Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Ivan Brezina polemizuje s šéfredaktorem bulváru: Šafr lže, jako když Blesk tiskne

Když mě kolegové upozornili na rozhovor Médiáře s šéfredaktorem Blesku Pavlem Šafrem, musel jsem se štípnout do ruky. Panebože! Tenhle člověk pracuje v médiích už dvacet let, a nechá se přitom při dvou snadno prokazatelných lžích chytit jako malý kluk?

Šafr v rozhovoru říká, že se mu prý s kolegou Pavlem Vondráčkem v Maximu osobně mstíme článkem o otrockých pracovních podmínkách, které v Blesku zavedli instalací „integrovaného newsroomu“. V roce 1998 nás prý vyhodil z Lidovek, takže jsme mu to teď tím článkem „osladili“. Kdyby ale Šafr jako novinář za něco stál, ověřil by si základní fakta:

  1. Mstít se mu nemohu prostě proto, že s článkem nemám nic společného. Jeho autorem nejsem já, ale kolegové Petr Bílek a Jan Strmiska, což je jasně uvedeno v kreditu. Na textu jsem se nepodílel nápadem, rešeršováním informací, psaním textu, editováním, prostě nijak.
  2. Pavel Vondráček se nemůže článkem mstít, protože ho Šafr v rozporu se svým tvrzením nikdy odnikud nevyhodil. Ani nemohl, protože v době Šafrova příchodu do Lidovek už v nich Vondráček nepracoval.

Šafrovo tvrzení, že o něm s Vondráčkem „absolutně cynicky lžeme“, tedy už vzhledem k těmto snadno doložitelným faktům vyznívá úsměvně. Jeho bizarní konstrukce prostě postrádá logiku. Zmínkou o mém vyhazovu z Lidovek pak Šafr nepodává důkaz o mé pomstychtivosti, ale paradoxně jen připomíná vlastní zbabělost.

V roce 1999 mi totiž dal výpověď proto, že mne tehdejší premiér Miloš Zeman nařkl z korupce firmou ČEZ. Šafr se řídil presumpcí viny. Nepočkal, až se věc vysvětlí, ale jako „sprostého podezřelého“ mne preventivně hodil přes palubu. Jak to dopadlo je notoricky známo. Soudy všech instancí postupně konstatovaly, že nařčení je nesmysl, a Zeman byl nakonec odsouzen k omluvě a zaplacení soudních nákladů.

Zbabělost patří k lidským slabostem, o kterých si sice můžeme myslet své, ale za které se mstí jen vnitřně malí lidé. Kdybych měl potřebu se Šafrovi po třinácti letech mstít, nebylo by to za jeho dávný strach ze Zemana, ale spíš za to, že mne následně podrazem připravil o předem domluvený honorář za práci. Podrobnosti jsou popsány na Neviditelném psu.

Ten nevyplacený honorář má dnes smysl připomenout hned ze dvou důvodů. Zaprvé se to Šafrovým podřízeným může kdykoli stát taky. A zadruhé to ukazuje pravou tvář muže, který se opakovaně vydává za novinářského arbitra veřejné morálky a hlídače slušnosti českých politiků. Šafrova lišácká věta „A máte snad na tu naši ústní dohodu nějakou písemnou smlouvu?“ dnešního šéfredaktora Blesku charakterizuje mnohem podstatněji, než jeho neustálé verbální zaklínání demokracií a svobodou. A také autorskými právy, v jejichž ochraně se podle Šafra Blesk „aktivně angažuje“. Takže jen pro pořádek:

  1. V době, kdy byl Pavel Šafr šéfredaktorem Reflexu, jsem náhodou zjistil, že na webových stránkách Reflexu jsou bez mého svolení zveřejňovány mé texty. Kvůli porušování autorských práv jsem si pak musel s Šafrovými kolegy celé měsíce dopisovat a přetahovat se.
  2. Loni v červenci Šafrův Blesk bez ptaní přetiskl (česky řečeno ukradl) z Maximu fotografe modelky Terezy Jetmarové. Když mu šéfredaktor Vondráček navrhoval věcné řešení krádeže, „aktivní ochránce autorských práv“ Šafr ho v e–mailu nazval „hloupým prasetem“ a napsal mu: „Jdi do háje a neotravuj mě.“ Letos v červenci byl proto Blesk za krádež fotografií odsouzen k finanční náhradě.

Ještě vtipnější ale je, když Šafr v rozhovoru pro Médiář označuje Blesk za „seriózní noviny“, respektive za „intelektuálně nejnáročnější noviny“, které prý „vždy píšou fakta“. Když autor rozhovoru Petr Kočí připomněl Šafrovi fašistoidně, implicitně rasisticky lživou medializaci břeclavského „romského“ útoku, použil Šafr osvědčenou zaklínací formuli: „Jděte s tím do háje, mě to nezajímá.“ Stejnými výrazy odmítl i kritiku Syndikátu novinářů, podle něhož se Blesk v Břeclavi dostal „za hranice etických principů jakýchkoli médií“.

Ve výročním „narozeninovém“ čísle k dvaceti letům Blesku Šafr tvrdí: „Naší poviností je nemilosrdně popisovat každou lumpárnu a každé pokrytectví. Máme k tomu celkem jednoduché heslo, s nímž to celé děláme: Blesk píše pravdu! Jinými slovy: maximálně usilujeme o to, aby tyto noviny byly pravdivé a korektní.“ Nemám žaludek na to, abych se Bleskem prohraboval bez gumových rukavic. Takže jen dva příklady, co si pod tím Šafr představuje.

  1. Loni v květnu zabily v Evropě třicet lidí infikované biopotraviny. Blesk tehdy přispěchal s tvrzením, že za to můžou španělské okurky, které u nás šíří „podezřelá“ firma Country Life, údajně napojená na „pochybné existence“ z Církve adventistů Sedmého dne. Jaký smysl mělo spojovat s touto náboženskou společností smrt? Měl snad Blesk nějaké důkazy o tom, že Adventisté šíří nákazu záměrně? Samozřejmě neměl. Podprahové sdělení o „nebezpečné sektě“ se mu jen hodilo ke zvýšení prodeje. Později se ukázalo, že z okurek se v Evropě nikdo nenakazil, protože ve skutečnosti šlo o fazolové klíčky. Ty k nám ovšem Country Life nedováží.
  2. „Kolibřík Bém frnknul do Gruzie! Kvůli drogám!“, napsal Blesk letos v březnu. V pomaleji myslících čtenářích tím záměrně vytvořil dojem, že Bém jel do Gruzie buď fetovat, nebo se z fetu léčit. Text článku ovšem pojednával o tom, že tam odjel organizovat sérii protidrogových přednášek. V obou případech se můžeme ptát: opravdu takhle vypadají „fakta“, nebo je to spíš implicitní lhaní? Je tohle slušná a seriózní žurnalistika? A když už tyto postupy nejsou v souladu s profesními normami, co třeba aspoň s obyčejnou lidskou slušností?

Šafr postupně prošel Českým deníkem, Lidovkami, Mladou frontou Dnes a Reflexem. Všemi těmito médii se za ním jako příslovečná červená nit táhne snižování kulturní a myšlenkové úrovně. Proces „šafrizace“ asi nejlépe charakterizoval Matěj Stropnický, když v Literárkách napsal: „Byl to on, kdo udal tiskovému trhu tvar a nastavil jeho parametry. Ostatní již jen odlévali.“ Podle Karla Hvížďaly pak Šafr v Reflexu zrušil základní pravidla prestižních médií.

To bylo koneckonců vidět už na obálkách Reflexu. Přimalovávat politikům prasečí rypáky a hitlerovské knírky je primitivní a hloupé, ať už si o těch politicích myslíme, co chceme. Takhle se nebaví chytří lidé, ale kluci na prvním stupni základní školy. Šafr těmito hloupými postupy zničil ducha časopisu, který před jeho příchodem stál na nápaditém nadhledu.

Teď tedy Šafr konečně zakotvil v médiu, k němuž celým svým profesním životem směřoval. „Mám práci, na kterou jsem hrdý,“ říká v závěru rozhovoru pro Médiář. Ten k tomu jako ilustraci přetiskl titulní stranu Blesku z letošního 27. května. Zdobí ji prsa Ivety Bartošové a titulek „Dostala nabídku točit porno. 500 000 Kč za jednu scénu.“

I kdybychom se z rozhovoru pro Médiář nedozvěděli nic jiného, tohle sdělení je klíčové. Konečně tedy víme, na co je Šafr ve svém profesním životě pyšný.