Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Kdy se vláda přestane bát Novy a Primy?

Jestliže by Česká televize měla z vysílání reklam téměř všechno odvádět do státních kulturních fondů, vnucuje se otázka, zda si stát spravování těchto fondů příliš neulehčuje.

Proč pokládám – jak jsem napsal před týdnem - senátní novelu, která chce ponechat reklamu v České televizi, za nesystémové řešení? Jednoduše proto, že nevím, proč by se státní kulturní fondy měly dotovat z peněz získaných z komerčních aktivit instituce, jejíž poslání by mělo být výsostně nekomerční a neziskové. Přítomnost reklamy ve vysílání veřejné služby byla a je nutným zlem vzniklým historicky před vznikem duálních systémů a před příchodem komerční televize do Evropy.

Smyslem povolení reklamy v programech financovaných z veřejných prostředků (což je v EU už delší dobu předmětem diskusí o nedovolené státní pomoci) je získávání dodatečných peněz pro plnění úkolů veřejné služby.

Jestliže by však Česká televize měla z vysílání reklam téměř všechno odvádět do státních fondů, vnucuje se otázka, zda si stát spravování těchto kulturních fondů příliš neulehčuje, navíc opatřením, které z hlediska kulturního působení má spíše negativní než pozitivní účinek. Stačí sledovat reklamní bloky přilepené ke kulturně orientovaným pořadům ČT, o kramářské úrovni teleshoppingu nemluvě. Nehledě na to, že televizní rozhlasový a televizní poplatek platíme hlavně kvůli tomu, abychom dostali něco, čeho se v komerčních televizích nedočkáme – kromě jiného pořady bez reklam.

Proč jsem před lety přítomnost reklamy v ČT hájil, a dnes ji odmítám, jsem vysvětlil už minule: situace se v posledních třech letech změnila, mocný duopol dvou komerčních televizí eroduje, ČT již nemusí na reklamním trhu působit jako jeho protiváha. Nevidím důvod, proč by se v nutném zlu mělo pokračovat, i když také Česká televize utrpí ztrátu 20 % výnosů z reklamy na digitalizaci archivu, ztrátu, se kterou však – pokud je mi známo – restrukturalizační plány ČT počítají.

Ano, 150 milionů ročně bude Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie chybět. Jenomže proč má odvádět desátky pouze Česká televize na úkor komfortu svých platících diváků, a proč ministerstvo a vláda při hledání prostředků na podporu kinematografie a pro záchranu zadluženého Státního fondu kultury (dědictví České Lotynky a EuroLotta) nezatíží poplatkem všechny subjekty, které profitují z kulturního zázemí vytvářejícího obsah, jenž je východiskem jejich zisků?

Odpověď lze nalézt v nedaleké historii a také v koncepčním dokumentu, který Ministerstvo kultury připravilo ve spolupráci s Českým filmovým centrem.

Na jedné straně koncepce kvalifikovaně a zasvěceně rozebírá možnosti, jakým způsobem podpořit českou kinematografii. Monitoruje situaci, v níž bohužel s většinou navrhovaných opatření (str. 29) ministerstvo financí nesouhlasí a je ochotno kývnout pouze na speciální poplatky, pokud jejich výběr nezatíží daňový úřad. Jsou to

  1. poplatek z kinematografického představení
  2. poplatek z reklamy a teleshoppingu v televizním vysílání
  3. poplatek z podnikatelské činnosti provozovatele televizního vysílání ze zákona
  4. poplatek z televizního vysílání chráněného podmíněným přístupem
  5. poplatek z poskytování kinematografických děl
  6. poplatek z převzatého televizního vysílání.

Komentáře k jednotlivým bodům prozrazují, kdo vedl autorskou ruku ministerského dokumentu, který je tak ohleduplný k majitelům kin při zvyšování směšně malého odvodu 1 Kč z prodané vstupenky (stanoveno v roce 1992, kdy průměrná cena vstupenky byla 13,80 Kč), a který na druhé straně označuje „zachování reklamy na ČT“ jako „jednu z nejvhodnějších forem financování“ (str. 43). Chápu, že filmovým tvůrcům se zalíbila situace posledních let, když se díky mimořádným platbám ČT a také jednorázové státní dotaci podpora některých titulů rozmáchla až do nebývalých osmimístných částek (Občanský průkaz, Kuky se vrací, Habermannův mlýn, Lidice, Alois Nebel).

Na druhé straně některé formulace v dokumentu ukazují, jak vládní úředníci opatrně našlapují kolem poplatku z reklamy a teleshoppingu v televizním vysílání, přestože pouhý jednoprocentní odvod z příjmů Novy a Primy by přinesl Fondu kolem 90 milionů Kč, nemluvě o evropsky standardních třech procentech, které by vynesly čtvrt miliardy.

Na straně 41 se například uvádí, že je „nutno pečlivě zvážit zavedení poplatku, jakož i jeho výši tak, aby byla přijatelná jak pro komerční televize, tak aby zabezpečila udržitelné financování české kinematografie“. Nevím, proč se tady používá výraz „přijatelná výše poplatku“, když je od počátku jasné, že jakýkoli poplatek a jeho výše budou pro Novu a Primu nepřijatelné. Svědčí o tom průběh mezirezortního připomínkového řízení k novému zákonu o kinematografii, zmiňovaný na straně 78, a je tu také zkušenost z let 2005-6.

Pro nepamětníky připomínám: v lednu roku 2005 předložil tehdejší ministr kultury Pavel Dostál návrh novely zákona o kinematografickém fondu, který de facto zdaňoval tříprocentní sazbou vstupenky do kina, prodané „rozmnoženiny“ audiovizuálních děl a také výnosy z reklam a teleshoppingu vysílaných v televizi. Poté, co kulturní a vzdělávací výbor Sněmovny nebyl schopen sedm měsíců přijmout nějaké usnesení, a po dlouhém roce projednávání, v jehož průběhu předkladatel návrhu zákona zemřel, zákon doklopýtal přes Sněmovnu a Senát až k prezidentovi, který odmítl pod něj připojit svůj podpis. To vše se odehrálo víceméně v rámci přijatých pravidel hry, odrážejících různost názorů a reálný poměr politických sil.

Ovšem konečné projednávání, které mělo přehlasovat prezidentovo veto, se změnilo ve frašku. Programový bod se zařadil až na konec zcela poslední schůze Sněmovny 23. května 2006. Na přehlasování prezidentova veta se nenašel dostatečný počet 101 hlasů, přestože pro odmítnutí senátních pozměňovacích návrhů před měsícem Sněmovna neměla problém sehnat 127 hlasů, když vládní koalici podpořila i KSČM. V napůl vyprázdněném sněmovním sále (136 přítomných) se našlo pouhých 95 hlasů. Z tábora ČSSD dezertovalo 24 poslanců, dostavila se jen polovina koaliční strany US-DEU, a někteří koaliční lidovci překvapivě změnili svůj názor.

Přesvědčování lobbistů komerčních televizí tedy přineslo ovoce. Zda to bylo přesvědčování materiální (velká část dezertérů byla na nevolitelných místech kandidátky) či ideové (schválíte-li ten zákon, řekneme lidem, jak ČSSD ve spolupráci s KSČM uvaluje na podnikatele další daně), se dnes už nikdo nedozví. Myslím, že větší roli sehrály blížící se volby 3.-6. června a rozhodnutí ČSSD neriskovat negativní mediální obraz ve veřejnosti. Chování tehdejšího ministra kultury Jandáka tomu nasvědčovalo. Tento debakl se pak politici snažili vyžehlit při jednání s filmaři na karlovarském festivalu, z něhož vyplynuly dvě mimořádné stomilionové dotace do Fondu, přiklepnuté rozpočtovým výborem Parlamentu.

Vraťme se však k současnosti. Uvedenou koncepci podpory kinematografie projednala a schválila vláda 1. prosince loňského roku. Kromě jiného uložila ministru kultury, aby do 30. září předložil zcela nový zákon o kinematografii a audiovizi. Až se měsíc s měsícem sejdou a na podzim návrh zákona spatří světlo světa, uvidíme, zda se vládní strany i nadále bojí komerčních televizí, jejichž zpravodajství sleduje 80 procent národa.

Odkud se nyní má přispívat do státních kulturních fondů

Finančními zdroji Státního fondu ČR na podporu a rozvoj kinematografie dle zákona 241/1992 jsou:

  1. výnosy z majetkových účastí České republiky na podnikání právnických osob ve filmovém průmyslu,
  2. výnosy z cenných papírů nabytých Fondem od jiných subjektů,
  3. úvěry od právnických osob,
  4. úroky z návratných finančních výpomocí a z půjček poskytnutých Fondem žadatelům, a úroky z prostředků Fondu uložených v bance,
  5. splátky půjček a návratných finančních výpomocí poskytnutých Fondem žadatelům,
  6. smluvní pokuty placené žadateli v případech, ve kterých prostředky Fondu nebyly použity podle stanovených podmínek (§ 11 odst. 5),
  7. dary a dědictví pro Fond,
  8. výnosy z veřejných sbírek a loterií organizovaných Fondem,
  9. sjednané podíly na příjmech z kinematografických děl, na které byly poskytnuty prostředky Fondu (§ 11 odst. 2),
  10. dotace ze státního rozpočtu,
  11. příplatek k ceně vstupného (§ 8),
  12. příjmy z využití filmových děl, pokud byly na Fond převedeny,
  13. příjmy za užití kinematografických děl, u nichž Fond vykonává autorská práva výrobce, která na něj přešla na základě zvláštního zákona,
  14. další zdroje stanovené zvláštními právními předpisy.

V praxi však prostředky dodává pouze bod k) (1 Kč z prodané vstupenky do kina) a bod m) (platby za vysílání barrandovských filmů z let 1965-1990 v českých televizích), od roku 2008 doplněný o bod n) (platby z výnosu komerčních aktivit České televize)

&

Finančními zdroji Státního fondu kultury dle zákona 239/1992 jsou:

  1. výnosy z majetkových účastí České republiky na podnikání právnických osob v kultuře s výjimkou filmového průmyslu,
  2. výnosy z cenných papírů nabytých Fondem od jiných subjektů,
  3. úvěry od právnických osob,
  4. úroky z návratných finančních výpomocí a půjček, poskytnutých Fondem žadatelům, a úroky z prostředků Fondu uložených v bance,
  5. splátky půjček a návratných finančních výpomocí poskytnutých Fondem žadatelům,
  6. smluvní pokuty placené žadateli v případech, ve kterých prostředky Fondu nebyly použity podle stanovených podmínek (§ 10),
  7. dary a dědictví pro Fond,
  8. výnosy z veřejných sbírek a loterií organizovaných Fondem,
  9. sjednané podíly na příjmech z projektů, na které byly poskytnuty prostředky Fondu (§ 10),
  10. 50 % podíly z výnosů nájmu předmětů kulturní hodnoty a movitých a nemovitých kulturních památek, ke kterým vykonává právo hospodaření správce Fondu,
  11. výnosy z pohlednic, plakátů a dalších příležitostních tisků, vydávaných správcem Fondu,
  12. dotace ze státního rozpočtu,
  13. další zdroje stanovené zvláštními právními předpisy.

Z těchto zdrojů je efektivní pouze bod j), když bod h) Fond těžce zadlužil. Vláda v roce 2008 navrhla Parlamentu, aby Fond kultury zrušil. Návrh zákona neprošel ve třetím čtení a vláda jej pak vzala zpět. Problémy Fondu včetně soudních sporů popisuje sněmovní tisk 561.

Příjmy státního fondu kultury

Zdroj: Koncepce podpory a rozvoje české kinematografie 2011-2016