Internet nám dal uši, snad nám nepraskne hlava

V týdnu mě při znuděném procházení feedu na Seznamu zaujala následující zpráva. „Nabourám tě a ještě ti vynadám. Řidiči tleskal celý svět, pak přišla studená sprcha,“ stojí v titulku videa publikovaného na Aktuálně. Zaujalo mě, protože jsem kauzu nabouraného lamborghini už nedobrovolně zaznamenal, nečekal jsem však, že dorazí i do Česka. To jsem ale podcenil, jak funguje současný mediální ekosystém.

Šlo o prkotinu: muž nahrál na TikTok video rozhořčené řidičky, která mu nabořila auto, na internetu proto začala dostávat pořádný kouř. Žena si ale záhy založila vlastní účet, kde zveřejnila záběry ukazující, že to celé bylo docela jinak. Lokální hloupost! Jak ale říká redaktorka Aktuálně, původní video mělo záhy 40 milionů přehrání (proč tedy nevytočit ještě něco málo i na vlastním webu).

Učebnicová ukázka pseudoudálosti mě stála nemálo jednotek pozornosti, abych použil slovník vlastní tuzemskému internetu, globálně jich ale bylo ještě násobně víc. Drobná nehoda zrodila celý zpravodajský cyklus, píše Ryan Broderick ve svém newsletteru, kde o ťuknutém lamborghini čtu znovu. Broderick rekapituluje práci internetových investigativců hledajících další videa, publikujících analýzy a komentáře, kontaktující oba zúčastněné kvůli novým informacím.

Na ničem z toho nezáleží, neskutečně dravý algoritmus TikToku ale dokáže cokoliv trochu chytlavého procpat až na domovskou stránku českého internetu, na Seznam. Udělat z člověka hlavního hrdinu internetu, ať už o to stojí, nebo ne.

V každodenním životě věnujeme pozornost hlavně těm prvním z nich – influencerům a podobným. Povahu současného webu ale stejně dobře vystihují i nešťastní hrdinové. Jejich příběhy totiž upomínají, že na sítích všichni dostali hlas, ale taky uši. 

„Nejradikálnější změnou našich sociálních životů [způsobenou sítěmi] není to, kdo může mluvit, ale to, co můžeme slyšet. V každém okamžiku má téměř každý, kdo vlastní chytrý telefon, možnost sledovat miliony lidí po celém světě,“ píše Chris Hayes ve svém eseji pro New Yorker. To zní docela banálně, dokud sílu digitálních uší neilustruje na příkladu investigativců z týmu Bellingcat (překlad knihy o jejich práci právě vydává Deník N). Ti dokázali objasnit kauzu Skripal i díky docela nevinným videím na Instagramu, kde rozpoznali jednoho z podezřelých na svatbě dcery důstojníka GRU.

To je ohromná věc. Když se ale do forenzní práce pustí armáda lidí na TikToku rozebírajících autonehodu, může z toho ale taky pěkně bolet hlava –⁠ obzvlášť, když jste právě vy hlavní hrdina, který o to zrovna nestojí (on tedy jistě ani autor svatebních videí nechtěl, aby se staly tak slavnými, ale rozumíme si). 

Šťastní i nešťastní hrdinové se budou rodit stále častěji. Těžko totiž odolávat té svůdné možnosti nakukovat do života druhých, kteří se navíc –⁠ jako každý na internetu –⁠ prezentují jako malá celebrita. To je jeden důvod. Druhý spočívá v algoritmech, jako je ten TikToku, který dokáže z jednoho videa během pár hodin udělat globální (pseudo)událost, na kterou reagují statisíce lidí.

Jak navíc připomíná Broderick, čínská síť pomalu ve Spojených státech střídá Facebook v pozici hlavní platformy. Předpovídá proto, že se tam postupně přesunou i všechny malichernosti prosperující na síti Marka Zuckerberga: maloměstská dramata, podvodníčci, záběry zachycující veřejná zhroucení, muži mluvící v autě do telefonu. Až se tohle všechno setká se sofistikovanými nástroji na úpravu videí a agresivním algoritmem, budou vznikat kauzy podivnější a temnější než cokoli, co jsme kdy viděli od Facebooku, předpovídá Broderick.

V Česku nás to čeká dost možná také. Mezitím si minimálně můžeme užívat ozvěny budoucnosti v clickbaitových sekcích našich zpravodajských portálů. Snad nám z toho nepraskne hlava.

Vybíráme z internetu

Ostrý políček schytávají populární vykladači lidské historie jako jsou Yuval Harari, Jared Diamond nebo Steve Pinker. Jeho původcem je nová knížka Davida Wengrowa a Davida Graebera, která ukazuje, že lineární příběh lovci a sběrači – zemědělství – civilizace je oproti skutečnosti jen nudnou báchorkou. 

*

Břitká novinařina Karla Havlíčka Borovského se příliš nepárala s českými Židy. Ondřej Slačálek ukazuje, nakolik byl takový přístup obvyklý u intelektuálních hvězd tehdejší společnosti. Má při tom cit pro posouvající se etické normy, a tak jeho esej daleko překračuje strefování se do zpátečnictví.

*

V Olomouci se rozdávaly ceny za rozhlasovou tvorbu Prix Bohemia Radio. Sekci dokumentů zaslouženě ovládla díla od Audionautu, cena za reportáž míří Tomáši Kremrovi za skvělou reportáž o autech v centru Brna. Gratulujeme! 

*

Ekonom Tyler Cowen není rozhodně fanoušek woke hnutí, přesto ve svém sloupku na Bloombergu říká, že může světu přinést mnoho dobrého. Navíc podle něj představuje klíčový vývozní artikl americké kultury.  

*

Ondřej Pavlík na svém Substacku ukazuje, proč všeobecně vysmívaný film The Happening není z žánru tak špatných, až vlastně legračních filmů. Režisér jen díky novátorskému vyprávění ukazuje klimatickou krizi v nezvyklém světle – a publikum na to nebylo vůbec připraveno. I pokud nesouhlasíte (nebo jste film neviděli), recenze stojí za přečtení.  

*

Jestli mi něco rozzářilo týden, je to twitterový účet člověka, který photoshopuje animovaného medvěda Paddingtona do různých filmů. Lidstvo to zase dokázalo.

I Photoshop Paddington into another movie until I forget: Day 224 pic.twitter.com/M9cKEXTg97

— Jaythechou (@jaythechou) October 19, 2021

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast