně stereotypním vnímáním Vltavy. Ta byla historicky vnímána hlavně jako stanice klasické hudby. Do značné míry to tak opravdu bylo. Petr se snažil stanici posunout – ukázat, že není tak sterilní, nudná, vážná. V téhle snaze bych určitě chtěla pokračovat. Řada věcí ale podle mě zůstala někde na půl cesty, ani programové změny nebyly tak zásadní, jak to navenek mohlo vypadat. Z průzkumu, který jsme si na jaře zadali mezi třemi sty našich posluchačů, nám vyšlo, že velká část z nich si změn ve schématu v říjnu 2017 ani nevšimla.

V čem tedy naopak měníte směr?

Petr Fischer se hodně zaměřoval na kulturní publicistiku, zdůrazňoval kritický akcent. To není linie, na kterou bych chtěla navazovat. Já si myslím, že Vltava vysílá hudbu, kulturní publicistiku a slovesnou tvorbu, která je pro mě osobně na stanici skoro nejcennější. Všechny tři věci by ale měly být v rovnováze. V tom je asi hlavní rozdíl.

Co to znamená pro nové schéma pro roky 2020 až 2023, které přijde v dubnu příštího roku?

Vltava by měla vysílat víc živě. Každý všední den jsme rozšířili kulturně-publicistický proud, který se jmenuje Mozaika. Ráno o hodinu, kdy by měla běžet od šesti do deseti hodin. K tomu jsme přidali další dvě a půl hodiny do odpoledne mezi druhou a půl pátou. Měl by to být prostor, kdy stanice může víc reagovat na to aktuální dění, být ve větším kontaktu s posluchačem než dnes.

Chtěla bych taky změnit jistou oddělenost redakcí, které spolu historicky málo komunikují. Víc plánovat centrálně, komunikovat napříč. Líp propagovat i vlastní vysílání – když máme večer rozhlasovou hru, můžeme do dopoledního rozhovorového pořadu pozvat jejího režiséra a podobně.

Posílíme řadu četeb, do dopoledne vrátíme krátkou četbičku, po jedenácté večerní pak přidáme noční řadu, které pracovně říkáme Četba s hvězdičkou. Pozdním časem se chceme vyhnout problému s vulgaritami, na který konkrétně narazil i Petr Fischer. Na to můžeme mít různé názory, ale zákony jsou nějak nastavené a tohle je snadné řešení, jak vysílat třeba Palahniuka nebo Bukowskiho.

Rozšíříme pořad Sedmé nebe, který aktuálně běží v neděli, kdy respektovaná osobnost ze světa hudby vybírá hudbu podle svého autorského vkusu. To chceme mít každý den od sedmi večer. Celkově jsme se snažili, aby schéma bylo jednodušší a přehlednější. Aby pořady lícovaly, běžely ve stejný čas po celý týden. Dnešní schéma je komplikované i pro nás samotné autory, natož potom pro posluchače, kteří Vltavu třeba tolik neznají.

Jaroslava Haladová. Foto: Vojta Herout

Proč změny spustíte až od dubna?

Jednoduše proto, abychom měli čas si všechno dobře připravit. Kromě toho, že budeme oslovovat nové spolupracovníky a ladit finální podobu pořadů, budeme také připravovat novou vizuální podobu stanice, upravovat web, přemýšlet nad marketingem.

Při představování schématu na zasedání Rady Českého rozhlasu mě zaujala slova programového ředitele Ondřeje Nováčka, podle kterého by se Vltava měla přizpůsobit posluchačským zvyklostem a životnímu rytmu aktivních lidí. Co si pod tím představit?

Ono to bez kontextu může znít divoce. Vltava nikdy nebude proudová stanice, kterou můžete zapnout v práci, jedním uchem poslouchat písničku a u toho pracovat. Chceme ale víc přemýšlet nad tím, co posluchači v daný čas dělají, odstranit nelogičnosti. Typicky může jít o esej po deváté ranní, což je docela náročný formát. Je otázka, kolik pracujících lidí si může v tuto hodinu dopřát ten luxus a zamýšlet se nad komplikovaným textem. Jestli to nebude fungovat líp, když tento text přesuneme třeba do víkendového nebo pozdějšího času, kdy si ho mohou lidé víc vychutnat.

Mluvilo se také o hledání staničních osobností. Máte konkrétní představy?

V našem vysílání se objevuje velká spousta hlasů. Možná jich je až moc, příkladem je rozhovorová Vizitka, kterou v době mého nástupu střídavě moderovalo asi patnáct lidí. To není ideální, protože pak se s nikým příliš neztotožníte. My nikdy nebudeme mít jednu hlavní hvězdu, ale rádi bychom si vypěstovali viditelnější tváře. To se podařilo třeba Plusku a Michaelu Rozsypalovi, kterého dřív nikdo neznal, ale vypracoval se. Chtěla bych víc ukázat, že tady máme dobré lidi, kteří jsou dnes možná moc schovaní.

Jak taky přitáhnout lidi, když se nebavíme pouze o obsahu. Výrazná byla třeba kampaň Art is not dead.

Art Is Not Dead. Český rozhlas Vltava podle Petra Fischera

Mně zrovna tahle kampaň nikdy úplně nepřirostla k srdci, protože mi připadalo, že klame tělem. Tady mluvíme o nějakém punku, ale vy si potom zapnete stanici, která punková nikdy nebyla ani nebude. Já bych chtěla být možná trochu pravdivější. Určitě ale chceme vysílání promovat i skrze zajímavé akce. Teď to bylo třeba zahájení Letní Letné, kde jsme živě přenášeli a komentovali zahájení, během kterého šla přes řeku provazochodkyně. Naše redaktorka Veronika Štefanová si pozvala hosty, mluvili o tom, co to je nový cirkus, co vlastně prožívá provazochodkyně nad řekou. Byla to kvalitní „vltavská“ publicistika, nabitá informacemi, ale zároveň velmi atraktivní. To je podle mě cesta. Ukázat, že i na Vltavě je… snad trochu zábavy? Ale pochopitelně s tou kvalitou, kterou stanice drží.

Jak chcete pracovat s novými médii? Případně s obsahem na vyžádání?

Zanedbáváme třeba kanál na YouTube. Radiožurnál nebo Dvojka dosahují skvělých čísel v rozhovorech na YouTube [víc o tom je v nedávném článku Médiáře o podcastech - pozn. red.]. Naši hosté nejsou většinou takové celebrity, ale chceme to také zkusit.

Co dobře funguje na vyžádání, jsou četby na pokračování. V tom ale narážíme na autorská práva. Typicky mohou být na internetu týden a potom zmizí. Pro mě je velká otázka, jestli se nám podaří vyjednávat lepší podmínky. Tím ale trpí třeba i Dvojka, takže to je na celorozhlasové jednání.

Z rozhlasu po loňské optimalizaci odešlo kolem 120 lidí. Jak se to dotklo Vltavy?

Ne nějak citelně, nebyl to fatální zářez do organismu. Odešlo několik lidí, ale velkou část obsahu vždy tvořili externisté. Spíš tedy jde o přenastavení práce, aby někdo obsah od interních autorů i externistů produkčně a formálně řešil, skládal to celé dohromady.

Jak je pro vás důležitá poslechovost?

To je ošemetná otázka. Pro mě je důležitá. Já si zkrátka myslím, že nemůžeme mít ten luxus vysílat pro pár tisíc lidí a tvářit se, že nám je jedno, jestli to lidé poslouchají. Můžeme dělat kvalitní a dobré věci a zároveň s nimi mít úspěch. Já tomu věřím. A doufám, že se podaří Vltavě najít ten průsečík.

Jaroslava Haladová. Foto: Vojta Herout

Odchod Petra Fischera zdůvodňoval René Zavoral mimo jiné tím, že šéf Vltavy nesplnil požadovanou poslechovost. Na jak dlouho jste s generálním ředitelem domluvená a jaká jste si odsouhlasili kritéria, podle nichž budete hodnocena?

Poslechovost je kritérium, ale ne jediné. Dostala jsem v únoru od generálního ředitele několik úkolů. Třeba vybrat vedoucího hudební redakce, celkově se podívat na organizaci práce na stanici, projít vysílací schéma a navrhnout jeho úpravy. To máme víceméně hotovo. V dubnu změny spustíme a pak budu hodnocena na základě několika následujících měření Radioprojektu. Pochopitelně, pokud se mi nebude dařit, může mě generální ředitel - stejně jako další členy vedení - odvolat z funkce šéfredaktorky kdykoliv.

Plánujete tedy změny v hudební dramaturgii?

Ano, v několika směrech. Zachováme i od dubna převahu klasické hudby, ale do odpoledního živého bloku chceme citlivě míchat kromě jazzu i elektroniku nebo třeba world music. Do řady večerních koncertů chceme přidat i koncerty „kultivovaného popu“, myslíme si, že třeba záznam koncertu Davida Bowieho by Vltavě slušel. Podobný typ koncertů se jinde v rozhlase aktuálně nevysílá, což je škoda. Zároveň bych ale byla ráda, kdybychom měli nově jednoho hlavního hudebního dramaturga, který by hudbu na Vltavě celkově ladil, teď je hudební dramaturgie poměrně roztříštěná. Konkrétního člověka na tuhle pozici teprve hledáme.

Pořady na Vltavě jsou často náročné. Jak hledat hranici mezi přístupností a ukazováním horizontů?

To je vždycky věc osobního vkusu a zodpovědnosti konkrétních lidí. Vyvážit to. Občas udělat něco atraktivnějšího, co zaujme veřejnost, a vedle toho ukázat něco míň známého. Já bych nikdy nešla cestou masivní líbivosti, abych získala poslechovost. To bych se musela asi stydět.

Trpí Vltava pragocentrismem?

Někdy může. Chtě nechtě - kmenová redakce sedí v Praze. Ale máme síť zpravodajců v regionech, kteří pro nás natáčejí příspěvky, máme i moderátory mimo Prahu, snažíme se vyjíždět ven. Já bych byla sama poslední, kdo by chtěl, abychom působili pragocentricky, ale někdy se to asi může stát.

V souvislosti s Vltavou se občas mluví o nutnosti oslovit mladé lidi. Jak? A dává to vůbec smysl, když je tady Radio Wave?

Podle mě to smysl dává. Wave je pro lidi do zhruba pětatřiceti. Pak je tu ale stále velký prostor, protože Vltava tradičně v průzkumech vykazovala nejvíc posluchačů ve skupině nad 70 let. Pokud nás tedy začnou víc poslouchat padesátníci, nic se nestane. Takže za mladšími posluchači určitě vyrážejme, ale Wave je hranice, za kterou nepůjdeme. Respektive my jsme při definici cílové skupiny došli k tomu, že jsme spíš zájmová stanice. Může nás poslouchat člověk jakkoliv starý, pokud ho zajímá kultura a ten způsob, jak ji nabízíme a zpracováváme.

Jak je to se sdílením obsahu mezi stanicemi?

To se nedělá skoro nikde. Třeba Wave mám ráda, vážím si ho, ale roubování dvou stanic dohromady nefunguje. Všechny mají rozdílné tempo, způsob, jakým se v nich mluví, to jsou diametrální rozdíly. Cestou je spíš spolupráce na dílčích věcech.

Jaroslava Haladová. Foto: Vojta Herout

Jakou má Vltava roli ve světě, který se zrychluje?

Myslím, že svět tak zrychlený není. Respektive to tak dramaticky nevnímám. I ve světě, který může působit zrychleně díky jiným druhům médiím, lidi pořád chtějí poslouchat. To ukazují také zahraniční trendy. V Americe jsou úspěšné podcastové série, kde se v hodinových dílech do detailu pitvá kriminální zápletka. Lidi musí věnovat spoustu energie a času, aby to uposlouchali. Zkrátka i dnes mají lidi rádi dobré příběhy, dobře vyprávěné příběhy. V tom Vltava má co nabídnout.

A jakou roli má v českém kulturním provozu?

Můžeme 24 hodin denně vysílat o kultuře nebo nabízet kulturu, to je na poměry Česka myslím netradiční, takže toho musíme využívat. Chtěla bych z Vltavy respektované kulturní periodikum, které vám jednak nabídne názor, ale taky vám umění samotné zprostředkuje. Mělo by tady být míň mluvení o umění a víc samotného umění. To je asi taky posun od Petra Fischera.

Jaká byla nálada na stanici v souvislosti s jeho odchodem? Na poměry Vltavy tomu byla věnována velká pozornost. Jak to bylo a jak je to teď?

Mně to celé připadá jako dobrá lekce z mediální výchovy. Navenek mně to totiž připadalo mnohem divočejší, než to bylo skutečně uvnitř. Ale myslím si, že to je hodně individuální. Část lidí vnímala situaci z jednoho úhlu pohledu, část z druhého. Ono to nebylo vůbec tak jednoduché, jak to bylo navenek celé prezentováno. Situace byla složitější.

Sama za sebe můžu říct, že to tady aktuálně docela dobře funguje. Nikdy se nezalíbíte všem, ale rozhodně se tu neděje žádná revoluce, lidi nepodávají masové výpovědi.

Odešel někdo kvůli tomu, že Petru Fischerovi nebyla prodloužena smlouva?

De facto nikdo, respektive, nikdo ze zaměstnanců nedal výpověď. Z externistů vím asi jen o Martinu Gromanovi, který měl ale s rozhlasem vlastní složitou historii. Nešlo, počítám, jen o Vltavu. Zajímavé je, jak reagoval třeba Jiří Černý. Když s ním ukončili spolupráci na Dvojce, byl naštvaný a v jednom rozhovoru říkal, že s Vltavou po odchodu Petra Fischera nechce také mít nic společného. Pak jsme se ale osobně setkali i za přítomnosti šéfa Dvojky a ředitele programu Ondřeje Nováčka, nabídli jsme mu konkrétní podmínky a dneska říká, že je velmi spokojený a že mu je na Vltavě dobře. Z toho mám osobně velkou radost.

Co jste říkala na tu řadu osobností, kteří se přihlásili k Vltavě? Komunikovali i s vámi?

Moc ne. S částí lidí, kteří vystoupili na obranu Petra Fischera, podepsali petici, se osobně znám, takže reagovali pozitivně, ve smyslu “jo, tak tak to asi neznamená, že teď Vltavu vypnou a všechno se zhorší”. Pro některé jsem jako šéfredaktorka záruka kontinuity, že se stanici nic strašlivého nestane. Jiná část lidí to může vnímat tak, že se tady stalo něco špatně, nevím. Nechci se tím detailně zaobírat. Za člověka mluví vždycky práce. Určitě tady zůstal kus práce po Petru Fischerovi, doufám, že zůstane kus i po mně. Ať posoudí posluchači, jestli stanice funguje, nebo ne.

Odchod Petra Fischera se politizoval, cítíte vy nějaký podobný tlak?

Zatím musím říct, že ne. Máme velkou svobodu v tom, co vysíláme. To je do značné míry tím, že Vltava se zabývá hlavně kulturní sférou. Je pravda, že Petr se jakožto bývalý politický komentátor víc angažoval, že komentoval dění. To není moje parketa, nikdy nebyla, já to dělat nebudu. Nebudu určitě tak aktivní společenskou osobou, jako byl Petr Fischer. Pak logicky nebude zrak na Vltavu tolik upnutý.