Internetu neodolám, ukrývávám proto router

Vypojil jsem router a schoval ho do botníku, telefon zastrčil do temného rohu šatníku. Chci totiž psát, aniž bych opakovaně navštěvoval email, Seznam, YouTube, cokoliv. Pořádně bych o svých útěcích ani nevěděl, přesto by nastávaly. Stačí drobná nejistota nad nadcházející větou, zdánlivá potřeba dohledat informaci či náhlá chuť zkontrolovat, jestli po mně někdo náhodou něco nepotřebuje. Všechny tyhle různé podněty moje hlava okamžitě překládá do třech superjednoduchých kroků, kdy ani nemusím opustit klávesnici. Zkratkou se z Wordu dostanu do prohlížeče, otevřu nové okno, napíšu jedno písmeno a bum.

Nehroutím se z toho. Příslib malého potěšení, jakkoliv mrzkého, prostě často bývá přitažlivější než dodělání úkolu, který nadšení zrovna nebudí. Dokonce se na sebe už ani nezlobím, že mě asi nikdy nezachrání technika pomodoro nebo aplikace zakazující přístup na různé stránky, protože tahle udělátka nakonec stejně není těžké vypnout. To zároveň neznamená, že bych rezignoval na nerušenou práci. Mám rád pobývání offline. Mám rád, když v bodě, kdy nevím, kudy s prací dál, nehledám vysvobození na Twitteru, ale raději chodím po pokoji. Většinou mě tehdy napadne něco docela šikovného, a to je příjemná věc.

Musím ale být skutečně offline. Nestačí u připojené sítě kliknout na „zapomenout“. Heslo si pamatuju – a boj proti jeho opětovném zadání akorát plýtvá mou pozornost. Internetový router musí úplně pryč. Až tehdy se cítím klidný a místo závisláckého ošívání se začínám radostně nudit. Chystám se psát nebo číst. A nejde pouze o práci. Nerušené může být i poflakování. Neděle offline. 

Ukrývání telefonu a routeru mně svého času ospravedlnil Evgeny Morozov, který už dobrou dekádu platí za jednoho z nejvlivnějších kritiků světa technologií. To přitom neznamená, že by neměl rád internet, že by na něm netrávil rád čas. Právě naopak. Pořídil si proto domů trezor opatřený časovým zámkem, kam zamyká mobilní telefon a ethernetový kabel, kterým připojuje notebook postrádající wifi kartu. Může pracovat na knize, aniž by ho vyčerpávalo věčné vábení internetu.

Do setkání s Morozovovým sejfem jsem měl za to, že prokrastinace je chyba, se kterou se musím vypořádat proměnou sebe samého. Začít vstávat brzo, pracovat v předem daných časových oknech, dodržovat řád. Dělat věci „správně“. Podobných doporučení ale dnes slyšíme tolik! V životě nemůžeme dostát všem. Někdy proto snad dává smysl neaspirovat na proměnu, ale zvolit méně okázalou cestu: udělat si únik či podobnou tendenci složitější. Router v botníku možná zní podivně, ale ten klid, co se dostaví?