Na Facebooku existuje skupina, kde skoro čtvrt milionu lidí dělá, že žije v roce 1453. Doslova We Pretend It’s 1453 Internet. Podobných hřišť existuje nespočet. Nejpopulárnější jsou ta, kde si mladí lidé hrají na boomery. To středověké je ale snad nejzajímavější: digitalizovaný svět samotný totiž v mnohém středověk připomíná.
„Nevypadá to, že by z nás internet dělal sofistikované kyborgy, jako spíš ohroublé středověké rolníky uchvácené všudypřítomnou říší duchů, v zajetí vzdálených autokratických pánů,“ píše Max Read o „středověkizaci“ světa v článku, na které jsme odkazovali už v Nedělní příloze loni v prosinci. Podle Reada jsme čekali hyper-kapitalistický kyberpunk jako ze sci-fi románu Williama Gibsona, místo toho se ale potýkáme se světem plným trollů, démonů (označení programu, který je spuštěn dlouhodobě a není v přímém kontaktu s uživatelem - pozn. z Wiki) a twitterových ikon, před nimiž unikáme do klášterů digitálních retreatů. To vše ve stínu hrozící apokalypsy, před kterou varuje šestnáctiletá dívka, o níž si mnozí myslí, že je posedlá ďáblem. Státy jsou slabé, vládnou entity mající bezprecedentní moc nad informacemi - místo církve digitální platformy (viz digitální feudalismus).
Na Readův text jsem si vzpomněl při četbě rozhovoru s Vlastimilem Břízou mladším, spolumajitelem holdingu Koh-i-noor, který se na Seznam Zprávách obává příchodu „neokomunismu“. „Nebude se tomu říkat ukradení či znárodnění majetku, ale například sharování. Všechno budeme sharovat. Podniky, byty, auta. Bude to líbivé a covid to může zrychlit,“ odhaduje podle mého správně Bříza. Pouze bych řekl, že se nevrací komunistické, ale právě středověké pojetí vlastnictví, ve kterém nám jednotlivcům věci tak úplně nepatří.
Máme pouze licenci k jejich používání. Dobře to ukázala kauza traktorů John Deere, kdy firma farmářům sdělila, že si je nesmí opravovat sami, protože jsou pouhými vlastníky licence. Tunový kolos je najednou pouhým softwarem. Podobně jako náš telefon, chytrý vysavač a vůbec všechno z ranku internetu věcí, u kterých si zaplatíme právo na užívání, to hlavní - software, ona nová půda - ale patří pánům.
Read odkazoval na svět v roce 2029, text ovšem psal ještě před pandemií, která digitalizaci světa zrychlila aspoň o dekádu, jak soudí další proponent příchodu digitálního středověku Venkatesh Rao (a stejně i Bříza). Pohon středověkizace je samozřejmě technologický. Díky softwarizaci světa se zvyšuje propast mezi komplexitou světa a naší schopní světu rozumět, mezi narůstajícím množstvím informací a naší schopností je zpracovávat. Na mikroúrovni už sami nemůžeme opravit své nejdůležitější nástroje, auto nebo telefon, na makroúrovni se rozpadl sdílený výklad o světě, o čemž jsme tady už psali v souvislosti s novou masou informací.
Nejmenší mezera mezi komplexitou a věděním existovala v éře rozumu, v moderní době, která odchází. Místo ní přichází nová doba temna. Nemyslím, že to je nutně negativní, jak pojem zní. Pouze pro množství informací přicházíme o schopnost do věcí takříkajíc vidět, což byl definiční rys éry modernity a moderního státu, který začal sázet lesy v řadách, sjednotil váhy a míry a vůbec udělal všechno proto, aby mohl vidět do věcí (a všechno následně centrálně vymyslet a naplánovat). Přineslo to mnoho zlého. Třeba bude tentokrát líp. Středověcí lidé z facebookového karnevalu ukazují, že můžeme minimálně čekat dobrou zábavu, která byla středověku tolik vlastní.
Telegraficky
Návrat středověku může přinést i mnoho věcí, co vůbec nezní jako z Jiráska. V týdnu jsem četl o tehdejším kolektivním ověřování, zda muž opravdu trpí impotencí, jak tvrdí jeho manželka toužící po rozvodu. Na DV TV na podobné téma vyšel rozhovor. Náhoda?
*
V právu na rozvod z výše zmíněných důvodů měla prsty církev, která vůbec dokázala být pěkně nestydatá. Například rozvrátila tradiční rodinu, když svého času zakázala sňatky mezi bratranci a sestřenicemi. Podle pozoruhodné antropologické publikace The WEIRDest People in the World: How the West Became Psychologically Peculiar and Particularly Prosperous šlo o jeden z hlavních zdrojů zrození Západu. Nadšená recenze vyšla v New York Times, kritická v Guardianu.
*
Trochu roztržitý text o „kolonizaci“ Slovenska. Za přečtení ale rozhodně stojí: dekolonizační perspektiva a vznik československého státu tu stále nejsou příliš probádané a mají potenciál spoustu lidí pořádně naštvat. Takové zjitření – kor když autor není líný zvednout telefon a zavolat profesorce Mileně Bartlové – máme rádi!
*
Na Radiu Wave jsem mudroval o letošních knížkách v Liberatuře.
*
Těžce zařaditelný ekonom Karl Polanyi se vrací do módy vždy, když hospodářství i celé politické systémy zachvátí krize. V Boston Review skvěle shrnují učení i život celoživotního vyhnance, jehož knížka Velká transformace z roku 1944 je „posvátným textem pro ty, kteří odmítají kapitalismus, štítí se ale revolučních implikací marxismu“.
*
David Lynch má fajn tipy pro kreativce. (Hlavně si nezapomeňte svoje nápady okamžitě zapisovat!) V delší verzi rozhovoru často zmiňuje meditaci. Pátrání po jeho způsobu usebrání mě navedla ke čtení o mantrách: pro dobré shrnutí zamiřte do pořadu Hergot, kde o nich mluví antropoložka Veronika Seidlová.
Jakub Jetmar & Ondřej Sliš