„Hlavní je dělat. Ne jen mluvit, jak to dneska bývá“

Pokud si to všechno dobře pamatuju, prodáváš tenisky, pořádáš akce jako Addict pro lidi, kteří jsou i o polovinu mladší než vy, děláte marketing s lidmi takzvaně vlivnými na sociálních sítích, věnujete se hudebnímu managementu a občas vyprodukujete video, pro sebe či pro ostatní. Je pro vás některá z pětice aktivit důležitější, významnější než jiná?

Je to celkem uzavřený kruh, nic z toho pro mě není nadřazené, ani náročnější. Všechny ty činnosti se vzájemně doplňují a při každém projektu vždycky využívám dvě až tři naráz. Videoprodukci je možná třeba věnovat o něco větší péči, tak jsme ji vytvořili samostatné produkční studio Ef.

Dá se tvá profese jednoduše pojmenovat? Se vzpomínkou na osmdesátá léta bych třeba řekl impresário, někdo jako doktor Janeček, ale tehdejší možnosti vyjádření byly ve srovnání s dnešním vývojem technologií a mediálních platforem přece jen o něco menší…

S oblibou mi říkají hledač talentů, ale hlavní fáze toho u mě, řekl bych, už přešla. Probírali jsme pět oborů, kterým se věnuju, každý nese své pojmenování – pořadatel kulturních akcí, marketingový ředitel prodejce tenisek, produkční, kreativec, který vymýšlí kampaně, videoproducent.

Shrnuto – podnikatel v showbyznysu?

Dá se říct.

Jak je takové podnikání organizováno?

Všechno se to děje pod produkční firmou Bookin Agency, kterou vlastníme s Vaškem Mazancem, a mediální firmou The Mag Media, kterou máme s Dušanem Štajerem a Richardem Blahou. Zároveň mám živnost na sebe a zároveň dodávám externě jiným firmám.

Máš stálé spolupracovníky, stálý tým? Nebo je najímáš ad hoc, projektově?

To všechno, o čem se bavíme, dělám dvanáct let a naučil jsem se rychle odmítat lidi, se kterými nemá smysl dělat. Učil jsem se to ale dlouho, měl jsem zprvu problém s tím, že jsem dával spoustu šancí. Nakonec jsem se toho naštěstí vzdal, ostatně někde jsem četl pravdivou úvahu Tomáše Čupra, že čím dřív se člověka, se kterým cítíte, že to není ono, zbavíte, tím je to lepší – vždycky se stane, že vzápětí přijde někdo nový, a tím se vše vyčistí. Došel jsem tedy k tomu, že mám úzký okruh pěti, sedmi lidí – režiséry, hlavní produkční, poradce, konkrétně jsou to Vítek Máchal, Martin Štembera, Jonáš Čumrik nebo třeba Jakub Strach –, a požaduju, aby každý z nich, kdo pro mě řeší některý ze segmentů, fungoval. Neumím dělat jednu věc a na sto procent, možná to je můj vnitřní strach, možná to není pravda, ale myslím, že by mě to za chvíli začalo nudit. A stejně bych začal hledat něco jiného. Takže je vlastně dobře, že se v průběhu dne stresuju různými projekty, nejen jedním, byť spolu často souvisejí.

Matěj Kretík. Foto: Jakub Hrab

Matěj Kretík v rozhovoru s Ondřejem Austem. Foto: Jakub Hrab

Matěj Kretík. Foto: Jakub Hrab

Matěj Kretík. Foto: Jakub Hrab

Dnes pracuješ na obsahových projektech pro mladé lidi, zároveň takové projekty často zajímají značky, které takové projekty chtějí právě směrem k mladým marketingově využít, spojit se s nimi. Kde jsi dělal předtím? Jak jsi začínal? V agentuře?

Ne, nikdy. V pubertě jsem měl životní sen pracovat ve skateshopu. Na skejtu jsem jezdil od devíti let až asi do dvaceti a miloval jsem chodit do skateshopů – vystoupit na I. P. Pavlova, projít přes Václavák až na Náměstí Republiky, přejít na Palackého náměstí, obchodů pro skejťáky bylo tenkrát na téhle trase snad třicet. Nejdřív jsem se pokusil o vysokou školu, tam jsem dlouho nevydržel, přišlo mi, že mě to zdržovalo, a tak jsem raději šel pracovat. A právě do skateshopu. Udělal jsem ale chybu, že jsem si vybral skateshop v outletu, ve Štěrboholích, kam třeba několik dní nikdo nepřišel. Tak jsem za dva měsíce dal výpověď. Chvíli jsem pak dělal brigádně ve skladu a pak jsem se přes kamaráda ze skejtu, ze základní školy a ze sídliště, z Jižního Města, kde se všichni známe jako rodina, dostal k rapu. On rapoval a já jsem kolem toho začal pomáhat. Někdy v té době se taky odehrál zásadní moment, moje osmnácté narozeniny, vlastně můj první event, tehdy pro spolužáky ze střední. Od té doby ho dělám každý rok, dodnes.

Osmnáctiny, to musel být speciální event.

Jasně, v klubu Stromoffka tehdy, ucpaná všechna umyvadla, klasika. Speciální nebyl, ale zjistil jsem díky němu, že mě baví takové to řešení, organizace, produkční práce.

Kolik přišlo lidí?

Třicet pět třeba, třída ze střední, a pár dalších holek. S kamarádem, co začal rapovat, jsem se pak nějakou dobu neviděl, než jsem ho potkal někde na baru a ptal se ho, co dělá. On že dokončuje desku a že na ní bude mít zajímavé hosty. Asi za půl roku se odehrávala kauza, kdy se házela na Andělu vajíčka na pana Paroubka a známí pražští rappeři Vladimir 518 a Hugo Toxxx a DJ Mike Trafik při tom byli zpacifikováni policií, Trafika dokonce odvezli. Tehdy v rádiu, už nevím v kterém, měl známý DJ Abdul 52 na rozhovoru Hugo Toxxxe. Volali Trafikovi, a ten jim řekl, že je policajti nakonec pustili, prý „nevěděli, co mají s náma dělat, když jen hážeme do vzduchu zeleninu“. Abdul se taky Toxxxe klasicky ptal, co chystá. Hugo Toxxx řekl, že bude mít track s celkem neznámým člověkem, který si říká Marat. Zpozorněl jsem, to byl totiž ten můj kamarád. Když Marat vydával svoje druhé CD, vzal ho Toxxx do svého labelu Hypno808. K tomu jsem se dostal blíž, slovo dalo slovo, z křtu jedné desky byla velká akce, Hugo Toxxx ji nechal na mě, odjel na měsíc do Vietnamu, a já to celé dal. Díky tomu, že se to povedlo, mi nabídl, abych celý label vedl. Ovšem vést hudební label zní u nás trochu jinak než v Americe.

Co to obnášelo?

Vše kolem hudebního managementu. Šlo hlavně o koncerty, pořádání samostatných eventů, sehnat partnery na projekty, zajistit videoklipy, merch. To jsem pro řadu lidí na labelu dělal.

Proč jsi odešel a osamostatnil se?

Asi právě kvůli tomu, že jsem se začal trochu nudit a že mi chybělo dělat něco dalšího. A zásadní pro mě tehdy bylo zkusit něco s kluky ze Snapbacks.cz, které jsem potkal díky tomu, že začali sponzorovat některé moje lidi. Konkrétně HZM, bývalou kapelu Jonáše Čumrika alias Johnyho Machette. Jim si Jonáš tehdy stěžoval, že to má těžké s manažery a že nemůže žádného pořádného sehnat. Doporučili mu, ať zkusí oslovit mě. Nejprve jsem s ním chtěl dělat zároveň s prací pro Hypno808, brzy se ale potvrdilo, že Hypno808 je parta zvyklá dělat si věci podle svého bez ohledu na okolí, zatímco Jonáš vždycky byl a vždycky bude absolutní mainstream. Hypno808 jsem proto opustil, protože oni chtěli někoho výhradně svého, a to už jsem nemohl splňovat.

Jak jste se s Jonášem potkali názorově? Jemu se zprvu vysmívali, když tenkrát přeskočil Řezníka vinou toho, že ho firma Mattoni ve Slavíku vyřadila z hlasování o internetový objev.

Svůj Bookin jsem zakládal s tím, že to bude největší bookingová agentura v Česku, to byl další z mých životních snů. Velmi rychle jsem ale zjistil, že je to hloupost, že umřu, že se zabiju sám, protože nepracovitost a zároveň obrovská nevděčnost umělecky založených lidí je šílená. I když zatím nemám větší porovnání se zahraničím, odhaduju, že to bude všude stejné. Začal jsem nabalovat lidi, začalo se to roztáčet, ale přišel jsem na to, že tak to dál nejde. Že si budu dělat svoje věci a lidi k tomu používat na konkrétní práci, že jim práci rád dohodím, ale nebudu se o ně starat jako táta na denní bázi. To mě ale zároveň bavilo, rozhodl jsem se proto, že si jich pár nechám jako své zásadní koně. Z toho vykrystalizoval Jonáš. Protože prostě chce pracovat. Často na věc máme jiný názor, ale dokážeme se dohodnout. Přístup k práci je stejný, byť obsahově z toho může vzniknout ledacos. On je mentálně mladší, než kolik mu je fyzicky, já to mám zase naopak, takže se názorově často pereme, ale oba chceme dělat, proto se snažíme vždycky ve všem najít řešení spíš než vymýšlet, jak to neudělat nebo proč by to nemělo jít.

Jak se z mladého kluka jako Jonáš stane úspěšná osobnost sociálních sítí, byznysu se zábavou?

Zobecnit to nejde, ale příběh je pořád stejný – dělat a nemluvit o tom. Ať vezmeš kohokoli úspěšného, je to sakra vydřené. Někdo může říct, že skladba Se zbláznim, která má dneska na YouTube přes 15 milionů zhlédnutí, byla náhoda, i to, že přišel Slavík a všechno další, ale tomu já nevěřím – prostě štěstí přeje připraveným. A těm, kteří dělají, a dělají i něco navíc. Dnes se totiž všude pořád hlavně mluví.

Pořád něco dělat a vyrábět, to přece může taky skončit tím, že se to nepovede.

Když něco soustavně děláš a nedejbože tomu taky věříš, nakonec to vždycky přinese ovoce. Takovým poučkám a klišé typu „když chceš, tak to dokážeš“ jsem se vždycky smál, ale ony prostě platí. Jonáš mi říkal, že chce točit klip v Americe, a nakonec tu šanci dostal, jeli jsme tam klip natočit. Dneska už si myslím a vím, že vtip je v tom, jít úspěchu naproti.

Která z pětice tvých činností, o kterých jsme mluvili na začátku, se brzy stane nejdůležitější? A která zanikne?

Nedokážu odhadnout, nevím. Připomenu ale ještě, že produkujeme videomagazín The Mag s 50.000 odběratelů na YouTube, jako další platformu, médium, které jsem také vždycky chtěl mít. Jeho prostřednictvím mohu dnes lidi směřovat, ovlivňovat, předávat jim, co vidím jako důležité. Narážíme samozřejmě na to, že dělat video a dělat ho dobře, to bolí, je to segment, v němž je strašně těžké udržet štábní a firemní kulturu. Shodnout se na tom, čím se má posuzovat kvalita, vhodnost, a to v obsahu i v reklamě. Domluvíš se třeba s automobilkou, myslíš, žes udělal skvělý produkt, a oni ti řeknou, že se s ním nemohou spojit, kvůli vnitřním standardům značky. Kvalitu tak bývá těžké prodat, byť sedíš na zlatém vejci – zajímáš mladé, cílovku, po které leckteré značky prahnou. Začíná to povolovat, ale přístup firem je tu pořád rigidní, nespojitelný s novými formáty, s novým obsahem. Mimo jiné z hlediska rychlosti. Něco v marketingu je potřeba udělat hned, když se objeví fenomén jako Pokémon Go nebo fidget spinner, tak aspoň do měsíce. Ale korporát se za tu dobu nerozhodne, tudíž ani spolehlivé fenomény nakonec nezvládne marketingově využít.

Je zásadní je při tom debata o penězích? Dokážete využití nových fenoménů nacenit?

To nemyslím, že by byl problém. Problém spíš právě je, jak jsem říkal, že obsah, který zajímá mladé, dnes často není z podstaty věci se značkou spojitelný. Přesněji řečeno – značka se s tím spojit nechce. A když se udělá kompromis, je šance padesát na padesát, že výsledek bude mladé zajímat, anebo nudit. Nejčistší a nejtvrdší forma spolupráce tedy vypadá tak, že pokud to není podle tebe, řekneš sorry a nekývneš na to, a značka sama třeba za rok přijde a žádá, aby se s tebou mohla spojit, protože tě prostě už nemůže ignorovat. To se děje, a to v různých segmentech byznysu. A je to to nejlepší, co tvůrce v tomto ohledu může potkat.

Když nahlédnu mnou omílanou pětici tvých činností podnikatelsky, která tě živí nejvíc?

Dnes asi marketing a projektové řízení, děláme už velké projekty pro O2, pro Coca-Colu, se slušnými rozpočty. Nakonec se ale vždy onen kruh uzavře a v rámci jednoho projektu uplatním všechny činnosti – dělám marketing, ale s videem, i s influencery. Mám i menší projekty jako třeba osobní asistent MyTimi, a to je čistě tvůrčí činnost, startupová, neomezená vkladem velké firmy, což je dobré i zlé. Taky dělám kreativu ve videoobsahu pro některé větší mediální domy.

Jsi také činný v prodeji oblečení, bot, kšiltovek. Tady začíná být v Česku plno, co plánujete?

Hlavní projekt, který jsem začal marketingově vést, se nazývá Senovážná 6, podle prodejny v pražské Senovážné ulici, v něm se nám před čtyřmi roky spojily dvě značky, dva e-shopy, a to Snapbacks.cz a Streetsportline.sk. Dnes musíme reagovat na to, že trh s podobným zbožím je přesycený. Jako by všichni nastoupili na jednu vlnu a ta pořád jela. Vznikl Footshop, který segment zválcoval objemem, počtem zaměstnanců, počtem influencerů v jeho službách – ve všem se za krátkou dobu stali nej. Nejstarší je tu Queens, také ti se v posledních letech jasně definovali. Známí jsou Freshlabels, segmentově už také vyhranění. A teď je na nás, abychom si vymysleli, jak to dál dělat, aby nás to pořád bavilo. Budeme tedy segmentovat. Senovážná 6 se změní na prodejnu s názvem Snapbacks, vystoupíme z aktuální vlny, v níž všichni trefují totéž – jednotného zákazníka s nabídkou týchž značek. My zkusíme jít přes čepice, respektive přes pokrývky hlavy, máme třeba i klobouky. A Streetsportline.sk jsme se rozhodli vrátit „ku koreňom“, jak říká můj slovenský kolega, také jej přejmenujeme, a to na The Streets, a tady v Opletalově 40, kde sedíme, vznikne nový obchod, který v duchu názvu bude reprezentovat obuv a módu z ulice, tedy streetwear. Nebudeme se snažit mít všechno, zákazníky si rozdělíme, marketing zrovna tak.

Obchod v Opletalově 40. Foto: Jakub Hrab

Obchod v Opletalově 40. Foto: Jakub Hrab

Obchod v Opletalově 40. Foto: Jakub Hrab

Obchod v Opletalově 40. Foto: Jakub Hrab

Jdete po novém segmentu zákazníků, nebo je to stále 30-, jak si dosud definujete?

Částečně jdeme po nových kupujících. Měli jsme třeba už kampaň zaměřenou na matky s dětmi. Truckerka prostě sluší všem a cool mámy, třeba do 45 let, jsou segment, který také dokážeme oslovit, jen jsme to dosud nedělali. Chceme nabídku osvěžit. Vedle toho upravíme loga, klasicky ubereme .cz z názvu. Teď to češeme a děláme hezčí, aby nás to bavilo.

Zůstaneš v Praze u toho? Chceš přece i za hranice.

Mně mrzí, že trh je tady opravdu malý. Navíc s jazykovou bariérou. I když děláme s největšími firmami, ty mají alokované rozpočty a nehnou s nimi, ani kdyby samy chtěly. I když v Česku vynakládáš obrovské množství energie a děláš velmi dobrou práci, stejně nakonec nemáš dostatek prostředků udělat to, co chceš a jak chceš – pořád existují omezení, kompromisy, limity. Často se mi stává, že nový projekt na začátku vypadá jako nejlepší na světě, ale postupem realizace se rozpočet tak ořeže, že vědět to na začátku, rozhodně bych se do toho nepustil. Ovšem věc je rozdělaná a mám zodpovědnost, která mi nedovolí se na to vykašlat.

V tomhle ohledu mě v poslední době nadchly dvě věci. Jednak slovenský kolega Michal Novotný alias Yaksha, který má hudební label F*ck Them, má kolem 800.000 sledujících na YouTube a u nejsledovanějšího videa kolem dvě stě milionů zhlédnutí. Z Bratislavy dobývá Ameriku. Takže to jde – z Česka i ze Slovenska ohromit svět. Pak existuje parta, co dělá akce typu Transmission a jezdí s tím po celém světě. Když to umíme udělat dobře tady, umíme to dobře, a navíc levně a zodpovědně udělat všude po světě. Za úplně jiné vstupné ovšem, což v důsledku znamená komfortnější podmínky pro další tvorbu. Bohužel v Česku a na Slovensku jsme zvyklí makat klidně sedm dní v týdnu, to často vyhovuje zahraničním zaměstnavatelům.

Starám se tady o DJ Nuffa, jednoho z mála Čechů, který se prosadil na Ibize. Ibiza a Miami jsou dvě oblasti, kde hudba je tím hlavním a kde se všechno děje kolem ní. Chceme jeho značku eventu Allergen dostat více do Čech a vozit zajímavá DJská jména z celého světa. Allergen je aktuálně pravidelná party na Ibize v klubu Savannah. Vymýšlíme věci spolu a také pro ostatní, které neomezuje jazyková bariéra, jako je třeba Jakub Strach alias NobodyListen. Ten může dělat s kýmkoliv po celém světě, je i vizuálně zajímavý, aktuálně třeba probíhá evropské namlouvání se značkou Dior. S naším eventem Addict jdeme letos mimo hranice Česka a Slovenska. Nebo zkoušíme nějaké cesty mimo Česko pro zpěváka Ezyho, který má skvělý hlas i angličtinu, takže tu také určitá šance je.

Vykročení do zahraničí je zkrátka u mě na startu, nejde to jinak než to prostě udělat, nemluvit jen. Na Ibizu jsem už párkrát jel, seznámit se tam s lidmi, je tam spousta Čechů a Slováků, mimo jiné tací, co dělají to, co já tady, ale celosvětově. Říká se, že kdo byl na Ibize, chce tam rovnou bydlet, ale já to tak nemám. Nemusím tam být fyzicky pořád. Prahu mám rád, ale dělám hodně pro to, abych to tu mohl zanechat zodpovědným a byl flexibilnější v tom, sebrat se a jet na dva tři týdny dělat do světa. Stěhovat se nikam nechci, spíš rozšířit byznys o další možnosti. Zkrátka věř, běž, dokážeš, je to jednoduché.

Matěj Kretík. Foto: Jakub Hrab