Bermudskou CME, majitele tuzemské televize Nova, plánují koupit společně čínská CEFC a místní skupina Penta, píše Reuters. CME nyní spadá do amerického mediálního koncernu Time Warner.

K případu Anna: Média, policie a žurnalistika šekové knížky

Jak to, že v případu zavražděné Anny Janatkové byli bulvární reportéři rychlejší než tříčlenné zatýkací komando? A že fotografie podezřelého se na webu objevila už 16. ledna?

Ještě před tím, než policie přišla minulou středu zatknout podezřelého z vraždy Anny Janatkové Otakara T., o němž dnes kdekdo ví, že se jmenuje Tomek, se podařilo reportérovi televize Nova s ním v restauraci natočit krátký rozhovor/nerozhovor. Severočeský zpravodaj Novy Martin Kočárek nebyl sám. S Otakarem Tomkem před zatčením v hospodě pohovořila také severočeská dopisovatelka Blesku Helena Lacinová, která ho tady také vlastnoručně vyfotila.

Nikomu nepřipadalo divné, že bulvární reportéři byli rychlejší než tříčlenné zatýkací komando. Pouze jeden ze štamgastů hospody se reportérům iDNES.cz svěřil: „Vždyť tu ještě před chvílí seděl. Víte, co je ale zajímavé? Že tu byli novináři jen chvilku potom, co šla první zpráva, že jí našli. Policie přijela až dlouho po nich.“

Samotný fakt, že novináři se okamžitě po identifikaci těla zavražděné A. J. snažili spojit s podezřelým O.T., zajímavý ani mimořádný není. Signál do severních Čech zcela určitě přišel z pražských redakcí a zdejší reportéři se okamžitě vydali na lov podezřelé osoby.

Zajímavější je však to, že odchyt podezřelého byl tak úspěšný, že oba reportéři věděli, kam mají jít, a že to stihli ještě před příchodem policie. Je zcela možné, že na místo činu je přivedla jejich novinářská zkušenost a obeznámenost s případem, tedy s tím, kde O. T. žije a pracuje. Pravděpodobnější je však vysvětlení, že mohli dostat echo od policie, která O. T. průběžně sledovala.

Otázka zní: je to dobře, nebo špatně, když policie a novináři spolupracují, a když si poskytují vzájemné protislužby? Podle mého názoru v zásadě nikoli. Úspěšný předválečný vydavatelský podnikatel, bývalý ředitel vydavatelství Melantrich Jaroslav Šalda (1880-1965), ve svých pamětech „Budování tisku za Rakouska, ČSR a jeho obrana…“ o výchově novinářských elévů píše:

„Bylo nutno nové lidi zaučovat, jaké zprávy a kde mají vyhledávat. Bylo nutno pamatovat na všechno a učit je novinářské abecedě: že musí napřed poznat starostu města a promluvit s ním a stejně tak s okresním hejtmanem, že si musí udělat dobrou známost na četnické stanici, že musí vědět, co se kde ve státním rozpočtu chystá pro jejich kraj, jaké stavby jsou povoleny, jak se vede místnímu průmyslu, jak u nich pokračují polní práce, jaké jsou ozimy, co je na trhu atd.“

Z citátu vyplývá, že „dobrá známost na četnické stanici“ patřila již za první republiky k žurnalistické kvalifikaci. Je veřejným tajemstvím, že i dnes mají novináři s policisty, ale také s hasiči nebo se záchrankou úzké formální i neformální vztahy, při nichž jedna strana informuje druhou o tom, co se kde sběhlo, a co by stálo za zveřejnění.

Vše bude v pořádku, pokud se z tohoto vztahu nerozvine nebezpečná varianta žurnalistiky šekové knížky, tj. takové žurnalistiky, při níž média zdrojům za poskytování informací nebo jejich vlastních příběhů platí. Někdo může namítnout, že za tím není nic špatného, když majitel informace, která může mít nějakou tržní hodnotu, tuto informaci za úplatu někomu předá, a když média, která po takových informacích pátrají, jsou za ně ochotna zaplatit. S tím se dá obecně souhlasit, ovšem pokud tento obchodní vztah nenarušuje nějaká jiná pravidla.

Jak praxe ukazuje, média jsou v těchto případech většinou z obliga, protože etický, ne-li dokonce profesně právní problém mívá spíše ta druhá strana, která si za informace nechává platit.

Etický kodex policie například jasně říká, že policisté by měli „zásadně odmítat jakékoliv korupční jednání… odmítnout dary nebo jiné výhody, jejichž přijetím by mohlo dojít k ovlivnění výkonu služby.“

Kodex sice nevyhlašuje absolutní zákaz přijímání darů, ale jestliže někdo přijímá peníze za to, za co je už jednou placen státem, a co by mělo být jeho samozřejmou povinností – tedy pohotově informovat veřejnost – pak tu vzniká jistý etický problém. Totéž se týká i hasičů.

V čem tedy spočívá nebezpečí toho, čemu se říká „checkbook journalism“? Jednak je tu už výše zmíněný problém etiky a morálky. Z etického hlediska by média neměla platit lidem, kteří příslušné informace získávají v rámci svého povolání placeného z veřejných prostředků. Neměla by platit ani pachatelům trestných a asociálních činů, kteří jejich detaily chtějí zpeněžit.

Navíc pokud honba za senzací a sólokaprem zaslepí kritický úsudek reportérů, pak žurnalistika šekové knížky může být pro média i nebezpečná. To v případě, kdy zdroj chtivý peněz si začne vymýšlet, ne-li dokonce události inscenovat. Takhle se v roce 1983 spálil německý týdeník Stern, když zaplatil vysoké částky za Hitlerovy osobní deníky, které se ukázaly být falsifikátem.

Ale zpět k české realitě. Případ vraždy A. J. odhalil nejen absurdnost některých ustanovení tzv. náhubkového zákona, ale také váhání a tápání médií při interpretaci oněch paragrafů 8a) a 8b) trestního řádu, které upravují „poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných“. Někde se obličeje rozostřovaly – třeba i v reportáži TV Nova – aby se pak jiné záběry bez rozostření objevily na internetových stránkách. Něco podobného se dělo na webu ČT24, kde portrétní foto O. T. se v pátek objevilo bez jakékoli úpravy, aby v pondělí se na tváři O. T. rozprostřela digitální mlha.

Pokusil jsem se dopátrat, kdo je autorem portrétu O. T. který – zákon/nezákon – včera deník Aha! umístil na titulní stranu s tím, že v titulku udělal z O. T. již předem usvědčeného vraha. Na Aktuálně.cz je původ snímku označen slovy „domácí“, na Ahaonline.cz je pod fotografií značka “ara“, ČT 24 autorství fotografie vůbec neoznačila, slovenský bulvár Nový čas jako zdroj fotografie uvádí “Blesk, Polícia ČR“.

To poslední bude možná správně. Ale pak vzniká otázka, jak se tento portrét dostal z policejních spisů či z nějaké evidence obyvatel do médií. Pokud se webová stránka Kdo je kdo v případu ztracené Aničky Janatkové později neaktualizovala, pak první, kdo portrét Otakara Tomka na webu zveřejnil i s jeho jménem, byl server Aktuálně.cz již 16. ledna. Bylo by zajímavé vědět, zda Sabině Slonkové tu fotku někdo poskytl za její krásné oči, nebo zda se za ní někomu platilo.