Už příští pondělí proběhne soutěžní přehlídka mobilních aplikací AppParade. Vyhrajte Apple Watch.

K čemu je Česká televize, veřejná služba

Nejde jen o to, co se vysílá, ale především proč veřejná služba vysílá a kvůli komu vysílá.

V Karlových Varech se ke mně před pár dny otočil manažer jednoho komerčního média a s úsměvem vysekl: „Teď, když má zmizet reklama z ČT, budeme muset ještě definovat, co je to ta vaše veřejná služba.“

Myslel to smrtelně vážně. Od dob Vladimíra Železného v hlavách šéfů komerčních médií dřímá pocit, že jsou to oni, kdo má vykolíkovat mantinely veřejné služby. Železný říkal, že veřejná služba je to, „co komerce nechce a nevyplatí se jí dělat“. Ve svém pořadu „Volejte řediteli“ to pak zopakoval tolikrát, až tomu část veřejnosti začala věřit.

Lobbista Jan Dobrovský zase nedávno prohlásil, že „televize veřejné služby jsou placené koncesionáři, protože nezajímají většinu. Kdyby většinu zajímaly, tak žijí z reklamy a nemáme se o čem bavit.“

První názor je absurdní a druhý nepřesný.

Otázka tedy zní: co je veřejná služba?

Předně, pojem „veřejná služba“ není mediální a netýká se rozhodně jen vymezení televize či rozhlasu. Proto vyznívá více než směšně, když ji chce definovat někdo z komerční televize. Bylo by to stejné, jako nechat napsat bezpečnostní strategii státu majitele soukromé bezpečnostní agentury.

Stejně jako „bezpečnost státu“ má svou bezpečnostní, ale i diplomatickou, obchodní, finanční, geografickou a spojeneckou stránku, souvisí s národní historií a tradicí a každá vláda ji musí přijmout v podobě, aby byla parlamentem a veřejností akceptovaná, tak i „veřejná mediální služba“ má spoustu rovin. Nejde jen o to, co se vysílá, ale především proč veřejná služba vysílá a kvůli komu vysílá.

Veřejná služba vychází z moderního pojetí společnosti. Když vznikaly v Evropě původně státní rozhlasy a po nich televize, málokdo si s výjimkou Británie a BBC lámal s definicí dlouho hlavu, protože média prostě patřila státu. Mluvilo se především o zajištění nezávislosti a objektivitě zpravodajství.

Když se ony evropské státní televize a rozhlasy před dvaceti až třiceti lety měnily na „veřejnou službu“, také se definice moc neřešila, protože komerční sféra ještě netrpěla dnešní nenasytností a touhou veřejnou službu osekat na kost. Politika zaspala a dnes, v době tlaku nových médií, máme šanci chybu napravit a veřejnou službu pojmenovat.

Hledáme odpověď na dvě prosté otázky.

Zaprvé: potřebuje Česká republika veřejnou službu ČT?

Zadruhé: dá se veřejný zájem naplnit bez veřejné televizní a rozhlasové služby?

1) Česká republika je demokratickou, svobodnou zemí postavenou na tržní ekonomice, pluralitním politickém systému a právním státě. Žijeme ve světě, kde je společnost závislá na informacích, vědění a vzdělání. Budujeme si osobní štěstí, ale v rámci společně sdílených hodnot a národní tradice. Člověk má svá práva a zároveň instituce, skrze které má možnost si je uhájit. Tolik stručně o naší zemi.

Co je v takové společnosti „veřejným zájmem“?

Udržení hodnot, o kterých jsem psal výše. Stát skrze školy a další instituce k tomu určené má „zájem“, aby občan měl životní perspektivu, určité znalosti a informace, povědomí o kultuře a tradici. Jednou z takových institucí je Česká televize a Český rozhlas. V širším smyslu také Česká tisková kancelář.

Veřejná služba ČT vychází z potřeb českého státu, který má pilíře, opěrné body, skrze které zaručí „garantovanou“ plnou informovanost. Chce informace nezkreslené, nezaujaté, nestranné, objektivní a z hlediska politiky „vyvážené“. Protože žijeme ve společnosti, která je politicky proměnlivá, nelze se opírat o jednu ideologii, ekonomickou nebo sociální teorii, ale ukazovat názory v jejich mnohosti.

Veřejná služba je garantem oné mnohosti a serióznosti. Je ve veřejném zájmu zdraví demokratického státu. Ne pro účely vlády, nýbrž pro službu občanům.

Mezi další atributy takové veřejné služby patří budování národní „české“ identity Čechů, Moravanů, Slezanů, Poláků a jiných národů žijících v ČR. Tato identita se dá ztělesnit jen původní uměleckou tvorbou, její podporou od dětských pořadů přes dokumenty, seriály až po „české“ filmy.

Jak je tato veřejná instituce nutná, nám v minulosti ukázalo národní obrození s jeho touhou po Národním divadle, ale též doba nesvobody, kdy se média stala jen propagandistickou služkou vlády a moci komunistů. Neustálá osvěta, jak informační, tak kulturní, je nutná pro kvalitu demokracie v naší zemi.

Stejně tak systematické vysílání vzdělávacích pořadů z různých oblastí vědy i života. Nikdo jiný to v takové míře a zárukou jako veřejná služba neudělá.

Nelze tvrdit, že by jiná média k pluralitě a informovanosti vůbec nepřispívala. Informace i umění jsou v různých formách dobrým zbožím a je logické, že se v nich podniká. Pomáhají posílit komplexnost veřejné služby, ale jen těžko ji mohou nahradit.

Žádné komerční médium není institucí, která by byla ochotna garantovat hodnoty a měla společenské úkoly jako ČT nebo ČRo. Veřejná služba plní veřejný zájem každý den 24 hodin a je státem kontrolována. A nelze je k tomu ani nutit. Jejich cílem je zisk.

Odpověď na první otázku „potřebuje ČT veřejnou službu ČT?“ zní tedy: ano.

Demokratický, svobodný stát má veřejný zájem a tím je udržení kvality informací, společenských hodnot a určité národní tradice bez ohledu na momentální komerční zájmy jiných médií. Tento stát stojící na evropských základech chce podporovat domácí tvůrce, národní kulturu i národní sport, protože jsou pevnou součástí jeho „národní identity“.

Proto zřizuje veřejnou službu. K ochraně národních zájmů.

Z toho vyplývá první definice veřejné služby: „Veřejná služba je nástrojem státu k udržení národní identity, společně sdílených hodnot, národní kultury, českého sportu a kvality informovanosti. Česká televize je ve službách českého národního zájmu.“

2) K druhé otázce se může vázat poznámka: před dvěma sty let neexistoval ve většině zemí světa žádný veřejný zájem a ani nebyla potřeba veřejná mediální služba. Proč ji řešíme nyní? V čem jsme jiní? Stručně řečeno ještě před sto lety neexistoval stát, jak jej známe, občan, jak jej známe, společenské vědomí a „mediální realita“.

Nikdy v historii nebyla lidská společnost tak integrovaná a současně roztříštěná, individualistická a zároveň globálně propojená jako nyní. Neměla za sebou zkušenost světových válek a ničivých eschatologických ideologií a konečných řešení.

Před dvěma sty lety existoval zájem krále nebo koruny. Stále patrný silný vliv církve definoval hodnoty a kulturu. Až se sekularizací, rozvojem vědy a techniky, objevem slov „móda“, rozmachem umění, svobodného ducha a ideologií dobrých i krvavých se ukázalo, jak silnou, vlivnou a i zkázonosnou roli mohou sehrát v dějinách masová média.

Až s křehkou demokracií, liberalizací a přiznáním politických a lidských práv široké veřejnosti.

Až v Evropě po druhé světové válce, kdy se americké hodnoty naplno dostaly do žil starého bolavého kontinentu, se objevila nutnost kvalitního, nezávislého a svobodného mediálního světa. Tento svět byl tehdy ještě převážně tištěný, ale rozhlas a televize už začínaly ukazovat, že mediální realitě začne brzy vládnout éter. Televize se ukázala jako zdaleka nejvlivnější, nejkomplexnější a z hlediska kultury rovněž nejinspirativnější moderní médium.

Proto se veřejný zájem státu zaměřil na naplňování skrze rozhlas a televizi. Obě média měla schopnost informovat a navíc dokázala suplovat v národní rovině i dřívější umělecké formy. Vznikaly rozhlasové hry, čtení z poezie a hrála se hudba. Poté se rozjely televizní pořady, seriály, adaptace slavných románů, přenosy divadla, koncertů a původní filmová tvorba. Rozhlas a televize dokázaly obsáhnout nejširší formou umělecké, kulturní a sportovní dění.

A v rychlosti informovanosti trumfly noviny.

Audiovizuální Česká televize nebo ryze „audio“ Český rozhlas jsou tedy pro veřejný zájem zatím nenahraditelná média. Pokud by je někdo zrušil, znovu by začal veřejnou službu naplňovat touto technologií nyní obohacenou o nové distribuční platformy jakými je internet, mobil, tablet nebo hybridní televizor.

Jelikož stát žádá službu komplexní, musela by existovat instituce, která bude zastřešovat celý veřejný zájem. Celou starost o kvalitní nepřetržité informace, české umění a kulturu a český sport.

Veřejný zájem se nedá bez audiovizuální instituce typu ČT nebo ČRo naplnit. Pokud v ČR je demokratický svobodný stát postavený na hodnotách a proměnlivé politické ideologii, potřebě kulturní národní identity tvořené v neustálém uměleckém kvasu, neobejde se bez komplexního řešení. Takovým řešením je instituce, která celý veřejný zájem obsluhuje vcelku na přesně definovaných programech. Taková veřejná služba ČT je archivem národní „televizní kultury“.

Slovo závěrem:

Veřejný zájem a národní identita jsou založeny na víře, že tyto hodnoty jsou ke zdraví státu a jeho občanů potřeba a je nutné o ně systematicky pečovat.

Jde o víru, kterou nikdy nepůjde dokázat bezezbytku čísly a zákonem, ačkoliv jak jsem už psal kdysi, kolem 80 % obyvatel České republiky vnímá v současnosti veřejnou službu ČT jako nezastupitelnou.

Pokud společnost zešílí, padne na ni temná hodina, může zničit všechny instituce a pošlapat jakékoliv hodnoty, včetně národních, jak jsme to viděli v komunismu, a nic nás nezachrání. Identitu národní, svobodnou a demokratickou nahradí identitou třídní nebo rasovou. Šílenství má různé podoby a zvůli frustrovaných fanatiků je nutné se bránit.

Pokud tedy vnímáme a věříme, že existují hodnoty, které jsou součástí veřejného zájmu, měli bychom chápat, že jednou z institucí, která slouží k jejich uchování je veřejná služba ČT a ČRo.

Bez médií se v moderním světě tyto hodnoty dlouho předávat a uchovávat nedají.

Bez nich by původní česká národní dramatická tvorba, publicistika o životě naší společnosti, kvalitní nepřetržitá profesionální informovanost nebo sportovní přenosy nebyly v množství a šíři, jaké nyní tyto instituce zajišťují, možné.

Možná by se mohlo zdát, že víra je k definici veřejné služby málo. Není tomu tak. Kultura je založena na lidském pudu a umu, a také na víře, že je třeba společně sdílené kulturní hodnoty podporovat a udržovat pro příští generace. Zračí se v tom lidská historická zkušenost. Národy bez paměti jsou slepé a nezakořeněné. Národy bez umění a kultury jsou jen shlukem lidí. Národ bez identity je impotentní.

A národy bez podpory sportu postrádají sebevědomí v mezinárodní soutěži a chybí jim jistota zážitku, který dokáže motivovat a spojovat lidi bez rozdílu.

Veřejná služba vychází z oné víry, že veřejný zájem je v zájmu všech, že existuje prostor, ke kterému bychom všichni měli mít klíče a měl by pomoct garantovat naši národní a kulturní identitu.

Dobrá veřejná služba je centrem komunity, dokáže udržovat hodnoty, být dobrým archivem a pamětníkem i progresivním hybatelem uměleckého a mediálního dění. Právě takovou službou chce být ČT.

Přesně podle definice: „Veřejná služba je nástrojem státu k udržení národní identity, společně sdílených hodnot, národní kultury, českého sportu a kvality informovanosti. Česká televize je ve službách českého národního zájmu.“