Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

„Novináři jsou uštvaní, profese je početně zdevastovaná“

„Přibývá novinářů, kteří jsou úspornými opatřeními nuceni psát jen od stolu, od počítače, jen přes internet. Nemají čas na to, nasbírat informace v terénu, natož je pochopit. Musí vyrábět ‚content‘,“ říká profesor Jan Jirák, přední český médiolog, v prvním z pravidelných setkání s Médiářem nad aktuálními tématy v mediální oblasti. Kromě situace profesionálů v oboru šla tentokrát řeč o médiích veřejné služby a probíhající volbě radních ČT a rozhlasu.

Jan Jirák a Ondřej Aust. Foto: David Bruner

Profesor Jan Jirák (vpravo) v rozhovoru s šéfredaktorem Médiáře Ondřejem Austem v pražské kavárně Slavia. Foto: David Bruner

Máme za sebou maraton veřejného slyšení kandidátů do mediálních rad, rad médií veřejné služby. Teď o finalistech budou hlasovat poslanci. Kromě toho, že nyní byl zájem o členství v radách rekordní, pozorujete v kandidaturách do mediálních rad, které jsou určené k veřejné kontrole České televize a Českého rozhlasu, za poslední léta výraznější trend?

Ona je to čím dál tím víc politická kontrola než veřejná… Trendem je, že přibývá kandidátů, u kterých si člověk umí představit, že do rady jdou s konkrétním svým vnitřním zadáním. Že mají rozehranou partii s tím čí oním médiem veřejné služby a tu si jdou do rady dohrát.

Vy jste se tentokrát nepřihlásil, ale Radu České televize jste kdysi, v letech 1997 až 2000 jako předseda, vedl. Co se od té doby ve fungování rad změnilo?

Mám pocit, že v současnosti se rady daleko víc cítí být spojené s těmi, kdo je porodil, s politiky. To se projevuje tak, že mají tendenci daleko víc zasahovat do jednotlivostí, které jim nepřísluší – třeba sprostá slova ve vysílání Českého rozhlasu. Nevím, jak je to v ČTK, tam to nestačím sledovat, ale rady vysílacích médií se někdy stávají takovým stínovým generálním ředitelem, kolektivním. Což má strukturální důsledky. Na dálku odhaduji, že jedním z takových strukturálních důsledků je, že ti, kteří média veřejné služby skutečně řídí, tedy generální ředitelé, mají tendenci vyjednávat rovnou s politickými špičkami, nikoli prostřednictvím rad.

Generální ředitelé České televize i Českého rozhlasu skutečně dnes opakovaně chodí do parlamentu jednat přímo s poslanci. Jsem schopen to pochopit jako kontrolu možných škod – raději se s nimi sejít osobně a vysvětlovat, než bych nechal téma viset ve vzduchu.

Máte velký díl pravdy. A je to také vyjádření nedůvěry radě. Než by ředitel riskoval, že bude řádně jednat prostřednictvím orgánu, který má být membránou mezi televizí, respektive rozhlasem a parlamentem, radši vyjednává sám, poněvadž neví, jak to radní zkreslí. Abychom byli poctiví, není to poprvé, co toto pozorujeme. Vždy, když bylo kolem televize nějaké pnutí – ať při odchodu Puchalského, ať při vánoční krizi v roce 2000 –, vždycky nastal okamžik, kdy lidé z televize – ať už ředitel, anebo třeba odbory – začali vyjednávat přímo v parlamentu.

Co to v důsledku může přinést? Že se komunikace mezi šéfy veřejnoprávních médií a politiky stala bezprostřednější, lze pochopit také proto, že členové mediálních rad se dnes s poslanci volebního výboru, který má mediální problematiku v gesci, častují ostrými slovy na sociálních sítích. Nakonec se radní a poslanci osobně potkají až na konci takové vyhrocené pře, kdy se třeba jedná rovnou o odvolání člena z rady, za něco na Facebooku.

Sociální sítě jsou destruktivní komunikační jev, který v důsledku způsobuje něco jako komunikační rakovinu. Nemožnost jednat, vyjednávat a ustupovat, emocionalita, nulová váha zkušeností a odborných znalostí – to vše je tam znát a to vše je zhoubné. Z hlediska tématu, o kterém spolu mluvíme, povede tento trend k nastolení otázky, jestli vůbec mají mediální rady smysl. Začínají být zvláštním apendixem, který management médií v zásadě příliš nerespektuje, ale musí s nimi vyjednávat, ovšem když skutečně o něco jde, dohaduje se přímo s politiky. Politici zase vnímají tu radu jako něco, přes co mohou médiím vyhrožovat, byť často klamně. Je čím dál zřetelnější, že konstrukce těchto malých dozorčích rad nefunguje.

Jaký konstrukt by mohl přijít místo toho? Diskuse o novém uspořádání zdejší praxi ani za mnoho let nikam neposunula.

Pokud jde o finance a obecně hospodaření, jsem stoupencem představy, že kontrola vysílacích médií veřejné služby má být záležitostí Nejvyššího kontrolního úřadu. Jde totiž o veřejné podniky, které nakládají se svěřenými veřejnými prostředky a které mají prokázat, že s nimi nakládají podle svých pravidel. To je to, co úřad kontroluje.

Ohledně tohoto už nedávno proběhla veřejná debata za účasti ministra kultury. Padlo v ní, že Nejvyšší kontrolní úřad může kontrolovat, zda peníze byly dobře vydané, ale už ne, do čeho se mělo investovat. Zkontrolovat je možné, zda kostým nebyl předražený či zda byl nákup kamer hospodárný, nikoli to, zda bylo potřeba takový kostým či tolik kamer kupovat.

To ale není ani na radě, to má dělat management. Abychom šli k jádru věci – rada má jediný úkol, totiž pokoušet se přijít na to, zda instituce, kterou kontroluje, svou činností naplňuje definici služby veřejnosti. Můj poněkud bláznivý návrh by byl ustavit cosi jako radu, klidně maličkou, která se bude zabývat monitorováním nejrůznějších institucí veřejné služby od Národní galerie, přes Českou televizi, rozhlas, až po Národní divadlo, a bude sledovat jediné – jestli, nakolik a jak daná instituce naplňuje službu veřejnosti.

Na základě čeho? Média veřejné služby mají přece zákonem vymezené hřiště, ale už ne typ hry – to, co a jak mají hrát. Kde by rada vzala vodítko, co do takové služby patří a co ne?

Nejlíp to lze udělat nabalováním precedentů. Chybí tu – a vím, že poukazovat na to je už klišé – živá diskuse. Dal bych instituci hlavní závazek ctít svá rozhodnutí.

V jakém smyslu?

Když jednou v nějakém případě rozhodne, měl by to pro ni být nález jako judikát. A v obdobném případě nemůže příště rozhodnout jinak.

Dáte příklad? Vztáhněte to na něco hodně praktického a známého, typu StarDance.

Ale bude to jen teoretický příklad. Předpokládejme, že některá ze zmíněných institucí vyrobí pořad, který bude hloupý. To se může stát.

Například show proti fake news.

Například show proti fake news nebo satirický pořad Nádraží. Nebo jiný průšvih. Mnou navrhovaná rada si položí otázku, jestli takový pořad spadá do služby veřejnosti, když je hloupý. Po dlouhém jednání dojde k závěru, že i hloupé věci – respektive takové, které se nepovedou – jsou v ranku toho, co slouží veřejnosti, byť třeba nepovedeně. A jakmile jednou takové rozhodnutí udělá, už nikdy nesmí říct „toto je hloupé, a proto to není služba veřejnosti“. Kdyby toto nějaký čas fungovalo, vytvoří se postupně kultura rozhodování o službě veřejnosti. Ta tady neexistuje. Příslušné instituce si neumějí vytvářet kolektivní paměť, ve které by se mohly opírat o svá jasná rozhodnutí.

Jan Jirák. Foto: David Bruner

Jan Jirák. Foto: David Bruner

S médii veřejné služby souvisí bytostně i ekonomika – to, odkud berou peníze a kolik stojí. Nemyslíte, že se dosavadní konstrukt mediálních rad i samotných médií vyčerpal, o čemž mohou svědčit časté požadavky na jejich ekonomické zestátnění, tedy aby místo koncesionářských poplatků byly hrazeny položkou ze státního rozpočtu? To vidím jako klíčovou věc, symbolickou, principiální – dokud se na něco všichni společně skládáme, dokud peníze jdou drobnými poplatky přímo od lidí, nerozhodují o médiích veřejné služby přímo politici.

Ale technologické změny si zřejmě nějaké takové řešení nakonec stejně vynutí. Navíc ta představa, že se „na něco všichni společně skládáme“, je tak trochu mytologická. Média veřejné služby nevznikla „odspoda“, z vůle lidí, kteří se na ně začali skládat. Vznikla – překvapivě rozumným – rozhodnutím zákonodárců, kteří lidem zákonem uložili, že se na tuhle službu budou skládat. Nebál bych se tolik změny. Jde jen o to, jak by vypadal zákon, který bude ekonomické fungování médií veřejné služby upravovat. Pokud v něm bude jasný výpočet, problém to nebude.

Neměl byste vůbec problém s tím, co zjednodušeně nazývám ekonomickým zestátněním?

Umím si představit, že se to dá udělat tak, že by s tím problém nebyl. Že by to neznamenalo ekonomické zestátnění, ale existenci příspěvkové organizace s garantovaným příjmem. Jestli procentem či promile z rozpočtu, jestli s inflační doložkou, to už neumím domyslet. Možností je určitě víc, klíčové je minimalizovat svévolná rozhodnutí momentálně vládnoucí politické garnitury.

V České televizi se teď s rozpočtem probírají její dlouhodobé plány. Jde o to, co bude po Dvořákově mandátu, poněvadž se postupně vyčerpávají peněžní rezervy z Janečkovy éry. Pamatuji si, jak jste na jakémsi semináři v Senátu před časem nabádal, aby veřejnoprávní televize narozdíl od komerční konkurence nedrolila svou nabídku, aby ji nerozšiřovala o tematické programy, protože tím se ztrácí společný veřejný prostor. Trváte na tom?

Nejdřív zkusím shrnout svůj argument, který připomínáte, a pak se od něj budu částečně distancovat.

Když něco má být službou veřejnosti, především musí existovat ona veřejnost. Veřejnost vzniká tím, že lidé mají něco společného. Moderní trendy v médiích jdou proti vytváření veřejnosti, protože publikum fragmentují na jednotlivé cílové či uživatelské skupiny. Můj argument tedy je: v této situaci je jednou z klíčových služeb veřejnosti pokoušet se na různých úrovních společnost integrovat do celku. Což se může odehrávat i na úrovni rodiny. Tento argument jsem používal, když se spouštělo Déčko. To je povedený kanál, ti, co ho dělají, ho dělají se zaujetím a podle mého soudu dobře, ale přece jenom odděluje dítě od dospělých. Stejně tak nevím, jestli má sportovní kanál oddělovat zájemce o sport od ostatních. Je to sice hodně konzervativní, ale média veřejné služby by měla být v nejlepším slova smyslu plnoformátová. Neměla by se ohlížet příliš po trendech, které platí v komerční sféře, a měla by si uvědomovat, že obsluhují – a tím spoluvytvářejí – veřejnost. To byl můj argument.

A teď kontra argument. Takto se to pěkně říká a sám tomu věřím, ale zároveň vím – proto jsem použil slovo konzervativní –, že to je něco, čemu vývoj médií nepřeje. Základní otázka tedy zní, jestli média veřejné služby mají trendy ve vývoji mediálního prostředí následovat, anebo jestli mají tento trend brzdit či nabízet k němu konzervativní alternativu. Od této základní otázky se pak odvíjí, zda můj argument platí. Velkým rizikem konzervativního řešení pochopitelně je rychlé stárnutí veřejnosti, kterou by takto koncipované médium dalo dohromady. Je na hranici řešitelnosti, jak má takové médium přilákat mladší lidi. Řešení, o které se pokouší Česká televize v současnosti, je spíš politické – snaží se vycházet vstříc mentálním vzorcům mladších metropolitních liberálů. Ale to není řešení na dlouho.

Kdyby teoreticky došlo na zavírání některých kanálů České televize v blízké době, třeba právě kvůli nutnosti šetřit, jaká redukce nabídky by vám dávala smysl?

Potřebu konkrétně sportovního kanálu nevidím tak naléhavou.

Co zpravodajský kanál?

Ať mám výhrady sebevětší, zpravodajstvím se systémově dá sloužit veřejnosti a po mém soudu se to na ČT24 děje. Otázka je, jak vyladit vzájemný vztah ČT1 a ČT2. To jsou dnes dva plnoformátové mainstreamové kanály s převážně zábavním charakterem. Možná je luxus mít dva tak podobné.

Myslíte tím, aby se na jeden z nich vměstnaly sportovní, dětské i umělecké pořady – tedy z ČT Sport a z dvojkanálu Déčko/Art?

Nevím. I když moje kritika začala u Déčka, to se stalo do té míry kulturním fenoménem, že na ně bych nesahal. Stalo se spolehlivým zdrojem zabavení dítek a dodržuje něco, co bych nazval důraz na slušnost. A Art je natolik levný, že se dá i zachovat. Opravdový problém jsou dva podobné kanály vedle sebe. Jeden plnoformátový kanál s hranou dramatickou, zábavní i publicistickou tvorbou by úplně dostačoval.

Jan Jirák a Ondřej Aust. Foto: David Bruner

Jan Jirák a Ondřej Aust. Foto: David Bruner

Vrátím se ještě na začátek, ke kandidátům do mediálních rad. Jedním z nejdiskutovanějších postoupivších ve volbě do Rady České televize se stal Lubomír Veselý řečený Xaver, solitér svého druhu, který se svým obsahovým konceptem působí na YouTube. Mimo jiné tam přispívá k rozvolnění pravidel pro novináře či moderátory médií veřejné služby - když je pravidlem nepropagovat sponzory v pořadech Českého rozhlasu, neměli by to lidi od téhož člověka vídat mimo rozhlas. To je počítám základ, na němž je možné se shodnout. Zároveň mi nedávno Michal Půr, šéfredaktor názorového webu Info.cz placeného Danielem Křetínským, tvrdil, že novinář vlastně už dnes neumí pohlédnout za kulisy, protože „klouže po povrchu, nemá znalost situace a snaží se jí nějak popsat, ale často je úplně mimo“. Když takto samotní novináři zpochybňují, co se dosud ctilo, je logické, že jím začíná i míň věřit veřejnost. Souhlasíte? Vy jste postoje k novinařině s kolegy v minulosti zkoumal. 

Začnu zeširoka. Jako každý máme i my dva, jako ten příslovečný generál, tendenci bojovat minulou válku. Nebereme příliš v potaz, co všechno je jinak, strukturně společensky. Vrátím se ještě jednou k médiím veřejné služby, protože to s tím souvisí. Dnes se zdá, že média veřejné služby jsou jakýsi skanzen správné žurnalistiky. V pocitu, že existuje ideální veřejnoprávní novinář, se zakonzervovala takzvaná správná žurnalistika. Žurnalistika podle pravidel.

Tomu rozumím, neproblematizuji to. Ale ona se celá mediální krajina změnila, celý ekologický systém se změnil. Například novinářů podstatně ubylo. Srovnejte s 90. léty třeba aktuální počet zahraničních zpravodajů. Změnila se povaha médií. Média veřejné služby jsou dnes jediná silná tradiční masová média. Kolem nich existuje spousta malých komerčních projektů, kolikrát v pochybném postavení. Média veřejné služby jsou svým způsobem hegemonem v mediální komunikaci. Nejde jenom o to, bránit je před politiky. Ona jsou totiž dnes ve struktuře celé mediální komunikace politickou, společenskou a kulturní silou svého druhu. Mají moc. A ti, co jim okopávají kotníky, tu moc cítí a okopáváním uznávají. Otázka je, zda se taková síla má zachovat. Konkrétně Česká televize po mém soudu nakumulovala už tolik politické moci, že jí to začíná škodit. Tím neříkám, že se má někde vytvořit soubor poslanců, kteří odhlasují oslabení České televize, to vůbec ne, to by byla cesta do pekel. Ale určitě by se o možnosti, že té moci je příliš, mělo mluvit, a to pokud možno otevřeně.

Že se změnil celý systém a média veřejné služby teď opravdu mají sílu, je jedna věc. Druhá věc je, že se změnila samotná novinářská profese. Především je početně zdevastovaná. Ubývá peněz, které se dají novinářům platit, a lidská síla je to, na čem se dá nejvíc ušetřit. Čili přibývá novinářů, kteří jsou úspornými opatřeními nuceni psát jen od stolu, od počítače, jen přes internet. Nemají čas na to, nasbírat informace v terénu, natož je pochopit. Musí vyrábět content, jak se dnes říká. Novináři, které potkávám, jsou především unavení. Ti, kteří zůstali v profesi, jsou uštvaní, protože málo lidí musí dělat hodně contentu. Nemají šanci jít pod povrch věcí. Navíc se pohybují v komunikačním prostředí, ve kterém jim konkurují nenovináři. Kdejaký křikloun na blogu může s prominutím nazvracet, co ho napadne, a ve kvaziveřejném prostoru to může mít stejnou váhu jako kus poctivé novinářské práce.

Vezměte si, kam směřuje denní tisk. Deník N, Lidovky. Jak v něm prudce přibývá dlouhých, spíš publicistických celostránkových materiálů. Poslední, kdo ještě dělá normální tradiční deníkové zpravodajství, je Právo. A do toho si vezměte instituci, jako je Česká televize, která si může dovolit nepřetržitý celodenní zpravodajský kanál. To je neuvěřitelný luxus, z hlediska toho, jak jsou média dnes nastavena. Je dobře, že Česká televize takový kanál má, je dobře, že ho dělá, ale takový kanál už není jeden z mnoha zdrojů. ČT24 je svým způsobem unikum. Nevím, k čemu se zmátoří Prima se svou CNN Prima News, ale zatím jsem spíš skeptický k možnosti, že by se stala plnohodnotnou alternativou ČT24.

Vyjadřujete-li dojem, že novináři jsou uštvaní, nemůžu se po všech těch rozhovorech a setkáních s mediálními manažery zbavit toho, že zažíváme hlavně krizi obsahových konceptů. Mediální svět žije z podstaty svého bytí v minulých dekádách, média se pospojovávají, různě se přeprodávají, ale vesměs se hroutí do sebe. Nepřichází nic nového, nic, co by si adekvátně vzalo novou technologii a nové nápady, chybí systematické promýšlení toho, na co jsou peníze a lidi a co je vůči existující nabídce komplementární. V důsledku toho se pak novináři nechají rozptylovat tím, kde všude mají komunikovat. Ať už jim to dává za úkol zaměstnavatel, anebo si sami myslí, že to nejdůležitější se odehrává na Facebooku. Hádka na sociální síti pak překryje i „oficiální“ produkci samotného média. Mluvíme-li o České televizi - řeší se pět let starý kreslený vtip, který se objeví na facebookové stránce publicistického pořadu, než to, co je obsahem samotného pořadu na televizní obrazovce. Tváře vlajkových lodí zpravodajství a publicistiky média veřejné služby chodí do zábavního pořadu tancovat. Opět - sami novináři pravidla profese rozvolňují. Kritici médií veřejné služby se pak oprávněně můžou ptát „jsou to novináři, nebo showmani?“ Jak si novináři mohou zachovat respekt své profese? Nehledě na prostředí, nehledě na majitele. 

Ptáte se mě v době, kdy respekt nahradila popularita, navíc dost instantní. Vše to souvisí s komunikační rakovinou sociálních sítí, o níž jsem mluvil.

Protíná se tu přitom víc věcí. Média veřejné služby nefungují ve vakuu. Lidi, kteří v nich pracují, potkávají lidi, kteří pracují v jiných médiích. Často se tak setkávají bývalí či budoucí spolupracovníci, mediální sféra je propojená. A má určitý profesní folklór. Z toho se nemohou ti, kteří pracují v médiích veřejné služby, vytrhnout. Jednoduše řečeno – v hospodě se všichni potkají. To musíme brát v potaz. Navíc média veřejné služby jako instituce musejí chtě nechtě přistoupit na některé parametry, které jsou stejné pro ně jako pro média komerční – kamery kupují za stejné ceny, musejí na sebe upoutávat pozornost, mít marketing, dávat o sobě vědět, propagovat se. Proto nastávají problematické situace, jako třeba to, kdo může tancovat ve StarDance. Je to kus od kusu a záleží i na dramaturgii – řečeno schematicky a dogmaticky, instituce s takovou společenskou a politickou váhou, jakou má Česká televize, by měla vyrábět i zábavní pořady, v nichž může vystoupit novinář a není to znevažující. Což u StarDance neplatí. Omlouvám se, jsem vůči tomuto formátu velmi rezervovaný.

Jan Jirák a Ondřej Aust. Foto: David Bruner

Jan Jirák a Ondřej Aust. Foto: David Bruner

Jestliže tu hořekujeme nad korozí dosavadních pravidel a zvyků, připomenu ještě slova mediálního matadora Michela Fleischmanna, nyní nového českého velvyslance ve Francii. Ten má za to, že „dnes na trhu není podstatné, jestli média vydělávají“. Ekonomické zdraví považuju za podmínku toho, aby médium mohlo být sebevědomé. Teď vidíme i slyšíme, že soukromá média být zisková nemusí. Podmínka ekonomického zdraví už neplatí?

To je důsledek diagonální koncentrace. Mediální projekty se stávají součástí vlastnického portfolia jinak zaměřených korporací. Obecně se soudí, že silní ekonomičtí hráči si pořizují média, aby mohli – pozitivně – ovlivňovat svůj mediální obraz, případně – negativně – obraz svých protivníků či konkurentů. Otázka je, jestli je tato taktika účinná.

Jednou z velkých krizí, o níž jsme ještě nemluvili, je krize nastolování agendy. Významným společenským rysem médií přece bylo to, že dokázala signalizovat, co je důležité. Dokonce patrně dokázala konstruovat, co je důležité, tedy ovlivnit, co lidé budou za důležité považovat. Když se z tématu stala cover story ve Sternu nebo Spiegelu, bylo jasné, že si toho Němci všimnou. Ostatně u nás máme dodnes televizní pořad, v jehož sloganu je „o čem se bude po dnešních Otázkách mluvit“. Ale ono to tak není. „Tradiční“ masová média už nemohou garantovat, že toho, co označí za důležité, si veřejnost všimne. Kvůli způsobu šíření zpráv na sítích se dnes může stát tématem dne zpráva, kterou sama média za důležitou nepovažovala. Proto se probírá třeba pět let starý vtip z Facebooku, jak jste říkal. Noví vlastníci médií si tedy – pokud měli ten úmysl – zkoušeli koupit vliv, kterého nemohou dosáhnout. Média, která mají, už jim neplní roli ovlivňování veřejné agendy.

Kritizují se Babišova média, kritizují se média jiných miliardářů. A co Deník N? Ten má také peníze od majetných, dokonce je nemusí vracet a být soběstačný, a razí rovněž jen určitý pohled, ten „správný“.

To zase spadá pod fenomén rozdělené společnosti. Média přestala být zdrojem informací o světě, ale stala se nástroji utvrzování názorů. Je to vidět třeba na Deníku N – ten publikuje dlouhé, obsahově až překvapivě řídké texty, ale se silným názorem. Souvisí to celkově s proměnou společnosti. Čtenáři, diváci, posluchači i samotní novináři podvědomě cítí, že drtivá většina informací, které by mohli konzumovat, respektive nabídnout, je k ničemu. Protože svět se roztočil způsobem, kde rozhodování na úrovni jednotlivce je bagatelní.

Naříkalo se, když tu byli němečtí vlastníci. Ti se dnes najednou vzývají jako ideální majitelé, jež zajímal jen zisk, ne obsah, a naopak vadí nynější místní vlastníci, čeští a slovenští, protože média míchají s politikou, respektive s dalším byznysem. Kam to povede? Co bude další fází?

Jeden z pravděpodobných scénářů je, že tradiční média, která noví vlastníci nakoupili, se jim rozpadnou pod rukama. Proto, obávám se, nás v Česku čeká něco jako „soukupizace“ českých médií – Jaromír Soukup také zavřel časopisy pro mladé, zrušil Instinkt, zredukoval Týden, odcházejí od něj lidi. Jednou se otočíme zpátky a řekneme si, že nákup tradičních médií místními magnáty byla jedna z fází postupného zániků oněch médií. Protože je nakupovali s představou, která je nereálná, a dřív či později je začnou redukovat.

Vyrostou pak z popela další nová, zdravá média? Nebo média, jak je známe teď, skončí?

V jistém smyslu to bude konec. Zvykneme si, že mediální nastolování agendy neexistuje, a média se čím dál víc budou stávat nosiči personalizovaných reklam, které nám budou dodávat algoritmy. Televize bez televizoru už je dnes realita, Netflix přinesl úplně jinou filozofii televizní fikce - „zfilmovění“ televizní produkce je jedním z trendů. Osobně tipuju, že jeden z vedlejších produktů tohoto vývoje bude postupné chřadnutí žurnalistiky. David Altheide a Robert Snow na přelomu 80. a 90. let psali o tom, že vstupujeme postžurnalistické éry – éry, v níž rozhodují PR a marketingové praktiky a novináři už nemají šanci rozeznat, na co skutečně sami přišli a co jim někdo podsunul. Tehdy to myslím ještě neplatilo, ale dnes už to platit začíná.