Jak jsme chytali svou první opravdovou rybu

Při rybaření

Přeplouváme z jihu Tenerife na sever do mariny Santa Cruz. Strávili jsme na kotvě v houpavých zátokách přes dva týdny. Je čas přesunout se zase do civilizace.

Fouká přes 20 uzlů. Vyjíždíme do moře, abychom nemuseli moc křižovat podél pobřeží.

Čeká nás 60 námořních mil. Večer bychom měli být v marině. Michal trimuje plachty a vytáhne z Amelky krásných 8 uzlů. Náklon taky slušný.

Děti provozují svůj oblíbený sport na vlnách. V přední kajutě, kde to nejvíc houpá, se vozí z jednoho konce postele na druhý. Chtěla bych mít jejich žaludek.

Ja nahoře v kokpitu. Zatím nezvracím. Tak se radši ani nehýbu, ať mi to vydrží.

Vyrazili jsme za tmy v šest ráno. Jediný převlečený je Michal. My máme s dětmi pyjama day. Na jednodenní sail je to nejlepší oděv!

Michal, jako vždy, už od rána s nahozeným vlascem. Jedeme sice celkem rychle, ale co kdyby se něco chytlo.

Je třeba uvést, že tento způsob rybaření provozujeme už skoro tak dlouho, jak jezdíme na plachetnici. Zatím v podstatě s minimálním výsledkem. V La Rochelle ale Michal zakoupil to nejlepší vybavení, co měli. Východoevropský gringo. Pěkně si na něm francouzský prodavač smlsnul! Já jsem naviják s vlascem pojmenovala tibetský modlitební mlýnek. Tak zlatý a velký koupil.

Plachtíme už půl dne. Posedáváme nalehko bez vest v kokpitu. Děti mají hlad a tak se v troubě peče mražená pizza. Na vlnách jedno z nejefektivnějších jídel. Když tu se vlasec na prutu začne rychle odvíjet. Vzrušení projede celou posádkou. Ryba! Že by?!

Michal se vrhá na záď k prutu. V osmi uzlech a bez vesty. Není čas. Držák prutu přidělaný plastovou koncovkou nevydržel. Naštěstí máme na druhé straně zábradlí ještě jeden. Michal obratně baletí na nakloněné zádi na druhou stranu a zasunuje napružený prut do celokovového držáku. Ryba zápasí. Asi to bude macek. Jak ji dostaneme do lodě?

Prodavač doporučil speciální postroj. A taky hák. Ale všechno je v batistě na zádi. No nic. Ryba musí počkat. Michal otvírá batistu, vyndavá tašku s postrojem a hák. Přesouvá se do kokpitu. Vytahuje postroj ještě s cenovkou. Krásný. Snažíme se ho do něj navléct. Ale jak? Nejde to a není čas. Nic. Jdeme na to bez postroje, já s hákem Michal se svaly.

Přitahuje naviják a já vidím, jak ve vlnách vždy nadskočí něco zlatého a převalí se přes to sprška slané vody. Blíží se, mrška.

Sedím zapřená na zádí, v pyžamu a vybaluji fungl nový hák z obalu. Také bez vesty. Není čas.

Ryba se asi unavila naší „předehrou“ a Michalovi se podaří rybu dostat až k zádi lodě. Oba se nakloníme nad záď. Co to prolétlo do vody? Michalovy nové dioptrické brýle se stmívacími skly. Nestihla jsem po nich šmátnout. Zmizely ve vlnách. Nic. Jedeme dál. Máchám hákem po rybě, která se houpe na udici. Kurňa. To jsem tak levá? Nejsem. Hák se mi protáčí. Vytáhla jsem ho z obalu, ale nezaaretovala. Máchnu znova a hák vypadne z držáku a následuje brýle. Dopr! Nic. Jedeme dál. Nemáme postroj. Nemáme hák. Michal volí ústupovou taktiku. Elegantním obloučkem přehodí rybu přes zábradlí na vlasci na záď lodi. Vrháme se po ní. Přistavuji kyblík. Michal ji přidrží pod krkem. Rozvírám švýcarák a řežu ji pod krkem, aby vykrvácela a přestala bojovat.

Je naše. Je nádherná. Zlatá mahi mahi. 73 cm!

Děti mají oči navrch hlavy. Jsme jejich hrdinové dne. My máme pocit spíš Pata a Mata.

Tohle byla asi nejdražší ryba v našem životě.

Večer děláme steaky a ceviche.

Stálo to za to.

První úlovek

Proč jsme se vydali na cestu kolem světa