Už příští pondělí proběhne soutěžní přehlídka mobilních aplikací AppParade. Vyhrajte Apple Watch.

Ježíšku na křížku aneb Jak dělat PR pro katolickou církev

O Vánocích, Velikonocích a cílových skupinách

Před pár lety jsme s kamarádem řešili, pro koho bychom rádi pracovali. Která značka má silný, ale pochroumaný příběh, které podstatou je pomáhat lidem a usnadňovat jim život. Padala řada značek, až z toho nakonec vyšla nejstarší ze všech – katolická církev.

Začali jsme od základů. Příběhy Lota a Abraháma, Jákobova podrazu na Ezaua, cesty a skutky apoštolů. Už se každý z nás pomalu měnil na Ivana Olbrachta dopisujícího Biblické příběhy. Kdyby Olbracht tehdy sepisoval svou knihu na zakázku, znělo by zadání dnešními výrazy asi: „vytvořit efektivní kanál pro komunikaci Starého zákona k cílové skupině 12+“. Prosazením do školních osnov povinné četby by se pak blýskl církevní lobbista… Olbracht tehdy Biblické příběhy nesepsal kvůli jejich přirozené síle, ale hlavně na podporu tehdy pronásledovaných Židů, sám od sebe.

Církev a její současný stav, komunikace s veřejností a její hypotetická role klienta nám minimálně posloužila na několik hodin skvělé debaty. Požádal jsem tehdy svého kamaráda, praktikujícího katolíka a tedy insidera, o názor na komunikaci církve k veřejnosti. Přes postupné osekání světové církve, která má zásadní vliv na celkové vnímání, ale nemůžeme ji v naší debatě řešit, přes eliminaci pohledu na fungování církve na Moravě jsme se dostali k zásadnějšímu problému, kterým jsou cílové skupiny.

Ty jsou tři: věřící (ještě se dělí na konzervativce a pokrokáře), nezaujatá menšina (tedy hledající, potenciální věřící) a aktivní odpůrci.

Takto povrchní a zjednodušený výčet pak dává tušit, že je církev v nelehké situaci a jedná proto velmi opatrně. Musí dostatečně vycházet vstříc očekáváním svých členů, neprovokovat veřejnost, být dostatečně atraktivní pro nové příznivce a nedávat aktivním odpůrcům do ruky střelivo.

Dál naše debata vedla přes konkrétní kroky, které by měly vést ke zlepšení práce církve s veřejností. Od posílení práce v komunitě, ale zase ne tolik, aby nedocházelo k pocitu sektářství, modernizace liturgie, zdůrazňování univerzálnosti poselství, tedy faktu, že desatero a křesťanská morálka jsou smysluplné samy o sobě, a nakonec nutnost více a otevřeně reagovat na aktuální dění kolem církve samotné.

V globalizovaném světě hitů ale nakonec může největší práci odvést zábavní průmysl. Ten se svým promem k filmu 2012 zásadní měrou postaral o očekávání konce světa na všech frontách. „Bestselling author“, jak o sobě hrdě uvádí Dan Brown, dal zase církvi svou čtyřiadvacetihodinovou Šifrou možnost ukázat se, anebo ztrapnit. Nechtěl by třeba Vatikán požádat Spielberga, ať natočí katolického vojína Ryana?

Debata věčná a obsáhlá, tento sloupek nemá ambici ji někam posouvat. Mě konkrétně dokázala církev oslovit jen jednou. Bylo to koncem devadesátých let, kdy jsme se s kamarádem vydali stopem po Evropě. Hned na začátku cesty mě z Plzně na Rozvadov vzal otec se synem v malém autě. Když jsem vystupoval, dal mi do ruky papírek s komiksovým stripem o Ježíšovi. Dodnes ho mám v kapse batohu.