Když stačí koukat, čuchat, poslouchat

O stesku po drobných dobrodružstvích fyzického světa. Přitom stačí docela málo.

Třeba se jenom klouzat v botách po ledu.

Třeba se jenom klouzat v botách po ledu

Musel jsem si sednout v kalhotách na sklopené záchodové prkýnko, protože po celé škole nebylo místo na sezení. Židle na chodbách byly naskládané na sobě, lavičky zmizely úplně. Sdělení je jasné: nikdo se tady nezdržujte. Já přitom potřeboval dopsat dokument, abych ho tam vytiskl a nechal na podatelně. Tak jsem šel na ten záchod a měl až poťouchlou radost, že nezbývá než sedět právě tady.

Tohle s člověkem udělá rok na home office. I výlet do instituce, skutečné budovy z cihel, a tamní byť jen trochu absurdní situace se stávají tím nejdobrodružnějším momentem z celého týdne.

Napsali jsme tady už mnohé o krásách internetové divočiny, absurdita memů ale přestane v určitý moment stačit. Člověk už nechce pouze dokola číst, co kde najde, co mu přinese algoritmus. Chybí mu skutečný svět, kdy se celý ocitá v absurdních situacích, na které jde koukat, poslouchat, ohmatávat… Dělat víceméně cokoliv, ale už ne pouze číst významy přes sklo obrazovky.

Třeba ta situace, do níž jsem vešel hned na začátku mé vzácné výpravy do města. Na malém náměstíčku nedaleko mého bytu, v místě pravidelných setkání velmi různých lidí, potkávám šarvátku dvou mužů. Napasovaní do zimních bund a očividně podroušení působí jako hrající si medvíďata. Až na to sípání nadávek. Ty ale záhy ustanou, bitka rychle končí jako tolik podobných potyček poháněných alkoholem – muži se objímají, plácají po zádech, znavené hlavy si vzájemně pokládají na ramena. A já jsem z jejich dnes tolik vzácného setkání fyzických těl docela nadšený. Tolik povyražení hned dopoledne!

Radost mám i z pojídajících chlapíků, které za chvíli vidím přes výlohu mého oblíbeného bufetu. Ani nevím, jestli se to teď smí, jíst uvnitř, sám bych se tam neodvážil, ale rozhodně se na ně nezlobím. Naštvanosti mám plný internet. Ať jim chutná. Taky se tam těším – na suverénní a zároveň pečující dirigentství tamních prodavaček i na ty hliníkové příbory, u kterých mě vždy napadne, jestli jsou opravdu škodlivé, jak se říkává, ale stejně ani nezadám dotaz do vyhledávače, protože potřebuju sílu na tu nelidskou porci před sebou.

Musím víc chodit do města, aspoň se procházet, říkám si, když se vracím prohřátý až trapně malinkými situacemi, do kterých se člověk nedokliká, ale skutečně se v nich ocitne – a nemusí v nich nic číst, hledat významy. Stačí akorát koukat, čuchat, poslouchat. Vždy se nějaká naskytne. A to je dobré.  

Telegraficky

Nádherný příklad, jak žít ve světě, jak si užívat situace a hloubat nad nimi docela naivním, ale to krásnějším způsobem, přináší dokumentární série Jak na… s Johnem Wilsonem. Lešení, rizoto nebo small talk - to jsou tři ze šesti témat, které svou POV kamerou zachycuje čtyřiatřicetiletý filmař z New Yorku. Náramná podívaná a vzácně jemný humor, který ovšem „něco ukazuje“. Série vyšla na HBO, v Česku o ní napsala Táňa Zabloudilová pro Aktuálně.

*

Nedělním eskapismem před všemi drtivými zprávami o dopadech koronaviru může být příběh o lunaparku pro nevyléčitelně nemocné děti, který založil přeživší Osvětimi, nebo fantastická „fotografie“ miliardy galaxií. 

*

Když mám pocit ztráty kontroly nad světem (dnes velmi častá záležitost), mívám tendenci aspoň poznávat vlastní nástroje, se kterými nakládám při práci. Třeba najdu něco šikovnějšího, co mě spasí! To se nestane, ale občas člověk učiní alespoň malý objev, a to na moc hezkém portálu Uses This. Lidi tam píšou, co používají za mikrofony na podcasty, kam si píšou poznámky, co mají za cloud. Všechno to slibuje o něco lepší život!

*

Filozofie Alice Koubové překračuje zvyklosti disciplíny – nebádá jen o mrtvých chlapících, tematizuje tělo, performativitu, nebo třeba mateřství. Zachytit její myšlení a energii se navíc dobře povedlo autorovi Janu Němcovi

*

Na objevování hudby se mi osvědčil formát krátkého studiového koncertu. Ještě lepší než (zde už zmíněné) sessions rádia KEXP jsou Tiny Desk od NPR. Upozornil mě na ně Jakub – méně se v nich mluví a jejich devizou je nesmírné zlidštění největších jmen v branži. Zkuste začít třeba chraplavou Miley Cyrus.

(A pokud jde o přílišný mainstream, hudbu můžete objevovat i na podobně podnětném kanále Hör Berlin věnovaném technu.)

*

Vice vydalo před týdne dokument o jednom z nejzajímavějších rapperů současnosti: Yung Leanovi. Je výborný. Dokument i čtyřiadvacetiletý rapper ze Švédska, které od brzkého začátku kariéry zažil mnohé, dokáže to přitom reflektovat, vyhodnocovat, vyvíjet se. Radost koukat.  

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

George

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George