Loni usedl čtyřiasedmdesátiletý Václav Havel poprvé ve svém životě do režisérského křesla a splnil si starý sen, když převedl jedno ze svých dramat na filmové plátno. K ruce mu byla řada známých herců – za mnohé jmenujme Josefa Abrháma, Oldřicha Kaisera, Jaroslava Duška, Vlastu Chramostovou, jednu z hlavních rolí hrála i jeho manželka Dagmar.
V březnu vešla režijní prvotina Václava Havla Odcházení do českých kin a tato kulturní událost vzbudila rozporuplné ohlasy v řadách kritiků i politiků.
Novinářská scéna se rozštěpila takřka rovnoměrně do čtyř skupin. První z nich Havlovu filmovou prvotinu chválila, druhé se nelíbila, třetí k ní zaujala dvojaký postoj a čtvrtá si ponechala od filmu neutrální odstup. K novinářům, kteří film hodnotili přátelsky, se přidali lidé z filmové branže - nezřídka šlo o citace ve filmu účinkujících herců – a výsledkem bylo, že mírně převážil pozitivní ohlas na film (14 %).
U kritiků (4 %) vyvolala rozpaky především výrazná divadelní stylizace díla – mluvili o jiném, „solitérním“ filmu, návratu do 60. let, absurdním dramatu, jež na rozdíl od poměrů v minulém režimu již nefunguje, ba dokonce zpochybňovali, že jde vůbec o film.
Kamenem úrazu se staly zejména režisérovy odkazy na absurditu: tam, kde jedni oceňovali absurdní rozměr a zdařilou fraškovitost, spatřili druzí pouze „blbnutí před kamerou“ v podání Havlových kamarádů. Nechyběly silné výrazy jako „sebevražda“ (Mirka Spáčilová v MF Dnes), „zahradní smutnost“ (E15), „filmový průšvih“ (Haló noviny). Časopis Týden pak dokonce Václava Havla podezíral z toho, že tak nepodařený film natočil záměrně, aby byla větší legrace.
Již před premiérou projevili o film zájem zahraniční producenti a mluvilo se o tom, že by Odcházení mohlo být představeno na jednom ze slovutných festivalů typu Cannes, Benátky nebo Locarno. Zahraniční tisk se samozřejmě zapsal na slavnostní premiéru v kině Lucerna (22. 3. 2011) – připomeňme krátce, ze palác Lucerna vystavěl před sto lety dědeček Václava Havla. Nicméně i jeho reakce byly spíše zdrženlivé, například britský list The Guardian se omezil na to, že poukázal na dvě zvláštnosti filmu, totiž že jeho režisér překročil sedmdesátku, a že byl prezidentem.
Vedle lidí z filmové branže (rozhovory médií s herci, kteří ve filmu hráli) hodnotili film nestandardně i politici. Film zhlédl mimo jiné čerstvě jmenovaný velvyslanec USA v Praze Norman Eisen, který v něm spatřil téma boje s korupcí. Eisen byl ovšem jediný z politiků, kterému se film líbil – již koncem února (Právo, 28. 2. 2011) zmínil film ve zkratce Václav Klaus, když tlumočil slova Ladislava Bátory: „raději Prodanou nevěstu než Odcházení“.
Jestliže u Klause se jednalo pouze o zmínku, rozruch později vyvolal někdejší ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák – každý soudný člověk by podle něj řekl, že Havlův film je brak. V reakci na tato slova na Facebooku označil Jandáka Havlův souputník z disentu Pavel Landovský za „kokotführera“.
V poslední březnové dekádě se diskuse okolo filmu stávala s každým takovým silným výrazem stále více nepřehlednou, až byla řeč o „mediální vřavě“, ve které se do sebe pustili novináři navzájem (například Jan Rejžek vytkl v LN kritičce Týdne Ireně Hejdové, že před listopadem „salutovala v pionýru“). Chladnější hlavy se pak podivovaly nad úrovní filmové kritiky v Česku, respektive nad tím, jak se může kritika tak zásadně nad Odcházením neshodnout. Na povrch vystupovaly zasuté politické loajality na půdorysu havlových příznivců a odpůrců (Jandák psal explicitně o „pelechu pravdy a lásky“). Film samotný tedy koncem března ustoupil spíše do pozadí a vystřídal jej údiv a rozpaky nad tím, že se o něm diskutuje tak vypjatě a s takovou energií.
Ona „diskuse o diskusi“ zabrala celkem 13 % veškeré publicity ve filmu, přičemž zmíněné třenice a silná slova zanechala všeobecnou pachuť – v dobré polovině případů byly hodnoceny negativně či alespoň s rozpaky. Mluvilo se třeba o tom, jak Václav Havel nechává v naší zemi málokoho lhostejným a že tedy jeho první film působí logicky jako „červený hadr na emoce“ (LN, 25. 3. 2011), či o jakési pozdní „bitvě o Havla“, se kterým se stále mnozí lidé s rozkoší a při každé příležitosti chtějí vyrovnat (LN, 26. 3. 2011). Jak trefně glosoval Respekt (28. 3. 2011), i dohasínající „hysterie“ okolo Odcházení nese sama o sobě jisté rysy absurdity a Václav Havel se nad tím může jen shovívavě usmívat. Stejně jako se usmíval poté, co upadl na jeviště při slavnostní premiéře filmu v Lucerně, vzápětí se chopil mikrofonu, pronesl okřídlené „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ a sklidil ovace vestoje.