Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Je Facebook pro lidi tržiště, nebo pokojíček?

Venku prší, takže jistě potěší snůška pseudofilozofických rozkladů, napsaná ráno u snídaně v pyžamu.

Přemýšlím už asi čtyři roky o tom, čím je Facebook pro nás uživatele. Je to spíš veřejné prostranství, klubovna, nebo pokojíček? Adam Reinberger onehdá napsal, abyste vkládali na sociální sítě věci, které by neurazily vaši maminku a v dovětku na Facebooku jsme vyjádřili nelíčené zděšení, když si nás na Facebook přidávají - považte - klienti! Sodoma Gomora! S těmi klienty je to trochu „tricky“. Já sám jsem musel přizpůsobit svůj proud nekonečné zábavy už někdy v roce 2008 s příchodem prvního klienta a myslím, že to bylo ku prospěchu, ale našel jsem si jiné cestičky.

Co se týče té maminky, tak tam jsem kdysi viděl myšlenku Franka Zappy přibližně ve smyslu, že kdo žije podle představ svých rodičů, kolegů, nadřízených atd., tak se nemůže na konci života divit, že to byl život na hovno. Nenašel jsem původní znění toho citátu, ale tak nějak to vyjadřuje, co si myslím. Rodiče nás vybavili hodnotami, ale to neznamená, že by se měly donekonečna replikovat. Také by nemělo být hlavním cílem života být dobrým synem či dcerou či replikou rodičů. Ostatně, mou matku dokáže vyvést z konceptu i třeba přestřelený název mé přednášky, takže náročnější kreace by nedala. Nicméně když zveřejňuju úryvky z naší korespondence, vždy jsou příznivě hodnoceny, což matku potěší.

Domnívám se, že ekosystém svého Facebooku by si měl stavět každý sám podle svých potřeb a toho, co zvládne a neměly by fungovat zdvořilostní a společenské vazby, protože pro mě tohle tohle není společenská záležitost, je to blíž záležitosti osobní. Pokud by někdo chtěl stavět svůj Facebook jako záležitost výhradně společenskou, jistě může, ale na jedné straně ho brzdí nízký počet 5000 přátel, které může osoba mít, jednak se mu pravděpodobně nepovede být úspěšný, tedy pokud náhodou není špičkovým přirozeným copywriterem (jakým je třeba David Grudl).

Co myslím tím, že osobní Facebook je osobní záležitostí, bych ilustroval na obrázku Josefa Lady Rvačka v hospodě.

Josef Lada: Rvačka v hospodě

Abych ho okomentoval, my, co se scházíme v hospodě, si tak nějak sedneme, víc nebo míň. Někdy je i nejhůř, tedy rvačka, to znamená, že se zhádáme jako koně, což ovšem milujeme, ať už přiznaně, nebo tajně. Ale pak se zase sejdeme ve stejném složení.

Představme si, že do hospody přijde podomní prodejce čehokoliv. Je to pro nás cizorodý element, my se nechceme bavit o jeho zboží, ale o své agendě (manželky, přítelkyně, manželé, přátelé, rodina, práce, život), takže jej donutíme k odchodu ze sdíleného prostoru. Pokud se bude maskovat jako jeden z nás, tak ho třeba odhalíme později, třeba vůbec. Ale pokud bude jedním z nás, organicky mezi nás zapadne a šikovně pohovoří o zboží, tak je to, jak to má být.

České značky se na Facebooku v metafoře hospoda většinou snaží být obecním bavičem, obrandovaným firemním merchandisingem, kterého si zafixujeme jako příjemnou součást prostředí, ale už nemá potenciál na to, aby ovlivnil naše nákupní rozhodnutí.

V hospodě je každý z nás spíše sám sebou, než by se choval společensky. Pochopitelně, bere na sebe svou „hospodskou“ osobnost, která je odlišná i od soukromé i od společenské - a právě to si myslím, že je i naším úkolem jako uživateků Facebooku. No nic, vzhledem k tomu, že leje, jdeme na Designblok, bereme si na sebe naši osobnost dobrého návštěvníka výstavy, světáka, burana a - pochopitelně - dreamboye, tedy partnera snů.