Jackass upozorňují na naše ztracená těla

Před kamerou všichni musíme trochu šaškovat. Jackass si z toho udělali živnost.

Těla stojí za zkoumání. I ta bolestivá.

Těla stojí za zkoumání. I ta bolestivá. Foto: Jackass Forever

Partička chlapíků ve středním věku provádějících si různé naschvály dokázala něco, co se nepovede lecjakému uměleckému dílu –⁠ nalézt vzácnou shodu mezi uměleckou kritikou a “běžnými diváky”. Dvě často rozkmotřené skupiny svedl dohromady, soudě podle agregátoru profesionálních recenzí a laického hodnocení Rotten Tomatoes, film Jackass Forever, který šel do amerických kin na začátku února.

Pro skupinku pojmenovanou podle označení pro blbce je typické vymýšlení (a následná realizace) docela krutých kanadských žertů pro své souputníky a zkoušení často nechutných věcí, které člověka možná někdy napadly, ale rázem tu myšlenku hned zavrhl. Co je na tom, dívat se, jak si lidi navzájem ubližují? Proč tolik lidí fascinovaně pozoruje dětiny v postarších tělech, jak uvádí v chod co možná nejhloupější nápady? Vzhledem k tomu, že první díl série měl premiéru už v roce 2002, možná na tom všem něco doopravdy bude.

Pořad Jackass původně vznikal v produkci MTV na přelomu milénia. Tehdy představoval další z mnoha pokusů, kterými se původně hudební televize transformovala v líheň nepříliš kvalitních reality shows. Po rozporech s institucí se však parta okolo Johnyho Knoxvilla trhla a natočila ve spolupráci například i s později oscarovým režisérem Spikem Jonzem první díl slavné série. Formule zůstává neměnná –⁠ snímky ze série Jackass nemají žádný hlubší děj, snad ani žádné umělecké ambice, jsou to jen pásma různých vylomenin, tělesného a neurvalého humoru a narušování veřejného prostoru. Právě tělesný humor a vtípky, jimž často neúmyslně přihlížejí nebozí kolemjdoucí, jsou důvody, proč nelze partu jen tak odsoudit jako projev nízké popkultury.

Přestože žijeme ve světě zahlceném obrazy, které často zachycují lidi, jen málokterý z nich ztvárňuje lidské tělo, jak se s ním můžeme setkat v každodenním životě. Spíše naopak. V hollywoodských trhácích figurují vyrýsovaná mužská torza a víceméně stabilní ideál ženské krásy, pod nímž si každý představí svou oblíbenou herečku. Ze sociálních sítí na nás shlíží retušované obličeje nebo přinejmenším tváře upravené různými filtry. Pak se ale objeví skupinka mužů, jejichž komika vychází především z tělesných projevů, a to včetně těch ne úplně vábných a těch, které se ve většinové produkci odehrávají mimo záběr.

Věci, co Jackass provádějí, nejsou bezpečné nebo sofistikované. Jejich důležitou součástí je naopak skutečná bolest. Ale právě tím, že ukazují následky na tělech účastníků, jako by se nám připomínaly skutečné limity a biologické pochody lidského těla. To je stále fascinujícím polem objevování, jakkoliv trávíme dlouhé hodiny v digitálním prostoru. Kousky chlápků ukazují, že tělo je pořád něco, co nelze mít pod kontrolou, byť bychom si to přáli, a co víc, že může být i zdrojem komiky a zábavy. Nakonec různé obrázky podivuhodných kuriozit nebo záběrů z operací se pravidelně objevují i na sociálních sítích a myslím, že téměř každý přizná, že chtěl možná v jednu chvíli odtrhnout zrak, ale nešlo to. Na to jsou naše schránky, zvlášť ve svých excesivních stavech, až příliš zajímavé.

Potom tady je otázka veřejného prostoru. Žerty Jackass často nebývají uzavřené jen v garážích nebo dvorcích –⁠ naopak, jejich původci často vycházejí ven mezi lidi, kde jejich hloupé nápady působí minimálně rozruch, vytrhávají náhodné svědky z každodenní rutiny. Vytvářejí tak společný prožitek, jakousi krátkodobou komunitu. Těmito zvláštními performancemi navazují na další tradici komiky, kterou rozvíjí třeba Sacha Baron Cohen nebo v Jackass Forever hostující Eric André. Patrně nevědomky tak Jackass vycházejí například i z uměleckého hnutí situacionismu, které podobně pracovalo s veřejnými místy s cílem vyjmout je z jejich pouhé účelnosti. Není také náhoda, že někteří ze současnýchbývalých protagonistů mají kořeny ve skateboardingu, který také dává městským místům naprosto nové funkce a možnosti.

Za úspěchem Jackass ale může stát ještě jedna věc. Možná, že my všichni (v méně extrémní variantě) jsme v podobné situaci jako Knoxville a spol. Díky technologiím a médiím hledáme a nacházíme tu více, tu méně vyhrocené způsoby, jak na sebe upozornit, jak o sobě dát vědět světu. Naše sdělení přitom může vycházet z různých, někdy protichůdných motivací a pocitů. Asi jako když se členové Jackass svíjí bolestí a současně křečemi smíchu, který roste z radosti z času stráveného s kamarády. Strádání a bolest se ale většinou na sítích často neobjevuje. Možná proto je aspoň trochu osvobozující zasmát se těm, kteří se sebeponižováním před kamerou neznamená problém.

Vybíráme z internetu

V Lucerna Music Baru se ve středu předávaly ceny hudební alternativy Vinyla. Michaela Peštová pro web ČT Art vyzpovídala hudebnice ArletuUrsulu Sereghy, obě nominované v kategorii objev roku. Druhá jmenovaná nakonec cenu získala, mimo jiné proč může objasnit i starší text na Aktuálně.

*

James Rushing Daniel přemítá o tom, jak se proměnil význam střízlivosti a abstinence. Prozradíme to nejmenší - už nejde o zdraví, ale o výkon.

*

Atlantic píše o tom, jak se může zvrhnout umění provokovat z poutavého na znepokojivé. Oliver Munday napsal podařený mix profilu a recenze na novou dokumentární sérii NetflixuKanye Westovi.

*

Michal Špína psal o Donbasu už v roce 2012, a to v esejí kulturních souvislostech železnice a železa obecně. Je tam antika i bolševici.