Smrt posledního československého a prvního českého prezidenta ukázala, jak moc podléhají novináři kolektivním emocím, sdílenému smutku a všudypřítomnému patosu. Nešlo jen o štkající reportéry v živých televizních vstupech, ale také o vzpomínkové texty všeho druhu.
Když na Havla vzpomínal i bývalý šéfredaktor Havlíčkobrodského deníku, který od exprezidenta „dostal propisovací tužku“, vybavil se mi totalitní vtip o chlapečkovi, který ruší Lenina při rybaření („Táhni, zmetku!“) a za padesát let o tom vydá knihu „Mé tři rozhovory s Vladimírem Iljičem Leninem“.
Ti, kteří měli k Havlovi opravdu blízko, necítili potřebu vzpomínat veřejně a demonstrovat svůj smutek. Šli se postavit k jeho rakvi jako čestná stráž, pomáhali rodině nebo mu věnovali tichou vzpomínku.
Zbytek se zapojil do smutečního byznysu a okázalého lkaní. Novináři vzpomínali, jak se s Havlem bezvadně pařilo, když s ním lítali na zahraniční cesty, a sázeli jedno háelpéčko (hluboký lidský příběh) za druhým.
„Zažívala jsem - v jeho blízkosti jako novinářka, později z dálky - spíš pocity pýchy. Třeba tehdy, když George Bush starší měl slzy v očích, když od něj, z jeho vily nad mořem, Václav Havel v noci odjížděl, a chytil mě, protože jsem byla nejblíž, aby mi řekl, jak ho ten Havel prostě vždycky dostane, dojme, dá sílu.“ (Marcela Pecháčková, týdeník Instinkt)
Ve speciálním čísle týdeníku Instinkt najdeme i zmínku, jak se se smrtí exprezidenta vyrovnával třeba novinář ze zahraniční redakce ČT24 Bohumil Vostal, který zrovna obědval v luxusní restauraci, když mu tu zprávu zavolali. „Vyprávěl s neskrývaným pohnutím o daleko zásadnějším rozměru hrdiny, kterého ještě před čtrnácti dny potkal s dalajlámou. ‚Honzo, já jsem přece díky Němu mohl studovat a cestovat,‘“ popisuje Vostalovo dojetí redaktor Instinktu Jan Čáp, který s televizním novinářem u zmíněného oběda seděl.
Média se ještě před státním smutkem snažila vytvořit usilovný dojem, že Havlovým úmrtím je zasažena celá země. Zasaženy byly ovšem především redakce samotné, a to tolik, že to získávalo tragikomický nádech. Hlavním žurnalistickým prostředkem se stala VÝZNAMNÁ — DRAMATICKÁ — POMLKA.
Televize Nova hned v neděli 18. prosince poslala svého redaktora Tomáše Hauptvogela na Hrádeček, odkud se v živém vstupu přihlásil do Odpoledních Televizních novin. Větou „sami můžete vidět, že tady hoří celá řada svíček, jsou tam dokonce i lahvová piva z nedalekého pivovaru“ dojal sám sebe tak, že začal slzet v přímém přenosu.
Dojatý redaktor televizní stanice, která běžně stírá kamerou krev z chodníku a z pozůstalých ždímá emoce jak na běžícím pásu – jaká profesní ironie! Netvrdím, že novináři jsou jenom cynické stroje, ale o událostech se referuje, neprožívají se.
Ne že by na tom veřejnoprávní Česká televize byla o moc lépe. Sice se její moderátoři před kamerami nehroutili, ovšem jejich univerzálně truchlivé výrazy a nuceně pohřební tóny (sporťáky a rosničky nevyjímaje) se nedaly dlouhodobě sledovat. Václav Moravec mluvil ve speciálních pásmech tak pomalu, že si občas hosté nebyli jistí, jestli ještě mudruje, nebo už položil otázku (třeba Magda Vášáryová). Řešil jsem to tím, že jsem si k přenosům ČT24 pouštěl vysílání kolegů z Radiožurnálu, kteří měli tu (ne)výhodu, že museli posluchačům popsat to, co jinak televizní diváci viděli, takže neměli na nějaké lítostivé plky čas.
Úpravy postihly nejen program vysílání a hudební složku, což je pochopitelné, ale dokonce i zdvořilostní pozdravy („pokud možno dobrý den“ v nejrůznějších variacích), což už poněkud zavání povinným truchlením nad sovětskými funkcionáři. O rušení dětských pořadů či vánočních besídek na školách ani nemluvě…
Velkolepě patetické byly také online reportáže, ať už ze smutečního průvodu Prahou, nebo z posledního rozloučení v katedrále sv. Víta. „Nad Pražským hradem se ukázala modrá obloha. Zdá se, že Václav Havel rozehnal v dnešní den mraky podobně, jako to udělal před koncertem svých milovaných Rolling Stones v Praze,“ dojali se na iDnes.cz. Na zkazky o údajných přírodních úkazech při úmrtí Kim Čong-Ila to sice ještě nemá, ale to se na Andělu doučí.
Redaktoři nejrůznějších kvalit sice pomalu přes černé sukno neviděli na klávesnici, ale i tak stihli vydat několik speciálních vydání, či přesněji fotografických kompilátů. V tom fofru šlo občas stranou i ověřování informací, takže Týden směle tvrdil svým čtenářům, že se web BBC kvůli Havlovi přebarvil do černé barvy – přitom je to standardní podoba jeho hlavní strany od posledního redesignu.
Když umře někdo slavný, zejména tak slavný, že mu na pohřeb přijedou delegace ze 42 států, nesmějí chybět ani knižní supi. První vzpomínková kniha o Václavu Havlovi vyšla sotva deset dnů po jeho smrti a na pulty se dostala souběžně s druhou. Společným znakem obou titulů je otřesná grafická úprava (inu, málo textu na hodně stránek v šibeničním termínu) a hodně fotek.
Rozpaky ve mně vzbudily také reakce Otázek Václava Moravce. Tým hlavního českého politického diskusního pořadu se příliš přihlásil k jednomu politickému směru. Začalo to narážkami Václava Moravce na Twitteru, končilo přáním do nového roku: „Místo klasického vánočního přání letos jen toto: ‚Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí‘. *tým Otázek“.
Je-li řeč o Facebooku, dodejme pro úplnost, že kromě všeobecných médií zohlednily Havlovu smrt i servery, které jinak s politikou nemají nic společného (třeba Digizone.cz nahradil na několik dnů profilové logo fotografií Václava Havla, ostatní média zpravidla zvolila pouze černobílou podobu loga v době státního smutku).
V ten předvánoční týden roku 2011 pomalu nebylo kam šlápnout, aniž by se na člověka ze všech stran nevalil patos a demonstrativní dojetí těch, kteří by jinak po Václavu Havlovi ani nevzdechli, případně těch, kteří v sobě náhle objevili havlovce.
Teď musíme vydržet druhou fázi: dědictví, vzpomínkové seriály a mediální hon na vdovu. Média už to mají nacvičené z případu hudebního skladatele Karla Svobody. A pomalu abychom se začali bát, za koho budou truchlit média příště.