Jak sesbírat kousky koncentrace, které nám zbyly

Nebudu lhát – často svádím zápasy s vlastní roztěkaností. S každým dalším přechodem do distančního režimu má schopnost soustředit se na úkoly na obrazovce navíc povážlivě klesá. Naštěstí mám vzory, kteří s roztěkaností nemají problém. Jestli mě během zamračených listopadových odpolední a podvečerů něco velmi naplňuje, je to sledování klání o titul mistra světa. Nezaznamenali jste žádnou masivní sportovní událost? Tahle akce je možná nenápadná, její ale přenosy sledují desetitisíce lidí. Mluvím tu o šachu a momentálním měření sil úřadujícího šampiona Magnuse Carlsena s Ianem Nepomniachtchim, pátým šachistou světového žebříčku FIDE. Jejich soupeření začalo minulý pátek a potrvá až do poloviny prosince.

Šachy jsou fascinující hrou, a platí to i po přibližně šesti stech let, kdy se ustálily její dnešní pravidla. Můžeme se samozřejmě pozastavit nad tím, jak se během první covidové vlny staly nenápadnou hvězdou streamingové platformy Twitch, kde většinou vedou videa z hraní počítačových her, nebo jak seriál Netflixu dokáže vybudit zájem o na první pohled nudnou hru. Stereotypní představa matematických a trochu asociálních géniů je jistě pěkná věc, ale určitě neodpovídá většině hráčů – memová kultura vzkvétá i mezi černo-bílými poli, na Redditu jsou činná vlákna jak vážně míněná, tak i šachových anarchistů stavících celou hru na hlavu (před vstupem si vygooglujte pravidlo en passant, které tahle parta miluje). V pozadí zírání na čtvercový kus dřeva nebo plastu se toho možná odehrává víc, než bychom si mohli zprvu myslet. Šachy nám tak můžou leccos říct i o naší současnosti.

V první řadě připomeňme amerického hráče Bobbyho Fischera. Ten byl dozajista prvotřídním šachistou, titul velmistra získal už v 15 letech a navrhl dokonce i vlastní variantu hry. Až geniální člověk přesto věřil konspiracím o všeobecném židovském spiknutí a vůbec se projevoval jako vyhraněný antisemita. Rozpor ukazuje na problém, kterého jsme si s pandemií užili dosyta. Když někdo vyniká ve své oblasti nebo se věnuje prestižnímu povolání, neznamená to, že jeho erudice nutně překračuje jeho sféru zájmu, a že někdy nevykládá, s prominutím, úplné pitomosti. Tohle banální konstatování získává v době neomezeného hyde parku docela zásadní význam.

Na nejvyšší i těch nižších úrovních mají velkou roli chyby - šachové enginy většinou rozlišují mezi nepřesnostmi, chybami a hrubkami, které dokážou zvrátit vývoj celé hry. Proto si při klasických zápasech vedou oba soupeři záznam o svých tazích. Je to podobné, jako když jiní sportovci zpětně sledují své výkony na videu. Akorát tady mluvíme o staleté tradici – zachovaly se například partie španělského kněze a šachisty z 16. století Ruye Lopéze. Máme tak uchovaný poměrně velký archiv toho, jak se hra vyvíjela napříč staletími. Dnešní doba internetového šachu na stránkách jako Chess.com nebo Lichess.org zaznamenávací proces jen zvýraznila, nepřeměnila ho od základu jako u jiných odvětví. Můj případný archiv vítězství, porážek i remíz se stal jen snáze dostupným. Tím, že se k archivu vracíme, můžeme odhalit vlastní slabosti –⁠ a to nakonec platí o internetu jako takovém, který představuje archiv stránek, osobních identit, sdělení nebo toho, co jsme za poslední rok nejvíc poslouchali.

Nakonec tu je hratelnost - řeklo by se videoherním slovníkem - šachů. Jestli nás tato hra něco učí, je to trpělivost a především koncentrace. Vždy se až moc bolestně poznávám, když získám aspoň částečnou výhodu, a nakonec celou partii prakticky odevzdám soupeři kvůli pocitu, že teď jsem na koni, teď už se mi nemůže nic stát. Chyba lávky. Nakonec se dozvídám, že nikdy není dobré propadat triumfalismu, na to se směr větru může změnit bolestivě rychle, zvlášť u zbrklých povah. Ale o to víc osvěžující je k figurkám zasednout a trénovat se v krocení sebe sama.

Všichni zápasíme se soustředěním – počítač je někdy až příliš otevřeným oknem do nových a vzrušujících světů, které jsou mnohem lákavější než naše povinnosti. Někdo utíká na sociální sítě, jiný padá do králičí nory různých textů nebo youtubových videí (pro mě se únikem staly paradoxně i šachy a jejich krátké varianty bullet a blitz, během psaní tohoto textu bylo odehráno 15 minutových partií). Věnujeme pozornost až mnoha podnětům. Všechno okolo nás se ji dožaduje, přitom je to jen útěk pro útěk.

Pozornost ale není všechno. Potřebujeme koncentraci jako sílu krotící tříštěné pozornosti. Pochybuji totiž, že při bezmyšlenkovitém projíždění sociálními sítěmi jsem obzvlášť soustředěný –⁠ platformy sice mají mou pozornost, nikdy se ale nedostanu do blaženého stavu angažovanosti k tomu, co pročítám. Chybí mi koncentrace na něco konkrétního.

„Šachy jsou arénou, kde se setkává systém s psychikou, a svět dnes potřebuje lépe pochopit povahu tohoto setkání. Abyste dělali dobré šachové tahy, musíte vidět celou pozici v její vibrující dynamice,“ konstatuje ve své eseji šachový velmistr a sociální vědec Jonathan Rowson. A tohle balancování, přehrávání variant, počítání s různými možnostmi vývoje, zkrátka celistvé hodnocení situace potřebujeme v pozdní modernitě se všemi jejími zamotanými problémy jako sůl. Nepůjde to ale bez tréninku mentální komplexity a odolávání pokušení slepě se hnát za vítězstvím. S koncentrovaným pohledem na šachovnici si to můžeme aspoň vyzkoušet.

Vybíráme z internetu

Gaby Khazalová a Petr Bittner vysvětlují, proč je MasterChef Česko nejlepší reality show. Celý komentář je, jak se říká, „chef’s kiss“. 

*

Videoesej plná nedistingovaná, žlučovité kritiky města Dubaje ukazuje, proč plánování autokratů s neomezeným rozpočtem dopadá tak tragicky. Pro ekologii, lidská práva a všechny další zúčastněné.

*

Z řady rozloučení s Petrem Uhlem mnou nejvíc pohnulo to od Vratislava Dostála a dcery Saši Uhlové.

*

Filozof Miroslav Petříček mluví v rozhovoru s Terezou Butkovou pro Salon Práva a je to radost. Po řadě rozhlasových interview na Plusu se ho konečně někdo ptá na skutečně palčivé věci.

*

Will Self napsal dlouhatánský, nesmírně zajímavý esej o traumatu jako základním kameni moderní společnosti. Splétá v něm kritiku celých vědeckých oborů, odhalení, proč jsou nejstrašnějšími vynálezy fotoaparát a vlak – a spoustu, spoustu dalšího. 

*

Jessica Klein přináší reportáž z prostředí NFT kultury „bored apes“. Tak podivný svět nepředpokládala žádná z teorií nových médií. 

 Štěpán Šanda & Ondřej Sliš & Jakub Jetmar

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast