Internet je stroj na empatii

Na TikToku – a všech jeho klonech – mě nejvíc fascinuje scénkovost. Lidé předvádí, jaké to je mít kluka s kvalitami zlatého retrívra, co prožívá žaludek při nečekaném středečním večírku, jak tátové přijíždí k porouchaným vozům svých dětí nebo proč se stávají až nesnesitelnými lidé, kterými prostoupil terapeutický jazyk. Komentující píšou, že tahle etuda byla až příliš skutečná. Podobné komentáře upomínají, že na sítě nechodíme minimálně zpočátku kvůli ďábelským algoritmům, ale protože jsme sociální tvorové, co chtějí poznávat a družit se.

Média ze své podstaty zprostředkovávají něčí zkušenost. Napojujeme se na Čapkovu Matku, Tonyho Soprana i regionálního reportéra, který se hlásí od požáru místního skladu pytlovin. Obhajoby umění i kvalitních zpráv proto často hovoří o rozšiřování našich horizontů. Učíme se skrze ně zaujmout pozici druhých, a tak nezůstávat idiotem, co sleduje pouze soukromé zájmy. Až dialog s druhými z nás dělá lidi, a právě média všech forem dialog zprostředkovávají.

Sociální sítě zásadně rozšiřují okruh lidí, co můžou veřejně šířit své sdělení. Informační rozmach – nová masa – budí často obavy. Hodně mluvíme o radikalizaci obyčejných lidí, kteří sedli na lep digitálním šejdířům. I tehdy nicméně uznáváme výjimečnost médií: jsou strojem na empatii. To neznamená empatii všeobecnou. Naopak může být pořádně vylučující: tolik prožívám nás, že z toho leze hlavně nenávist k nim. Pořád tady ale zůstává zůstává příslib něčeho docela konstruktivního. Tatáž média mohou posilovat polarizaci a současně budovat soucit a respekt k druhým, které ani neznáme.

Napojujeme se na dílo či konkrétní personu. Většina digitálních tvůrců aktualizuje vzory, jaké známe z tradičních médií. Statusy se podobají komentářům, videoeseje televizní publicistice, podcasty rozhlasovým pořadům. Odpovídají tomu i persony, které vystupující hrají. Nemyslím nic falešného. Vždy si nasazujeme tvář, s níž vystupujeme. Různou máme doma, na pracovišti, při psaní či natáčení podcastu. Většinou mají hodně společného a zůstávají stabilní. Taky ale nemusí. Právě vykročení za stálost persony přinášejí krátká videa, která mají nejblíž k scénkám či gagům. (Podle toho vypadá i zpravodajství na sítích.)

Amatérská vizualizace performativního matrixu

Esejisté na YouTube posouvají někdejší strohé hlasatelství do často spektakulárních představení, zůstávají však zpravidla konzistentní. V příštím videu nasadí stejnou masku. Honza bude stejný Johny. Pro krátká videa na výšku tohle platí mnohem méně. To spíš začínají slovy zkratkou POV – point of view –, která po nás chce, abychom přistoupili na ich-formu. Představili si, že my jsme hlavním aktérem. Fiktivní postavou, která nemá ani s reálnými představiteli nic společného. Ti pouze propůjčují své tělo ke ztvárnění téhle a pak zase tamté situace.

Během pár minut, které se pro svou schopnost pohltit většinou protáhnou na desítky minut, si divák téhle telky na steroidech oblékne stovky kůží. Žádnou si neosahá ani zdaleka tolik, jako by ji zakoušel v dlouhém románu či seriálu, pro amatérskou online tvorbu se i tak jedná o velký posun. Minulou dekádu asi nejlépe vyjadřovala konejšivě vyhlížející mřížka instagramového profilu, který nás svou pastelovou sladěností přesvědčoval o vyváženém životě majitelů. Minimalismus se propisoval i do fyzického prostoru: prosvětlená kavárna s odhalenými dráty a pokojovkami, která dovoluje perfektní snímek latte artu. Tohle už zdaleka tolik neletí.

„Jak se vyjasnila optimální strategie [pro úspěch] na Instagramu, obsah se stal předvídatelnějším; po více než deseti letech ve srovnáním s tím působí TikTok často vyloženě avantgardně,“ píše technologický novinář Drew Austin. Avantgardu stopuju právě v performativitě krátkých videí. Zatímco fotografie zaznamenává, čemuž uzpůsobujeme své životy výběrem zaznamenáníhodné dovolenkové destinace, krátký gag vytváří něco, co se nikdy nestalo – ale mohlo by. Jak se krátká videa a jejich estetika promítnou do reálných životů, teprve uvidíme. Něco ale můžeme tušit.

Tiktokové střídání person podpoří rozpad někdejších společenských rolí. Dobře totiž ukazuje dávný poznatek, že všichni hrajeme divadlo. Společenské role nejsou dané, jak si občas myslíme, a nemohou o nás ani dostatečně vypovídat. Toto poznání navíc posiluje skutečnost, že i těla a identity amatérských tvůrců bývají pestřejší, než jaké nám po dekády servírovaly ctihodné mediální instituce. U některých to vzbudí empatii s těmi, které měli za cizí či o nich vůbec nevěděli, zatímco teď v nich uvidí jednoduše blízké lidi. Někteří naopak budou s ještě větším zápalem předvádět údajně tradiční role, kterých bychom se podle nich ve jménu sociální soudržnosti měli držet i nadále. Krátká videa spojí i rozdělí jako každé médium a celkově podpoří chaos. To druhé vítám.