Sněmovna pátrá, kdo vynesl záznam z neveřejného říjnového semináře o České televizi, píšou Seznam Zprávy, v podezření jsou poslanci ANO. Záznam posléze ve dvou dílech na YouTube zveřejnil Luboš Xaver Veselý, externí moderátor Českého rozhlasu, zde první a zde druhý díl.

„Do vysílání je připraveno jít daleko míň žen“

„Naším cílem je dostávat víc žen do vysílání. Hledáme je, vyjadřovat se jich ale chce málo,“ říká v rozhovoru s Médiářem Julie Stejskalová, šéfredaktorka zpravodajství a publicistiky Českého rozhlasu. Novinářka s třicetiletou praxí z tiskové agentury ČTK na vedoucí pozici ve veřejnoprávním rádiu v létě vystřídala Martina Ondráčka, co šel do CNN Prima News.

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Český rozhlas má ředitele zpravodajství, stanice Radiožurnál a Plus mají své šéfredaktory. Co tedy spadá pod vás jako šéfredaktorku zpravodajství a publicistiky?

Pod ředitelem zpravodajství jsou jak stanice, tak výroba. Za tu odpovídám já. My dodáváme zpravodajství stanicím. To jak oběma zpravodajsky zaměřeným, tak ostatním. Jsou to ale právě stanice, které si rozhodují, co zařadí a nezařadí, byť to bývá hodně kolektivní rozhodování.

S čím jste nastupovala na pozici šéfredaktorky?

Nedá se říct, že bych nastupovala s něčím zásadním. Na mé pozici byl předtím Martin Ondráček, se kterým jsme úzce spolupracovali. Ač jsme osobnostně naprosto rozdílní, pohledem na zpravodajství jsme si, myslím, dobře rozuměli. On na mně nechával třeba organizační záležitosti, takže velký rozdíl pro mě nenastal.

Já se celý svůj profesní život zabývám zpravodajstvím. Stále mě to baví a zajímá. Myslím si, že je důležité držet se všech klasických zásad, co zpravodajství má obsahovat. Všichni, kdo v něm děláme, musíme mít zásady pod kůží a neslevovat z nich.

Co to znamená?

Dost dbám na řemeslo. Zpravodajství nemůžete dělat bez dobré znalosti řemesla. Tento přístup je pro nás čím dál víc důležitý. Mediální svět je dnes nesmírně pestrý. Když jsem byla zpravodajkou v New Yorku a poslala jsem něco po půl hodině, bylo to považované za rychlé. Dneska se něco odehraje a hned o tom máte v různých variantách na webu. Takže je důležité do toho vnášet pořádek, pomáhat lidem s orientací. To je úkolem médií veřejné služby.

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Julie Stejskalová v rozhovoru s Jakubem Jetmarem. Foto: Vojta Herout

Rozhlasová řemeslnost je ale přece jen specifická - pracujete se zvukem, což většina novinářů vzhledem k rozložení trhu neumí. Jak složité je nacházet redaktory, ideálně seniorní, kteří umí se zvukem?

To je velký problém. Hlavně v regionech. Nalézt tam zkušeného editora je opravdu těžké. A to ani nehovořím o tom, jestli je to odborník na audio. Rozhlasových odborníků je málo. Ať už lidé vystudují žurnalistiku nebo jdou z jiných oborů, jsem přesvědčená, že praxi nic nenahradí. Moje touha a představa tedy je, abychom si co nejvíc odborníků vychovávali sami. To je ale dlouhodobý proces. Znamená to nabrat šikovné lidi, motivovat je, udržet si je, když se něco naučí. Ať tady rostou a udělají vrstvu seniorních pracovníků, editorů, kteří zase budou vychovávat další.

Funguje to dneska?

Je to spíš ideál. Ani tady v Praze nemáme dost zkušených, seniorních editorů. V Praze se ale trh s novináři přece jen ještě přelívá. Rozhlasové zpravodajství je sice jiné, ale dobře, zkušený editor se to může naučit a po nějaké praxi to zvládne. V regionech je to ale opravdu špatné.

Martin Ondráček odešel do CNN Prima News. Tam nabírali nový tým, on zároveň věděl, kdo je v Českém rozhlasu, věděl, co může nabídnout... Přetáhli vám hodně lidí?

Pár lidí. Hodně ne. Mohlo to být horší. Nahrazujeme je. Samozřejmě nejde jen o nás, spustí se dominový efekt, odešli tam třeba lidé ze Seznamu.

Zrovna CNN, pokud jsem dobře informována, má vysoké finanční nabídky, kterým my nikdy nemůžeme konkurovat. Zároveň za dobu své praxe z ČTK vím, že když vznikaly nové projekty, odchody redaktorů nás potkávaly. Ale všude chleba o dvou kůrkách - lidi, co odešli za novým, se pak mnohdy vraceli.

Každý si holt musí uvědomit, v jakém médiu chce pracovat, co je pro něj podstatné. Peníze jsou samozřejmě důležité, ale není to všechno. Zpravodajství není jenom zaměstnání. Nefunguje od do. Myslíte, že když v sedm zavřu dveře, nezajímá mě pak, co se děje kolem mě? Ne, tím musíte žít. Těžko tedy oddělujete svůj soukromý život a zpravodajství. Když se ale člověk drápkem zachytí ve veřejnoprávním, možná si pak váží toho, že mu nikdo neříká, jak co má dopadnout, jak má zpráva vypadat. Že mu někdo maximálně řekne „tohle jsi neudělal dobře, tady ti chybí druhá strana“. To platí. A je to nakonec i důvod, proč jsem si řekla, že pokud odejdu z ČTK, chci jít zase do média podobného typu. 

Chápu, jak to myslíte, ale mně to vždy přišlo jako dvousečný trik. Když veřejnoprávní představitelé říkají svým lidem „nemůžeme vám nabídnout tak dobré podmínky, ale vy jste ve veřejnoprávním, což má vyšší smysl“.

Trik? Víte dobře, že bojujeme o finance. Víte dobře, že žijeme z poplatků. A ty jsou už dlouhá léta na určité výši. 

Když se vrátíme k personáliím, můžete říct konkrétně, kdo odešel?

Já to nechci říkat.

Když to tedy shrnete obecně?

Není to kritické. Snažíme se počty doplnit. Není to tak, že by nějaké oddělení nemohlo fungovat. Někdo musí víc pracovat, ale žádné oddělení se nehroutí.

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Co investigativní oddělení? Odešly hlavní postavy Jana Klímová a Janek Kroupa. Co teď bude v Českém rozhlasu s investigativou?

Nabíráme jednoho, dva lidi, kteří by je nahradili. Investigativu chápeme jako důležitou věc, součást toho, co má Český rozhlas dělat. Zdá se, že jsme na dobré cestě. Jména říkat nechci, protože ti lidé nejsou zatím rozhodnutí, ale určitě ji budeme dál provozovat.

Ti lidé by byli primárně pod vámi, nebo třeba pod Radkem Kedroněm na webu iRozhlas.cz?

Online je jiná věc. Web samozřejmě úzce spolupracuje s vysíláním. Myslím, že si to docela sedlo. iRozhlas.cz ale má své reportéry, kteří mohou přicházet se svými náměty. Vysílání je úplně něco jiného než text. Když dřív zpravodajský web překlápěl vysílání, úplně to nefungovalo. A opačně - ve vysílání máte určitá omezení, prostorová typicky, něco přitom líp ukážete na grafech, širším textem, takže na sebe web a vysílání odkazují.

Když mluvíte o specifičnosti audia, komplikovanost zpracování investigativy v rozhlasovém vysílání se ukázala v případě Janka Kroupy a hospodaření Agrofertu. Jak tu kauzu vidíte?

Byla dost nešťastně prezentována ven. Z mého pohledu tam nebyl zásadním způsobem porušen správný novinářský princip. Bylo to pokryto několika materiály. Můžeme se bavit o tom, jestli v každém z nich bylo úplně všechno a jestli je možné dát do každé krátké zprávy všechny souvislosti. 

Ano, jak tedy řešit kompromis mezi délkou příspěvku a zaručením vyváženosti?

Je to těžké, ale to je právě umění. I na malém prostoru říct věc tak, aby to byla pravda. Tedy ze všech stran. Napsat dlouhý článek je z mého pohledu vlastně jednodušší, než když uděláte několikaminutovou zprávu. Musíte vždy zůstat věrný tomu, aby posluchač nebyl uveden v omyl.

Mám na audiu moc ráda, že je to jediné médium, u kterého můžete dělat něco jiného. To je důležité. Na druhou stranu, člověk neposlouchá se stoprocentní soustředěností, zvlášť u zpravodajských stanic. O to víc musí být zpráva jasně a srozumitelně řečena. Posluchač se nemůže vrátit. Konkrétně u investigativních materiálů je proto důležité, aby pochopil, v čem je problém. Nestačí jenom odhalit něco zajímavého a poukázat na nešvar.

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Když jsme u umění stručnosti a výstižnosti, mě baví váš aktuální výzkumný projekt zaměřený na třídy v české společnosti Rozděleni svobodou. Dokážete ho ale vysvětlit i posluchačům ve vysílání? Není to pouze datařina pro společenské nerdy?

Ne, určitě ne. Má několik vrstev. Ano, datařinu na webu, ale taky mnoho veřejných debat. Celý koncept má něco společného s tím, čemu se říká solutions journalism. Tedy hledání odpovědí a řešení. Do veřejných debat jsme schválně nezvali tolik politiky, ale spíš odborníky politických stran. Sociologický průzkum ukázal různé problémy a my chceme hledat řešení. Výzkum postihuje třeba otázku bydlení, velké vrstvy lidí, kteří visí nad hranicí toho, že spadnou do špatné sociální situace… Samozřejmě témata kromě debat pokrýváme i zpravodajsky. Je to mnohovrstevnaté. 

Mluvili jsme o nárůstu množství informací, zároveň má Český rozhlas omezené personální zdroje. Máte v tomto rozložení kapacity na zmíněný solutions journalism?

Snažíme se o to. Nedávno jsme vysílali seriál o šikaně. Hlavně z pozitivního pohledu ve smyslu, jak ji kde řeší. K solutions journalism je z mého pohledu potřeba přistupovat odpovědně, abychom realitu neohnuli. Aby to nebylo sociální inženýrství. Skutečně hledat možné odpovědi na problémy. Ne lakovat realitu na růžovo.

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Proč myslíte, že si politická scéna mnohem víc všímá zpravodajství České televize oproti Českému rozhlasu?

Asi se domnívají, že televize víc ovlivňuje veřejnost. A že je zobrazuje - jak často říkají - nesprávně. To tak bylo vždycky. Ze třech médií veřejné služby je televize pod větším hledáčkem. Ovšem útoky na rozhlas existují také. 

Cítíte, že by se stupňovaly?

To bych neřekla. Ale přichází od různých politiků. Až k výlevům, jestli jsou vůbec média veřejné služby potřeba.

Rada Českého rozhlasu nedávno uspořádala debatu o fake news a dezinformacích, kde se opakovaly dlouhodobé názory, že se do veřejnoprávních médií dostávají málo takzvaně alternativní názory. Co vy o tom soudíte?

Já to tak rozhodně nevidím. Možná narážíme na to, kdo jak chápe vyváženost toho, co se dostane k veřejnosti. To nemůže být procentuálně stejné. My musíme vážit, jaký má ten či onen názor význam. 

Když jsme u reprezentativnosti, konkrétně ve vašem pořadu Názory a argumenty denně vysílaném na Plusu jsem napočítal z posledních 36 příspěvků pouze čtyři od žen…

Určitě nás to trápí. V mediálním prostoru je ale daleko míň žen, které jsou připraveny jít do vysílání. Ne že bychom je nehledali, ale je zkrátka mnohem míň žen, které jsou ochotné vyjadřovat se.

Teď se vůbec hodně hovoří o tom, kolik žen je v médiích. A ve vyšších funkcích. To je ošemetná otázka. Není to často tím, že by byly ženy diskriminovány ve smyslu, že by je tam někdo nechtěl takzvaně pustit. Problém je, že společnost jako taková na to není moc vybavená. Chybí instituce, které by ženám dovolily věnovat daleko víc času profesi. 

Pak je tu ještě jedna věc. Nejsem žádný psycholog, ale řada žen si míň věří. Kdybych měla ze své zkušenosti říct, kolikrát mně řekl podřízený o zvýšení platu, jestli to byl muž, nebo žena. Hádejte. 

Chápu strukturální potíže, ale neměl by i přesto Český rozhlas být řekněme etalonem reprezentativnosti? 

Znovu říkám, že naším cílem je dostávat víc žen do vysílání. Rozhlas celkově nemá málo žen. Ano, v nejvyšší funkci nemá a nikdy neměl ženu, ale už moje jmenování ukazuje, že se tady ženám nedělají překážky.

Co rozhlas a změna klimatu, zaznamenal jsem třeba seriál Spojené státy klimatické. Jak nad tímto tématem přemýšlíte?

Nevím teď o žádném velkém projektu, ale je to jedno z témat, které chápeme jako důležité a pravidelně ho zařazujeme.

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

V prosinci spouštíte novou webovou audiotéku Můj rozhlas, který by měl zjednodušit dostupnost takzvaného obsahu na vyžádání, on demand. Znamená to něco pro zpravodajství?

Znamená. I dovnitř. Můžeme se daleko líp a rychleji orientovat v tom, co jsme už vysílali, dívat se do vlastního archivu. Já si od toho slibuju hodně. Domnívám se, že se naše zpravodajství dostane k ještě víc posluchačům a čtenářům.

Bude to tak napůl - budou tam přepisy, bude tam zvuk. Je totiž velká otázka, kudy dostat obsah k posluchači a dnes už i čtenáři a divákovi? Samozřejmě se budeme vždy snažit rozšiřovat posluchačstvo, ale nemůžeme zavírat oči před tím, že mladší generace daleko míň poslouchá lineárně.

Můžeme se bavit o podcastech, můžeme se bavit, co to vůbec je podcast. My už dlouho nabízíme to, co lze označit za podcast, tedy že některé pořady jsou ke stažení. Já ale podcast chápu spíš jako útvar, který je speciálně vytvořen pro stažení a poslech na mobilních zařízeních.

Co říkáte na Vinohradskou 12, zpravodajský podcast Českého rozhlasu?

Mně se velmi líbí. Každé ráno s ní trávím čas do práce, to mně akorát vyjde. Dělá ji šikovná novinářka Lenka Kabrhelová, která je výborně jazykově vybavená, díky tomu máme i zajímavé zahraniční hosty.

Jde zase o jiný přístup ke zpravodajství. Vůbec si myslím, že podcast je intimnější, protože máte pocit, že je přímo pro vás, zvláště, když se udělá dobře. Myslím, že se nám řadu problémů podařilo přes Vinohradskou 12 daleko líp vysvětlit a přiblížit posluchači. Otázka je, jestli se zastavíme jenom na tomto podcastu. Ale jejich výroba je drahá.

Jakto?

Děláme je mimo zpravodajství, potřebujeme tedy produkčního a další lidi. Na druhou stranu bych byla pro, abychom nové podcasty zkoušeli. I velké společnosti, typicky BBC, se nebojí přijít s podcastem a když se neosvědčí, stáhnout ho. Médium se nesmí bát rušit, co se nechytne. 

Někdo chytrý řekl, že je těžší zrušit něco nefunkčního, než zavést něco nového. Něco na tom je. Tím se vracím ještě k jedné věci - Český rozhlas musí uspokojit různé posluchače. Někteří jsou konzervativní, všechny změny je proto třeba dělat vyváženě. Abyste přitáhli posluchače nové, ale neztratili stávající.

Lidi z České televize by asi nesouhlasili, ale já mám občas pocit, že pro všechno soustředění se na to, aby televize nedělala chyby, jí občas chybí energie a odvaha na zkoušení inovací. Co rozhlas?

My se tomu rozhodně nebráníme. Máme i takzvaný Kreativní hub, který je veden mladými lidmi. Další výhodou veřejné služby je, že my máme i podle kodexu nabízet inovativní programy, uspokojovat menšinové posluchače. O to komerční média nestojí. Byť nás taky zajímá poslechovost, protože nemůžete dělat veřejnou službu, když nemáte posluchače.

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Hodnotící zpráva Evropské vysílací unie poznamenává, že se zpravodajství a publicistika se překrývají z hlediska publika, které je převážně mužské, vysokoškolské, nad 40 let. Jak chcete oslovit další části společnosti?

Tím se především šéfredaktoři stanic intenzivně zabývají. Stále poměřují skladbu programu. Kdy co zařazovat, kolik sportu, jak skládat víkendové zpravodajství… Například v sobotu ráno máme na Radiožurnálu magazín Experiment, tedy vědecké informace, kterými chceme zaujmout víc mladé lidi.

Zpráva Evropské vysílací unie měla dvě stránky - ocenila spoustu věcí, ale dala nám také podněty, co zlepšit. Například se domnívají, že bychom měli usilovat o větší krajíc na mediálním trhu.

Jedním z podnětů je taky názor, že „zpravodajství by mohlo zjednodušit procesy kontroly“, konkrétně „počty kontrol snížit, protože pohlcují podstatnou část zdrojů rozhlasu“. Jak to jde dohromady s důrazem na řemeslo?

Příspěvky vidí dvě kontroly. Možná to souvisí s tím, že by větší díl odpovědnosti musely přebrat stanice... Kdysi dávno si každá stanice vyráběla zpravodajství sama, to se pak mnohdy dublovalo. Ještě jsme asi nepřišli na systém, jak to zjednodušit, a přitom nesáhnout na kvalitu.

Nedubluje se stále regionální zpravodajství? Typicky sezónní témata.

To se snažíme spíš koordinovat, abychom udělali jednu zprávu a dokreslili ji příběhy a příklady z jednotlivých regionů. 

Dlouze se bavíme o tom, co regionální zpravodajství je. Z našeho pohledu jde o to, že má dopad na lidi v regionu. To ale neznamená, že se to musí odehrávat v dané lokalitě. Když dám hrubý příklad - jestli se zvyšují důchody. To je zpráva, která musí zajímat všechny. Tedy můžete ji dát z centrální redakce všude. Pak samozřejmě lze vyrobit dokreslující věci z místa.

esto - není regionální zpravodajství otloukánkem v tom, že se po něm chce mnoho servisních témat typu zazimování zahrady, která nemají zpravodajskou hodnotu?

My děláme průzkumy, co lidi zajímá. Vy si myslíte, že zazimování zahrady není téma pro veřejnoprávní médium?

Možná je, ale regiony mají přece staniční pracovníky. Mají tohle dělat lidé, kteří jsou ve zpravodajství? 

To je hodně o spolupráci na místě. Nerada bych dělala ostrý řez mezi zpravodajskou a programovou neboli staniční částí. To nejsou dva světy, které jsou od sebe absolutně oddělené, to bych určitě nechtěla. Stanice je celek, musí vnitřně kooperovat.

Jakou tedy má regionální zpravodajství v současném ekosystému rozhlasu roli a jakou má budoucnost?

I podle Kodexu Českého rozhlasu máme zajišťovat regionální zpravodajství. Já bych šla cestou jeho zkvalitňování, ale to taky hodně závisí na tom, co jsme říkali na začátku, tedy na personáliích. Regionální zpravodajství má zohledňovat zájem určité vrstvy lidí, ale musí být na úrovni, musí být kvalitní. Ne - jak vy říkáte - otloukánek.

Má smysl ho provozovat v každém kraji?

Já se domnívám, že ano. Jiná věc je, jestli by se do budoucna nedalo některé pořady víc sdílet, a tím ušetřit.

Regionální zpravodajství je veřejná služba. Podle mě by bylo úplně bezvadné, kdybychom dokázali podchytit podcastem třeba mladé lidi v regionech. Naše regionální zpravodajství možná trpí tím, že je víc orientované na starší posluchače. Muselo by se hodně promyslet, jak obsah vytvářet, ale velmi by se mně to líbilo.

Co krajánci v zahraničí? 

Rozšíření ani personální změny teď neplánujeme.

Poslední věc - co soudíte o pořadu Luboše Xavera Veselého? Ten má být zábavní, Veselý ale v nedávném rozhovoru s Andrejem Babišem nechal premiéra mluvit o politice. Co vy na to?

Já jsem v tomto ohledu hodně přísná. Daleko přísněji bych interpretovala kodex.

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout

Julie Stejskalová. Foto: Vojta Herout