Česko zavedlo cenzuru médií. V mnohém pochopitelnou a něžnou, nikomu nehrozí pokuty ani vězení, pořád ale cenzuru umlčující některé hlasy. To není nutně špatně. Vždy něco cenzurujeme, a to často z dobrých důvodů, jako u projevů nacismu či nahoty nezletilých. Pokud ale omezujeme šíření informací, jakkoliv často odporných, mělo by to mít jasné odůvodnění a také pravidla. Místo toho sledujeme nepřehlednou situaci, ve které se stát vzdává odpovědnosti. To není dobré.
„Vláda ČR nikoho necenzuruje. Pokud se v současné situaci CZ.NIC rozhodl blokovat weby, které šířily válečnou propagandu, je to pochopitelná reakce na aktuální krizovou situaci,“ tvrdí Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) zřízené ministerstvem vnitra. Nemyslím, že má pravdu. Prvních osm webů s doménou .cz sice opravdu zablokovalo na základě svých stanov nestátní sdružení právnických osob CZ.NIC, seznam webů ale podle šéfa správce domén Ondřeje Filipa dalo dohromady s Národním centrem kybernetických operací, armádní institucí spadající pod ministerstvo obrany. „Dalším vstupem do úvah byla výzva vlády,“ napsal na sociální sítě Filip.
Můžeme proto říkat, že weby vypnul soukromý subjekt, pokud mu v rozhodování ale „pomohla“ konzultace armády a usnesení vlády, jde od CTHH o směšné slovíčkaření. To dokazuje i vyjádření operátorů, kteří o něco později blokují šest webů, jež nemají doménu .cz. Ve vyjádření operátorů stojí, že „vyhověli výzvě“ vlády a vojenského zpravodajství. Není proto nejmenší důvod tvářit se, že vláda akorát přicmrndává a sepisuje otevřené dopisy. O to spíš vzhledem k tomu, že by o podobně závažných krocích neměl rozhodovat a nést odpovědnost nikdo jiný než právě vláda. Ta se k tomu ale nemá, i protože jí chybí odpovídající legislativa, jak připomíná výzkumník dezinformací Jonáš Syrovátka z Prague Security Studies Institute. Zmiňuje přitom příklad Slovenska, které zákon ošetřující dočasné vypnutí webů urychleně přijalo.
Česká vláda nenabízí ani srozumitelnou komunikaci, přestože umlčení propagandy má vést právě k tomu, aby se oddělil signál od šumu. Dezinformace a hybridní válka představují v české debatě obrovské téma už řadu let. Věnují se mu novináři, akademici, neziskovky a zejména různé aparáty státu jako zmíněné CTHH. Přesto chybí aspoň základní vysvětlení, jak vznikl seznam stávajících 14 webů. Původně se dokonce mluvilo o tom, že seznam Národního centra kybernetických operací čítá celkem 22 stránek. Proč jde právě o ně, nevíme. Dezinformační a konspirační scéna přitom není takový monolit, jak to přes relativně sdílenou agendu působí. Česko blokuje matadora konspirační scény Zvědavce, ruský státní Sputnik či Protiproud bývalého prezidentova mluvčího Petra Hájka. Srozumitelněji na mě proto působí postup Evropské unie, která mezi sankce proti Rusku zařadila i konec vysílání státní televize RT a agentury Sputnik. Ty jsou státní, zatímco v našem seznamu nepochybně najdeme i řadu užitečných idiotů. V tom vidím stále podstatný rozdíl.
Není ani jasné, kdy budou weby z klatby vyjmuty. „Ten krok je ohraničený současnou válkou, určitě ne za ni. Následně bude potřebné se bavit se státem o jasných procesních pravidlech,“ napsal na Twitteru ředitel T-Mobilu pro korporátní a vnější záležitosti Petr Jonák. Když odhlédnu od toho, že musím sbírat drobky informací na sítích, problém je následující: válka klidně může trvat roky. I kdyby ale skončila během měsíce, české či unijní vztahy s Ruskem budou nejspíš i nadále nepřátelské, tuzemská politická scéna bude už zase polarizovaná, ba dokonce pro potenciální energetickou a další krize možná ještě svárlivější. Rozhodne tehdy stát, že cenzury už bylo dost? Nebo si to snad řeknou operátoři? Vstoupí do hry soudy? Nejspíš ano. Dnes ale není jasné, jak píšou Seznam Zprávy, koho by vlastně měli provozovatelé webů žalovat.
Tolik k procesní stránce věci. Ale i kdyby byla dobře zvládnutá, stejně bych mručel nad nadšením, které po zablokování webů v některých kruzích zavládlo. Nejsem si jistý dopady, když tady vždy budou příslušné kanály na platformách jako Telegram, současně věřím, že se společnost s takzvanými dezinformacemi dokáže vypořádat sama. A pak docela osobně: chci propagandisty číst. Zajímá mě, co si ve vyhrocené situaci myslí. Udělají dosavadní zastánci Ruska mentální kotrmelec a budou federaci hájit i nadále, i když invazi odsuzují i vlivní hráči jako Miloš Zeman či Tomio Okamura? Jak popíšou odlišné postoje protiruského Polska a ambivalentního Maďarska, když obě země dosud pro antisystémové weby platily za stejně kvalitní sůl Evropy? Co uprchlíci? Podobných otázek existují desítky, řadu z nich si přitom bude muset vyjasnit i část středního proudu, která zejména skepsi k „Evropě“ s antisystémovými weby v lecčem sdílela. V případě vulgárních webů ale ideologické postoje prosvítají mnohem křiklavěji, a proto jsem na některé z nich rád chodíval. Teď jejich mentální ekvilibristiku veřejně neuvidíme. Až se jednou vrátí, po zkušenosti cenzury budou nejspíš tvrdit, že Ukrajinu skutečně ovládají temné síly ze Západu, což dokazuje i to, že stát zablokoval jejich stránky kritizující NATO. Mučednictví názory nemění, ale stvrzuje.
Vladimir Putin ve svém loňském traktátu O historické jednotě Rusů a Ukrajinců – typická ukázka propagandy, která stojí za čtení – píše, že údajný anti-rusismus na Ukrajině „je ve svých důsledcích srovnatelný s použitím zbraní hromadného ničení proti nám“. Podobně jako když odůvodňuje umlčování posledních svobodných médií v zemi, i tady se snaží vytvořit dojem, že je proti němu veden útok. Svoboda slova proto musí „demilitarizována“. Slova, ani ta propagandistická, ale v drtivé většině případů nejsou zbraní, proti které by měl liberální stát zakročit. Když někdo řekne svému psu „trhej“, když někdo řekne „pozabíjejme národ X“, v tu chvíli se jazyk proměňuje skutečně ve zbraň, na což ale myslí i stávající právo. Stát se proto už dávno mohl podívat na dnes zablokované weby, kde by našel směs antisemitismu, islamofobie, rasismu a v poslední době možná i schvalování masakrů na Ukrajině – a zakročit. Pokud ale někdo píše, že kdoví jak to bylo, kdoví jestli rozšiřování NATO nebyla skutečně provokace, plácá a chová se jako užitečný idiot, přimlouval bych se spíš za to, abychom bychom mu tuhle možnost nechali i ve výjimečných časech.
Vybíráme z internetu
Co nejstručněji k válce, kterou všichni beztak sledujeme od ráno do večera: Vojtěch Boháč s Majdou Slámovou na místě odvádí neskutečnou reportérskou práci, stejně tak Jan Moláček s Gabrielem Kuchtou. Politoložka Anna Nováková vzácně přibližuje, proč se (zdánlivě) v Rusku nebouří opozice, politolog Pavel Barša ve velkém vysvětluje, proč Putin poprvé politicky prohraje. Mediální drobnost: anglicky psaný článek, jak o válce referují anglicky, ukrajinsky a rusky psaná hesla na Wikipedii.
*
Nejmilejší blogger Tim Urban pro New York Times shrnuje své přemýšlení nad „depresivní matematikou“: život nemá tolik týdnů, kolik bychom si mohli myslet.
*
Max Read oslavuje politické kompasy a vůbec memy, které se snaží identifikovat různé typy lidí.
*
Hudební publicista Pavel Klusák píše o sebraných spisech Jiřího Černého, nejznámějšího představitele i Klusákova řemesla.

Apolena Rychlíková odchází z Alarmu

Generálním ředitelem ČT zvolen Jan Souček, Petr Dvořák po 12 letech končí

Parlamentní listy mění majitele, přebírají je Pavlíček a Španěl do firmy Naše média
