„Televize mají nabízet i to, co jejich diváci neznají“

V Brně začne příští rok výuka na nové univerzitě věnované televizi. Povede ji Kamila Zlatušková, výrazná producentka, která v moravské metropoli čtvrtým rokem pořádá soutěžní přehlídku současných seriálů Serial Killer. Vedle něho teď vzniká Televizní institut, soukromá vysoká škola, která bude úzce spolupracovat i s tuzemskými televizemi. Pro jejich současné i budoucí pracovníky bude sloužit hlavně tamní hub. „Od lidí z místních televizí vím, že velmi stojí o možnost kvalitního vzdělávání. To tady zatím není. Společně budeme přivážet to nejlepší know-how a profesionály ze Spojených států amerických a dalších míst, kde se televizi daří,“ říká Zlatušková o projektu, který financuje brněnský investor Jiří Hlavenka.

Co všechno má být Televizní institut?

Vzdělávací a inspirační platforma, jejíž jednou součástí bude bakalářský program studia televize. To tady v čisté podobě zatím neexistuje. Vedle toho bude stát hub pro televizní profesionály, kde bude celoročně probíhat odborný program, který zatím na festivalu Seriál Killer pořádáme pouze několik dní v roce. Náplň hubu přitom nebude pocházet pouze od nás, ale i od samotných televizí, které si budou moci určovat podobu programů pro svoje zaměstnance a spolupracovníky. Společně budeme přivážet to nejlepší know-how a profesionály ze Skandinávie, Británie nebo ze Spojených států amerických a dalších míst, kde se televizi daří.

Institut je součásti většího projektu, jehož základní stavební jednotkou je zmíněný mezinárodní festival Serial Killer v Brně. Ten pojímáme jako výroční platformu pro oslavu kvalitní televize, zatímco institut půjde do mnohem větší hloubky a šířky, má aktivně měnit televizní tvorbu v našem regionu.

Začněme pedagogickou částí. Pro koho bude soukromá vysoká škola určená a v čem bude specifická?

Myšlenka vychází z mé někdejší praxe proděkanky na FAMU, kdy jsem měla možnost objíždět nejlepší filmové a televizní školy. Tehdy jsem zjistila dvě věci, které pro mě byly překvapivé: jednak že FAMU je z elitních škol jediná státní, jednak že proti ostatním je hodně velká. Norské, britské, dánské nebo berlínské školy bývají sympaticky malé a maximálně soustředěné na práci se studenty. Proto i my na Televizním institutu se budeme pohybovat v jednotkách studujících. V celé škole bude maximálně 50 studentů. Od toho by se měla logicky odvíjet náročnost studia i možnost vybírat ty nejtalentovanější z uchazečů.

Oborů bude víc?

Měly by být tři. Jeden technologický, který budeme vytvářet ve spolupráci se společností Sony. Ta nám může poskytnou nejkvalitnější technologié zázemí, prostory hubu mohou na oplátku sloužit jako showroom a inspirační technologická platforma. Druhý obor by měl být zaměřený na showrunning a producentství jako královskou disciplínu, u níž v Česku zatím příliš nereflektujeme, jak tato práce vypadá v úspěšných televizí v zahraničí. Poslední obor by měl být zaměřený víc na klasickou televizní produkci a marketing, na něm by už měla vznikat i jádra týmů, které spolu budou schopné dělat projekty.

Půjde o bakalářské obory vyučované anglicky?

Angličtina bude často výukový jazyk, budeme přivážet profesionály z celého světa, ale nebude to jazyk celého programu. Ten bude určený Čechům a Slovákům, abychom zachytávali místní talenty. Výstup tedy zatím nebude v angličtině, ale v případě úspěchu to máme v plánu.

Už je určený termín, kdy má výuka začít?

Je, i když to jsou zatím hodně tekuté písky. Začínáme totiž s rekonstrukcí budovy a jdeme do akreditačního procesu s ministerstvem školství. Když to ale půjde dobře, Televizní institut otevře v září 2022, tedy spolu s pátým ročníkem festivalu Serial Killer.

A kde bude sídlit?

Pronajmeme si nádherný dům ve starém centru Brna, který ale potřebuje opravdu důkladnou rekonstrukci. Plánujeme tam navíc kino, knihovnu... Dělat dnes rekonstrukci je za trest, to nás může asi jako jediné v rozletu zásadním způsobem zabrzdit. Zatím se ale všichni tváří, že se to stihne.

Smlouvu bychom měli mít podepsanou do konce září. Teď ještě jednáme, jaký podíl na náklady rekonstrukce půjde za námi a jaký za majitelem.

Po Brně šly zvěsti, že jste měli sídlit v bývalém sídle České televize známém jako Typos. To tedy nedopadlo?

Ne, neuměli jsme se dohodnout na financování rekonstrukce. Dlužno říct, že jsem si pořád v koutku duše říkala, že přijde nějaký skvělý prostor, což se stalo.

Kdo to celé zaplatí? Vy jste už veřejně mluvila o spolupráci s Jiřím Hlavenkou, který je známý díky své úspěšně uzavřené investici do vyhledávače letenek Kiwi. To platí?

Jiří Hlavenka je hlavní hybatel, který v celém projektu vidí obrovský potenciál. Spolupráci si nemůžu vynachválit, protože jsme si blízcí co do uvažování nad institutem i nad možnostmi celého Brna. On má navíc zkušenosti z vedení firem, které mně naopak chybí, takže i pro mě to celé bude velká škola.

Princip je zhruba takový, že festival Serial Killer je nezávislou platformou propagující to nejlepší z regionu a z větší části je financován z veřejných zdrojů, naopak Televizní institut bude soukromá instituce placená ze soukromých peněz.

Jiří Hlavenka tedy bude hlavní investor? Budou i další?

Budeme obchodní partneři a v tuto chvíli jsme domluvení, že s dalšími partnery bychom chtěli mít klidně i hluboké obchodní vztahy, ale investičně by to mělo zůstat v tomto nastavení. Chceme tak zajistit také nezávislost instituce, která v našem regionu nikde není. Televize si zaslouží mnohem větší reflexi, než jakou tady dostává. Současně netoužíme být izolovaný ostrůvek, naopak plánujeme spolupracovat nejen se všemi televizemi, ale i školami, institucemi, aby byl hub skutečně funkční, abychom se skutečně vzájemně inspirovali. Díky festivalu naštěstí máme už řadu spoluprací rozjetých.

Na jakých penězích a na jak dlouho dobu jste s panem Hlavenkou domluvení?

Celkovou investici neuvádíme, ale máme zabezpečený rozjezd a pohodlný start, čímž myslíme první dva až tři roky.

Co potom?

Nastavili jsme financování, jehož součástí bude i školné. To by nemělo přesahovat 15.000 Kč měsíčně. Řešíme taky možnost nabídky stipendií, kdy si samotné televizi vyberou studenty, kterým nabídnou financování zbytku studia. V neposlední řadě jednáme s bankami o možnostech bezúročných půjček.

Důležitý je v tomto ohledu právě hub pro profesionály a tamní programy, které budou  televizím dělat servis na míru.

Z pořádání takových programů tedy má přicházet zbytek peněz?

Ano. Od lidí z místních televizí vím, že velmi stojí o možnost kvalitního vzdělávání. To tady zatím vůbec není. I ze svého působení v České televize pamatuju, že jsme mohli chodit na školení, jak neprokrastinovat a být lepší manažer, ale zřídka se něco týkalo televize jako takové. Česká televize přitom mívala školící středisko, které mi popisoval Čestmír Kopecký, s nímž dělám na knize o jeho producentské kariéře. Školily se tam maskérky a vlásenkářky, ale taky tam bylo třeba rešeršní oddělení, které dodávalo nejnovější eseje Umberta Eca o televizi.

Náš hub by rozhodne neměl být samoúčelný ani vyprázdněný jako různá školení, která slibují, že z každého udělají za tři týdny scénáristy Hry o trůny. To opravdu ne. Budeme probouzet chuť, zájem a pořád rýpat, že Česko má obrovský potenciál stát se na televizním poli velkým hráčem, pořád se ale drží při zdi. Obsahově. Technologicky jsme na mimořádně vysoké úrovni.

Ve vzduchu je ale změna. To vidíme i v kinech, kde máme v době postcovidového přetlaku jednu skvělou premiéru vedle druhé. Odráží se to i v naší festivalové soutěži, kde máme fantastický seriál České televize Podezření, který dělal Štěpán Hulík s Tomášem Hrubým a Michalem Reitlerem. Ten má opravdu našlápnuto a dojednáváme celosvětovou distribuci. To by bylo ještě před třemi, čtyřmi lety těžko myslitelné.

Ještě ke škole: povedete ji vy?

Já ji vést nechtěla, myslela jsem, že budu hybatelka, která to vymyslí a obsadí, moje vedení ale byla jediná podmínka Jiřího Hlavenky. Šéfkou tedy budu já. Na druhou stranu jsem co do odbornosti rozkročená mezi praktickým a akademickým světem, doktorát jsem dokončila v roce 2018 a teď řeším habilitaci na docentku, takže se s myšlenkou vedení školy nějak sžívám.

Co pedagogové?

Už jsem mluvila se spoustou lidí a mám velkou radost, že pro mě ti nejzajímavější z oboru říkají, jak se jim to líbí a že se chtějí zapojit. Vždy budeme řešit logistické trable, protože spolupracujeme i s rakouským ORF, ale covid nás toho všechny hodně naučil. Obecně nám zase pomáhá festival, kam od začátku jezdí do poroty šéfové významných televizních škol. Ti mi teď dělají konzultanty celého projektu.

Osobně jsem třeba velmi ráda, že mi na účast kývli lidé z HBO. Ta se na nás vůbec tváří vstřícně a celé jim to dává smysl. To je pro mě jistota a potvrzení, že jdeme dobrým směrem, protože oni dělají výborné věci.

Jak by měla vypadat komerční část institutu, kterou nazýváte hub?

V něčem bude paralelní se školou. Když získáváme třeba významného mluvčího z britského Amazonu, nebude přednášet pouze pro účastníky hubu, ale i studentům, a naopak. Obecně bude potřeba respektovat, že televizní profesionálové bývají dost zaměstnaní lidé, takže půjde hlavně o různé víkendové či prázdninové moduly. Jejich podoba se bude odvíjet od toho, jestli zrovna půjde o střih, kameru, technologie nebo se budeme bavit se showrunnerkou seriálu Potvora.

Nebudeme přitom zaměření pouze na fikci, ale i na non-fiction. Reality TV je důležitý žánr, který u nás úplně neprospívá, má nálepku něčeho nekvalitního a bez jakéhokoliv sdělení. Na tom lze taky dost zásadně zapracovat.

Když bychom byli ještě konkrétnější, jak mají vypadat spolupráce s hlavními hráči na českém televizním trhu?

Konkrétně mě těší, že se nejen s lidmi z veřejnoprávní televize, ale i s významnými zástupci komerčních televizí shodujeme například na pohledu na skandinávské tvůrce, školy i televize. Společně je považujeme za něco, co by nás mělo zajímat. Netvrdíme totiž, že telenovely a různé druhy soap žánrů nepatří na televizní obrazovku, ale že i tyhle druhy televizní zábavy mohou mít celkem snadno svou kvalitu a přesah.

Obecně můžu říct, že se náš projekt Televizního institutu vedení tuzemských televizí líbí. V některých případech rozvíjíme konkrétní spolupráci a nacházíme sympatickou shodu. Víc do detailu zatím bohužel jít nemůžu, ale celé to brzy posuneme zase zase o kus dál, abychom nezůstali pouze u memorand o spolupráci, která by potom v praxi zůstala nenaplněná. 

Pojďme k festivalu Serial Killer, jehož čtvrtý ročník začne 21. září. Co se vám za dosavadní působení podařilo?

Mám velkou radost ze zahraniční odezvy. Na začátku se totiž ozývaly skeptické hlasy, že to je celé nesmysl a proč program tolik tlačím ke Skandinávii a Velké Británii, když je přece nebudeme nikdy zajímat. Ukázalo se, že naopak mají velký zájem, dosud ale neměli kde hledat. Region pro ně nebyl srozumitelný a stále u nich fungoval předsudek, že východní Evropa nemá dobrou televizi.

Na nadcházejícím Berlinale už budeme pevnou součástí odborného programu, kde prezentujeme seriály z východní Evropy. Naši soutěž ukazujeme na francouzském Series Mania, největším televizním setkání světa, nadšený z nás byl německý Seriencamp, kam vzali našeho loňského vítěze – ruské drama Let, které se díky tomu dostalo i do distribuce Bety. To vše považuju za úspěch. Opakovaně vysvětluju, že se soustředíme na to, aby k nám jezdili lidé, kteří mají schopnost něco rozhodnout a ovlivnit. Není to mediálně vděčné, ale je to důležité z hlediska byznysu.

Serial Killer zůstává stále velmi mladý, do budoucna ale chci, aby k nám pravidelně nákupčí skandinávských televizí. A když si přímo nevyberou, aspoň si vyžádají výběr seriálů, které od nás mají razítko kvality. Jestli si na něčem dáváme záležet, je to nekompromisní dramaturgie. Když je někdo partner festivalu, není automaticky součástí soutěže, jak to někde bývá.

Jde vám i o návštěvnost?

Samozřejmě. K nám hodně chodí znalci, kteří chtějí mluvit s tvůrci, berou nás jako přehled, jaké panují trendy, co mají očekávat. To je skvělé. Pro mě je ale důležitá i sekundární návštěvnost, která se odvíjí od toho, kdo seriály koupí a kolik milionů diváků je potom díky festivalu uvidí na obrazovkách. První ročník vyhrál chorvatský Strážce hradu, který přímo šel do švédské televize. Tam měl úspěch, chopila se toho proto britská Channel 4, která s námi chce teď víc spolupracovat. To je za mě ideální scénář.

Taky mám třeba radost, že soutěžní seriál z roku 2019, ukrajinské drama Na schovávanou, uvedla Prima Cool. Nejde tedy o věci vhodné pouze pro půlnoční ČT Art, ale fakt mainstreamové záležitosti pro lidi, kteří mají rádi dobrou televizi.

Do telefonu jste mi říkala, že letos budete mít lepší věci z Východu než ze Západu. Co to znamená?

To byla možná nadsázka, ale mám velkou radost, jak se posouvá kvalita místní tvorby. Máme výbornou ruskou komedii, srbské drama o Slobodanu Miloševićovi, už zmíněné Podezření z České televize. Letošní výběr taky ukazuje, jak se mění náměty. Během prvních ročníků jsme měli záplavu detektivek, které byly často výborné, ale když potřebujete zaujmout, dobrý průměr nestačí. Obzvlášť když víte, že ve Skandinávii nebudou dívat na kopii něčeho, s čím sami přišli. Teď je to pestřejší.

Určitě sledujete i vývoj televizní tvorby v Česku. Co pozorujete?

Rozhodně. Stále se tady dějí excesy jako Hlava medúzy, kdy člověk nerozumí, proč to vzniká. Potenciál ale vidím obrovský, jakkoliv tu často vítězí taktika nad odvahou. Nebavíme si přitom o změně každodenní výroby, pro odstartování větších změn stačí několik seriálů, které nastolí nějaký trend. Trendy tady ale zatím příliš určovat nechceme, což mě mrzí. Je to dost náročné, to říkám na rovinu, vysvětlování není vděčná role, ale je to jediná cesta. Pokud nám tedy nestačí být ve druhé, třetí řadě.

Co tu podle vás kýžený rozlet brzdí?

Víc faktorů. V něčem to je hodně česká záležitost, kdy jsme dlouho nebyli v ničem lídři, kromě covidu. Televize je přitom skvělým nástrojem diplomacie, šíření kulturního povědomí. V Česku ji ale už strašně dlouho považujeme za aušus. Často to je sice právem, málokoho ale v takovém nastavení napadne, že v této disciplíně můžeme být taky dobří, že to může být velký exportní byznys. Že opravdu můžeme dělat věci, které od nás nakoupí Skandinávci a Britové.

Na druhé straně nemůže jít čistý kalkul, ten taky nefunguje. Nestačí pouze výborná dramaturgie a silné příběhy, úspěšné seriály v sobě dnes mívají přidanou hodnotu, vyšší sdělení. Rezignace na vyšší hodnotu ale vidíme ve společnosti napříč, takže možná nejsme zvyklí právě na to, že by nám popkultura sdělovala něco víc, než že vrahem je zahradník.

V něčem tohle uvažování ale snad trochu navodil úspěch seriálu #martyisdead od Mall.tv, který vyhrál mezinárodní Emmy.

Co dalšího byste vypíchla z posledních let?

Stoprocentně Most!, který jsme uvedli půl roku před premiérou. Dost lidí mě přitom odrazovalo, že to je o menšinách, nehrají tam známí herci, takže jeho úspěch považuju i za příklad toho, jak se kalkul může mýlit. Kdyby to vyšlo časově, moc jsem chtěla uvést Dabing Street od Petra Zelenky, to je skvělá série. Fantastická byla Dukla 61 Davida Ondříčka nebo Zrádci Viktora Tauše. Absolutní úkaz pro mě byl první díl online seriálu Skoro na mizině, kde se ukázalo, že ani královské rozpočty nedokážou nahradit smysl pro humor, načasování a dobrý herecký tým.  

Když se podívám, co máme letos na festivalu v programu od České televize, vypíchla bych nový webseriál od Lucie Kajánkové, seriál Ochránce o šikaně a povedenou sérii Devadesátky.

Česká televize opravdu uvede něco, co půjde čistě na web?

Ano, na připravovanou platformu Véčko, kde mají dostávat prostor odvážnější věci. To je skvělé, protože přesně takové platformy mají skandinávské televize už strašně dlouho a třeba slavný seriál pro mladé Skam vznikl čistě pro online a postupně se dostal do centra pozornosti.

Co obecně říkáte na přechod televizí do digitálního prostředí? Nova má velké plány s videotékou Voyo, iPrima loni zaznamenala velký úspěch s online premiérami Slunečné, Česká televize má přijít právě s novým iVysíláním.

Teď bude asi nejzajímavější sledovat, jak se svým potenciálem naloží Voyo, které má distribuční síť a ambice dělat to jinak. Jinak asi nemám žádný zvláštní poznatek, spíš mě v minulosti překvapily debaty o propojování vysílatelů napříč.

Ano, Petr Dvořák mluví o Czechflixu.

Myslím, že tato myšlenka zarezonovala u všech velkých hráčů a já to vítám. Obecně jsem příznivkyní toho, že by vysílatelé měli na našem lokálním trhu usilovat o věci v určitém souladu. Jakékoliv úvahy o tom, že tady chybí velký distributor nebo vysílatel nelineárního obsahu, které není zároveň ze Spojených států jako Netflix, si nepochybně zaslouží podporu.

Probrali jsme hlavně hranou tvorbu, vaší původní doménou jsou ale hlavně pořady z kategorie reality TV. Ostatně napsala jste o ní čtivou disertaci, kde mluvíte mimo jiné o potřebě sociální rezonance. Co to znamená?

Když si zpětně promítnu svou producentskou praxi, v rozhodování o námětech pro mě bylo důležitých několik bodů. Sociální rezonance byla vždy jedna z priorit. Pořad nesmí pouze proplout, prošumět vysíláním a diváckou pozorností, ale vzbudit reakci. Ideální je pochopitelně situace, kdy pořad ve společnosti zažehne změnu, odstartuje pozitivní tsunami. Tohle dokáže právě dobrá reality TV. Tady si nad spojením reality show všichni tedy odplivnou a předsudky chová i spousta otevřených lidí, protože se k nim dostanou pouze ty nejkřiklavější příklady.

Co považujete příklad dobré praxe?

V poslední době mě příjemně překvapilo vystoupení Matěje Stropnického s jeho přítelem ve Výměně manželek. Tu dlouhodobě považuju za něco, co je za hranou všeho vkusného a myslitelného, zapínala jsem to proto s velkými obavami. Po dlouhé době to ale pro mě byl příjemný televizní zážitek, který byl navíc soustředěný na téma osvojování dětí stejnopohlavními páry, bez ohledu na to, jaký máme kdo na Matěje Stropnického názor. Myslím, že to mohlo zlomit pár předsudků, jakkoliv celý formát české Výměny dělá celému žánru špatnou službu.

Naopak za nejlepší příklad patřící do veřejnoprávního vysílání považuju Ano, šéfe! To je bez debaty pořad, který proměnil přístup Čechů ke gastronomii. Jsem zvědavá, jak bude na Primě vypadat licencovaná show První večeře, kterou - pro mě překvapivě - taky moderuje Zdeněk Pohlreich.

Sledujete, kudy se vyvíjí žánr ve světě?

Nadchl mě třeba britský pořad Old People’s Home for 4 Year Olds, ve které spojili školku a domov pro seniory. Vytvořily se tam silné vazby, takže v další sérii rodiny „adoptují“ seniory jako svoje prarodiče. To bych ráda viděla i u nás. Máme na víc než na formáty, kde sledujeme, jaký má kdo doma bordel.

Jsem taky vděčná, že si dokumentární témata vybírá v poslední době i Netflix, ať už jde o sociální sítě, profily vlivných lidí, různé kauzy.

Mnohokrát jsem vás slyšel mluvit o absenci kvalitní satiry, která by pouze nekopírovala Českou sodu. Jak vypadá opravdu současná satira?

To je otázka za milion. Pokud ji ale někde vidím, bude to Mikýř na Mall.tv. Jen je škoda, že nemá větší prostor. Na Mall.tv obecně vznikají často pozoruhodné věci, kterým bych přála víc diváků. To platilo i pro Kancelář Blaník, jejíž první díl jsem donesla do České televize, tam se ale nesetkala s pochopením. Kluci pak říkali, že bylo vlastně lepší zakotvit na Streamu, já ale myslím, že bychom měli chtít vždy víc. Kdyby Blaník běžel na České televizi po 168 hodinách, jak to bylo původně zamýšlené, potenciál rezonance bude mohutný. Znal by to každý.

To je podle mého podstata: hledat co největší publikum, a současně se nepodbízet. Sama tu cestu pořád hledám. Hodně lidí mě vnímá jako člověka, který dělá alternativní věci, můj vkus je ale docela mainstreamový, mám rád dobrý pop v nejlepším slova smyslu. Nemám na to celé lepší odpověď než se o tom bavit s lidmi, kteří mají vliv na podobu televize, čímž se vracím k našemu festivalu a institutu a jejich smyslu.

Co televize a dospívající lidé? Měli jsme tady Semestr, fenomén typu už zmíněného Skamu jsem ale nezaznamenal.

To je možná otázka na sociology, na poradách jsem slýchala, že mladí diváci přeskakují z dětských pořadů rovnou na ty „dospělé“. To mi připadá jako rezignace. Myslím, že chybí tvůrci, kteří by tvořili pro svou věkovou skupinu. Zní šíleně, že by Česká televize zaměstnávala náctileté producenty, ale měli by aspoň vznikat věkově různorodé týmy. Tvorbu pro mladé kompletně opanovali youtubeři, což taky ukazuje, že současné generace nemají rozdílný vztah k audiovizuálnímu obsahu, spíš chybí odvaha zkoušet to jinou cestou.

Co jsem ale slyšela, na české verzi Skamu už se pracuje, má to být právě na Véčku České televize. To považuju za dobrý signál.

Jsem s tím už trochu trapná, ale my opravdu potřebujeme srovnat krok, abychom byli schopní jít s trendy. Na televizním festivalu v Göteborgu byly třeba výborné seance o TikToku, jak sledují producenti tamní fenomény. Nestačí sedět na obláčku utkaném z detektivek, které diváci sice chtějí, úkolem televize je nabízet lidem i to, co neznají. Věřím přitom, že ve všech našich televizích existuje vůle dělat nové věci, ještě se ale musí propojit se vkusem, strategickou úvahou a vizí. Ta mi chybí nejvíc. Debata o tom, jak budou české televize vypadat za deset let, obzvlášť když sází na staršího diváka a do velké míry rezignují na potřeby mladších.

Vy sama stále tvoříte? Připomeňme, že jste produkovala třeba Zlatou mládež a režírovala úspěšná Ptáčata.

Pracuju na projektu o Vítězslavě Kaprálové, geniální mladé dirigentce z Brna, která před necelými sto lety dirigovala jako první žena orchestr BBC. V odborných kruzích je obrovský fenomén, široce ale známá není. Nemůžu říct víc, snad jen že zájem zahraničních partnerů je mimořádně motivující.