Piráty iniciovaný bod čtvrteční schůze poslaneckého volebního výboru, týkající se sporu o reportáž Janka Kroupy o Agrofertu, oproti úterní schůzi příslušné senátní komise nové argumenty nepřinesl. Nad rámec známého řekl generální ředitel René Zavoral jen, že ve veřejnoprávním rádiu zruší část tabulkových míst a že kromě předžalobní výzvy od Agrofertu registruje rozhlas i další, rovněž na Kroupovu reportáž, a to z roku 2015. Reportér Kroupa se schůze neúčastnil.

Kdo vyvolal vládní krizi? aneb Trocha teorie nikoho nezabije

Vládní krize nevznikla tím, že MF Dnes urychleně zpracovala vlastní materiál k problémům Věcí veřejných, který měl doplnit a přebít předchozí odhalení týdeníku Respekt.

„Já vám říkám, obojí je to mediální, obojí je to mediální. Můžeme tomu věřit, nemusíme. Ale spouští to strašlivé procesy a já tady viním média z toho, že vyvolala vládní krizi, která tu vůbec nemusela být.“ Tak promluvil v úterý 19. dubna v pořadu Události komentáře na ČT24 zástupce vedoucího kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury Petr Hájek.

Ve stejném duchu se vyjádřil i Hájkův nadřízený, prezident republiky Václav Klaus, ve středu 20. dubna při besedě se studenty Technické univerzity v Liberci, kde podle reportérů MF Dnes kromě jiného řekl: „Média se snaží … celou naši společnost destruovat. Podívejte, některá média jsou nešťastná, že ta vládní krize skončila. Když ta média otevřete dnes a včera, tak vidíte frustraci pánů redaktorů a šéfredaktorů, kteří nainvestovali strašně moc do rozpoutání této krize.“

Pokud by někdo této citaci v MF Dnes nedůvěřoval, pak o den později, ve čtvrtek 21. dubna, Václav Klaus svůj názor o „uměle fabrikovaných mediálních skandálech“ zcela oficiálně potvrdil v projevu k dvacátému jubileu ODS. Petr Hájek na ČT24 viníky dokonce adresně pojmenoval: „Když do vás buší tímto způsobem 24 hodin čtyřiadvacítka a dělá z toho přímé přenosy, vládní krizi v přímém přenosu, Mladá fronta šponuje, šponuje, šponuje, ne, to nevydrží nikdo.“

Tato obvinění na adresu médií by se dala snadno přehrát zpět do tábora politiků známým vzkazem amerických novinářů: „Nechcete-li, abychom o tom psali, pak to nedělejte.“ Jenomže to není účelem dnešního sloupku, kterým se s Médiářem loučím, neboť zbytek roku chci věnovat sepisování poněkud delších textů.

Nechci a nebudu tady dělat advokáta médiím, která ve snaze zvýšit přitažlivost svého obsahu ne vždy dodržují pravidla etiky a etikety, a která – podobně jako my všichni – jsou občas chybující. Rád bych však poopravil některé názory o povaze a účincích masové komunikace, jejímiž zprostředkovateli jsou masmédia – tisk, rozhlas a televize, dnes také některé jejich internetové klony.

Až příliš mnoho lidí chápe masovou komunikaci jako jednorázový a jednosměrný akt prostého předání informace, při němž o všem rozhoduje komunikátor (vydavatel, žurnalista), který svým sdělením (komunikát, text, diskurs) nejen určuje agendu, ale stává se jediným a hlavním hybatelem událostí a společenských procesů. Z takového názoru pak vyrůstají představy o omnipotenci, všemocnosti médií, která údajně mohou za všechny nedokonalosti tohoto světa.

Již etymologie pojmu komunikace, na jejímž začátku je slovo communis (společný), naznačuje, že komunikace (communicatio) není pouhým jednosměrným přenosem informace, ale že je to proces, interakce více subjektů odpovídající významům latinského slova communicare – sdílet, mít cosi společného, působit, mít účinek, vliv, přenášet, sdělovat.

Komunikační proces má nejen svého komunikátora (podavatele, sdělovatele, původce), ale také svého příjemce, na němž záleží, jakým způsobem sdělení přijímá a jak ho bude dál interpretovat. Psychologové hovoří o percepci (aktu vnímání, „zaregistrování“ sděleného obsahu) a apercepci (aktu vědomého přijetí a porozumění obsahu, jeho osvojení). Nejen na komunikátorovi, ale také na příjemci záleží, jaký bude účinek komunikace, jak proběhne jeho apercepce a jak ovlivní jeho další chování a další děje.

Je-li příjemcem politik, měl by být natolik profesionálem, že nafouknutou bublinu politického skandálu bude schopen vnímat v proporcích, jaké si ten který skandál zaslouží, a nebude se snažit zneužít ji proti svým oponentům, už jenom z toho jednoduchého důvodu, že se mu to může jednou v budoucnosti vrátit.

Ohlédneme-li se za vládními krizemi, které prodělala česká polistopadová demokracie, zjistíme, že u jejich zrodu byla nikoli média, ale téměř vždy politici a jejich činy, které se nesrovnávaly s dobrými mravy či zákonem: ať už se to týkalo neexistujících sponzorů Bácze a Sinhy, nedoložených příjmů premiéra Grosse, podezření z korupce předsedy KDU-ČSL, pokusu o ovlivnění médií prostřednictvím premiérova lobbyisty, nevhodných výroků předsedy politické strany o katolické církvi a židech, nebo vyplácení hotových peněz za loajalitu členům poslaneckého klubu.

Pravda, politici si mohou stěžovat na to, že média jejich činy někdy zveřejňovala výběrově, zjednodušeně, bez kontextu a zveličeně se záměrem dosáhnout ohlasu u co možná největšího počtu čtenářů. Nicméně nebyla to média, ale nepřiměřené a účelové reakce ze strany politiků, snažících se vytlouci z aféry politický kapitál, které z publikovaných kauz v médiích už několikrát vyrobily vládní krize.

Ukázkovým příkladem může být pád vlády uprostřed českého předsednictví EU před dvěma roky. Na počátku byla reportáž ČT o kauze bývalého poslance ČSSD Petra Wolfa, který čelil trestnímu stíhání za podvod. Wolfův hlas potřebovala drolící se koalice natolik, že premiér Mirek Topolánek pověřil svého lobbyistu Marka Dalíka, aby se pokusil zastavit vysílání reportáže o Wolfově případu (Reportéři ČT, 16. března 2006). Dalík tehdy redaktoru Bártkovi řekl: „Požádal mě o to premiér, abych mu pomohl, tak zkouším. Nemohl byste se na toho Wolfa vykašlat?“

Tento skandální, ale poměrně nedůrazný, neřku-li nevinný pokus o ovlivnění médií okamžitě využila opozice k tomu, aby na pořad březnové sněmovní schůze prosadila jednací bod s předlouhým názvem „Informace předsedy vlády o působení Marka Dalíka, tedy jeho ovlivňování novinářů s cílem nezveřejňovat podezřelé a nestandardní postupy při vyšetřování možné trestné činnosti poslance Petra Wolfa“, a současně nechala svolat zvláštní schůzi s návrhem na vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě. Jak známo, vláda důvěru nedostala. Kdo však tuto vládní krizi způsobil? Média zcela určitě ne.

Když MF Dnes v pátek 8. dubna přišla se čtyřstránkovým speciálem o otci zakladateli strany Věci Veřejné Vítu Bártovi s úderným palcovým titulkem „Odhalen“, nesdělila čtenářům žádné velké tajemství. Citacemi ze strategického dokumentu společnosti ABL z roku 2008 potvrdila to, na co opozice upozorňovala už vloni v srpnu před hlasováním o vyslovení důvěry nové vládě. Mám na mysli pasáž z Bártova dopisu zaměstnancům ABL z ledna 2010, jehož obsah se příliš neliší od obsahu „odhaleného“ dokumentu, a kterou ve Sněmovně citoval David Rath. Nebo prohlášení Jiřího Paroubka ve Sněmovně o tom, že „Věci veřejné jsou politická odnož detektivní agentury ABL“.

Bloger Jiří Svoboda vzniklou situaci výstižně komentoval slovy: „Dozvěděli jsme se, že pan Bárta vlastnil detektivní agenturu, což nikdo, zejména pak voliči VV, do předvčerejška netušil. Že chtěl pan Bárta prostřednictvím politiky získat ekonomický vliv, to je z hlediska dosavadních politických mravů novinka ohromujícího kalibru. O to se zatím nikdo nikdy u nás nepokoušel.“

Jaká však byla reakce politiků na prezentaci interního dokumentu ABL z roku 2008? Jakoby jim náhle spadly šupiny z očí, jakoby celou dobu nevěděli, s kým vládnou od loňského léta a kdo na jakých funkcích sedí. Ozvali se především ti, kterým vypočítavý populismus Víta Bárty házel písek do soukolí jejich koaličního vládnutí. Ministr financí Miroslav Kalousek označil interní dokument ABL za „nebezpečný plán privatizace veřejné moci jednou agenturou“, který je „nesmírně nebezpečný pro demokratický systém jako takový“ (ČT24, 9. dubna), a který by mohl znamenat „systémové ohrožení demokratického vládnutí“ (ČT24, 12. dubna). A jako hlavní důkaz, že demokracie se ocitla ve smrtelném nebezpečí, Kalousek několikrát uvedl publikovaný speciál MF Dnes „Odhalen“.

Vládní krize však nevznikla tím, že MF Dnes ve snaze potvrdit svou pozici investigativní jedničky urychleně zpracovala vlastní materiál k problémům strany Věci veřejné, který měl doplnit a přebít předchozí odhalení týdeníku Respekt. Prosté zveřejnění materiálu postaveného hlavně na výrocích a hypotézách bez „tvrdých“ a nezpochybnitelných důkazů by vládní krizi nevyvolalo, kdyby politici, včetně premiéra Nečase, na skandalizující informace médií reagovali v klidu a přiměřeně. Například koaličním jednáním, na kterém by si nechali věci od Víta Bárty vysvětlit a vyvodili z toho nějaké závěry.

Politici se však rozhodli jinak, ať už byly jejich důvody jakékoli – snaha zbavit se nebo alespoň oslabit nepohodlného koaličního partnera (Kalousek), manévrovat v zájmu posílení svých vnitrostranických pozic (Nečas), nebo prostě jen využít příležitost k politickému boji všech proti všem.

Jestliže si Petr Hájek stěžoval na to, že v Česku vznikla „vládní krize, která tu nemusela být“, pak má do jisté míry pravdu. Ta krize tady být nemusela. Zcela určitě však za jejím vyvoláním nestojí média. Ta prostě konala jen to, co od nich veřejnost očekává.

Hodnocení, zda to konala dobře či špatně, přenechávám jiným. Jedním jsem si však jist: součástí každé komunikace jsou minimálně dva partneři – jeden, který sdělení vysílá, druhý, který ji přijímá. O tom, jaké účinky komunikace bude mít, rozhodují nejen ti, kteří nějaká sdělení komunikují, ale také reakce těch, kteří tato sdělení přijímají a podle svých potřeb interpretují. Tak alespoň praví poznatky teorie i zkušenosti z praxe, které zatím nikdo nezpochybnil.

Právě jste dočetli poslední z pravidelných příspěvků Milana Šmída pro Médiář. Jak autor píše, do budoucna se bude věnovat delším textům, předpokládejme, že občas i renomované Louči. Děkujeme za dosavadní spolupráci. Úterky po Milanu Šmídovi přebírá Filip Rožánek, poprvé už za týden.