Klausova novela proti mazání příspěvků na sítích míří do druhého čtení

Poslanci v prvním čtení jednomyslně schválili novelu trestního zákoníku, která pod pohrůžkou vysokých pokut a vězení zakazuje provozovatelům platforem mazat příspěvky uživatelů. Novelou z ledna 2019, navrženou Václavem Klausem mladším (Trikolóra) a dalšími 30 poslanci z celkem sedmi klubů, se teď bude zabývat ústavně-právní výbor sněmovny.

Současný návrh zavádějící nový trestný čin a přestupek nazvaný „porušování svobody projevu“ míří na každou síť, která má aspoň 100.000 registrovaných uživatelů. Ta by nesměla odstraňovat příspěvky, které nejsou „v hrubém rozporu s trestními předpisy, mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, nebo s dobrými mravy, a to v úmyslu ztížit či zmařit svobodnou veřejnou diskusi o důležitých otázkách veřejného zájmu“. Pokud by tak síť učinila, hrozilo by jejím provozovatelům vězení na tři měsíce až šest let. Pokud by za tím nebyl úmysl „ztížit či zmařit svobodnou veřejnou diskusi“, šlo by o přestupek. V tom případě by hrozila jednotlivcům provozujícím sociální sítě půlmilionová pokuta, podnikatelům a firmám až padesátimilionový postih.

Proti návrhu byli zejména Piráti, podle nichž se má regulace sítí řešit na evropské úrovni. Zákon už dřív odmítla také vláda, když namítala, že by novela vedla k zaplavení internetu „urážlivými, spamujícími, dezinformačními nebo vulgárními příspěvky“. Novela ale minimálně ukazuje na rostoucí poptávku po pravidlech sítí, na kterých probíhá velká část veřejné komunikace. Obrovské množství příspěvků současně znemožňuje najít řešení, které bude uspokojivé pro všechny.

„Zákon určitě není napsaný dokonale, nemůže být v této podobě schválen, ale otevřít diskusi je víc než namístě,“ prohlásil Jan Skopeček (ODS). Podobná slova volil Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) nebo Patrik Nacher (ANO). Ten například navrhoval potenciální navýšení hranice počtu uživatelů, aby se zákon opravdu týkal pouze globálních platforem.

„Je to zákon, který chrání svobodu slovu, snaží se zabránit cenzuře,“ vysvětloval Klaus, který je hlavní tváří novely. Její zavedení by mělo zabránit tomu, aby provozovatelé sociálních sítí „svévolně či preventivně“ omezovali názory a informace, které nepřekračují zákonné mantinely. Vláda i právníci ale návrh odmítají jako příliš vágní, v zásadě nevymahatelný, případně zahlcující soudy. „My se zde léta snažíme o dekriminalizaci, v zákoníku je jasně napsáno, že trestní právo má být použito tam, kde to nelze řešit cestou jiného práva,“ citoval už předloni iDnes advokáta Tomáše Sokola. Na neodpovídající využití trestního práva poukazuje i vládní stanovisko, podle něhož by měla být regulace vyhrazena civilnímu právu. V něm je „ostatně rozvinuta poměrně bohatá judikatura zabývající se hranicemi svobody projevu“, stojí ve vládním vyjádření. 

Ze současného návrhu také například není jasné, jestli by se zákaz týkal i samotných uživatelů, kteří také mažou komentáře. Na to poukázal v rozpravě pirátský poslanec Tomáš Martínek: „Zákon je napsaný tak vágně, že by se vztahoval i na samotného banujícího Klause.“ Ten také upozornil, že by současná podoba návrhu vedla k zákazu mazání spamu, protože ten není nezákonný. Klíčový problém veškeré moderace paradoxně shrnul jeden z překladatelů návrhu. „Podstata je odlišit názor od lži a projevení nenávisti,“ prohlásil Nacher.

Facebook maže strojově

To přitom není vůbec jednoduché. Obzvláště v obrovském množství a rychlosti, s jakou se obsahy na sítích šíří. Stačí se podívat na statistiky Facebooku, které pravidelně zveřejňuje. Facebook denně navštěvuje na 1,82 miliardy lidí, maže proto miliony pornografických či násilných příspěvků denně. Pouze za poslední čtvrtletí minulého roku Facebook odstranil přes šest milionů případů šikany, přes tři miliony případů zobrazujících sebevraždu nebo sebepoškozování nebo téměř 30 milionů případů nenávistných slovních projevů, takzvané hate speech. Posledních jmenovaných přitom poměrně přibylo a není to kvůli vulgarizaci společnosti, ale protože se algoritmy Facebooku zlepšily ve španělštině, portugalštině a arabštině. Drtivou většinu případů totiž nikdo nenahlásí, Facebook maže obsah sám hlavně díky automatizovaným programů na rozpoznávání řeči či obrazu. Podobné nástroje dnes používají všechny velké sítě.

Počty „zákroků“ proti nenávistným slovním projevům v jednotlivých kvartálech. Zdroj: Facebook

Drtivou většinu „nenávistných slovních projevů“ rozpozná Facebook strojově. Zdroj: Facebook

Není přitom k podivu, že se mnohým politikům nelíbí, co všechno Facebook maže. Stačí se podívat na definici zmíněné hate speech, kterou přímo ve svém projevu kritizoval Klaus. Minimálně projev Lubomíra Volného z předcházející rozpravy o sňatcích stejnopohlavních párů by pravděpodobně na Facebooku nezůstal, kdyby jeho algoritmy uměly česky (to přitom není jasné). „Nenávistné slovní projevy definujeme jako přímý útok na lidi na základě takzvaných chráněných rysů, tedy rasy, etnika, národnosti, tělesného postižení, náboženského přesvědčení, kasty, sexuální orientace, pohlaví, genderové identity nebo vážné choroby,“ stojí v pravidlech. Konkrétně pak Facebook zapovídá například „označení transsexuálů a nebinárních lidí jako ‚to‘ “ nebo přirovnání „osoby černé pleti a opice“.

Pravidla sledují obchodní zájmy

Platformy si podobná pravidla nevytvářejí primárně proto, aby prosazovaly svůj světonázor, ale protože chtějí být zadobře s co nejvíc lidmi a inzerenty. To se ukázalo i po zablokování bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa. Poté představitelé sítí volali po regulaci, protože nechtějí sami nést odpovědnost za podobně kontroverzní rozhodnutí. Nemazat nic přitom také není cesta: sítě čelí dlouhodobé kritice za podněcování nenávisti, které může vést až pogromům jako v případě Myanmaru, kde roli Facebooku kritizovala i OSN. 

Platformy se tak cestou neustálých beta verzí svých pravidel a nástrojů snaží nacházet rovnováhu, přičemž jim jde hlavně o obchodní zájmy. Ty jsou přitom rozdílné, stejně rozdílná jsou i pravidla. Dobře to ukazuje příklad nahoty. Facebook si můžeme představit jako velký obchodní dům, kam chodí celá rodina. Nahotu proto zakazuje. Twitter je v tomto ohledu liberálnější a erotiku a pornografii na něj může nahrávat kdokoliv – klidně anonymně. To už ale není možné na platformě, jež kvůli erotice vznikla: na PornHub mohou od podzimního skandálu s videy nezletilých nahrávat obsah pouze ověřené účty, portál navíc smazal skoro polovinu z tehdejších 13,5 milionu videí. Nejznámější pornografický web má ke změně politiky kromě pošramocené pověsti také byznysový důvod: po investigativním článku New York Times s ním totiž přestaly spolupracovat platební společnosti Mastercard a Visa, jejichž platební brány představovaly nejsnazší způsob pro vytvoření zpoplatněného účtu.

Podobné důvody vedly k zákazu erotiky také blogovací platformu Tumblr, která byla přitom explicitním obsahem vyhlášená, což potvrdil i následný propad návštěvnosti o 20 %. Zákazu ale předcházelo odstranění aplikace Tumblr z obchodu s mobilními aplikacemi App Store, k čemuž se firma Apple rozhodla také kvůli přítomnosti nahoty nezletilých. Tumlbr v reakci na to usoudil, že aplikace je pro byznys i pověst důležitější než 20 % návštěvnosti - a erotiku zakázal. 

Cenzura, anebo moderace?

Každá platforma tedy odjakživa moderuje obsah podle toho, pro koho chce sloužit. Součástí toho je i rozhodnutí, jestli bude tlačit lidi k užívání skutečné identity (Facebook), nebo dovolovat anonymitu (Reddit, Fortnite). Na to poukazuje i česká vláda: „Navržená úprava představuje velmi striktní regulaci, která v zásadě brání tomu, aby mohly být provozovány pouze tematicky zaměřené platformy, u nichž provozovatel nemá zájem na tom, aby se na nich vyskytla diskuse netýkající se odborného tématu, například proto, že to ostatní uživatele obtěžuje.“

Odborný portál TechDirt proto na celé debatě o mazání obsahu kritizuje nadužívání pojmu cenzura. Ve skutečnosti se podle něho jedná právě o moderaci, skrze níž platforma říká: tohle tady neděláme. Cenzura říká něco jiného: tohle nemůže člověk dělat nikde. Pokud tak přesto učiní, dostane trest. Cenzuru tak vykonává zatím pouze stát, a ne digitální korporace, byť například v Číně a v dalších zemích se obojí prolíná. Když evropská komisařka Věra Jourová – a desítky dalších – mluví o cenzuře na internetu, devalvuje pojem vhodný pro desítky zemí, kde panuje skutečná cenzura a lidé nemají právo svobodného projevu. Exprezident Trump naopak může vyjít před dům a jeho slova se okamžitě budou šířit všude – včetně Facebooku a Twitteru.

Aby bylo možné odvolat se

To současně neznamená, že aktuální nastavení moderace na sítích funguje dobře. Minimálně od případu Trump se na nutnosti regulací shodují lidé nalevo i napravo. Naopak stále méně zaznívá jednoduchý argument, že Facebook či Twitter mohou jako soukromé společnosti blokovat, koho chtějí, jakkoliv to opravdu je jejich zákonné právo. Často s ním ale zacházejí velmi svévolně. Na to poukázal i Klaus mladší, když odkázal na indickou kauzu blokování facebookových účtů, které kritizují tamní vládu. Není to nic výjimečného. Facebook má pestrou historii bezdůvodného mazání účtů, a to zejména v zemích, které nepatří mezi bohatý Západ. Loni například vymazal účty šedesáti tuniských bloggerů a umělců, části z nich trvale, aniž by uvedl důvod nebo jim dal šanci se proti rozhodnutí odvolat.

Protože chyby budou v moderaci obrovského množství obsahu nastávat vždy, právě možnost odvolat se je klíčová, shodují se digitální aktivisté i česká vláda. Ta ve svém stanovisku píše, že by „přivítala jak větší transparentnost pravidel, tak posílení možnosti obrany dotčených uživatelů před neadekvátními zásahy ze strany provozovatele nebo správce sítě“. Tímto směrem míří evropský akt o digitálních službách. Pirátský poslanec Martínek se chtěl k tuzemské novele vrátit až po přijetí evropské legislativy, jeho návrh ale neprošel.

Akt nepožaduje automatické mazání takzvaného škodlivého obsahu, naopak má nutit platformy umožnit každému odvolání a jasně objasňovat, proč právě daný příspěvek porušuje pravidla. Každá velká platforma by také měla mít kodex, vypracovávat podrobné reporty a sdílet data s výzkumníky nebo minimálně do určité míry „zprůhlednit“ své algoritmy. Práva uživatelů má posílit také struktura národních koordinátorů digitálních služeb, což by měl být nový úřad v každé zemi. „Takový úřad by pak mohl rozhodovat i o zmíněném odvolání ze strany uživatelů či přijímat stížnosti na porušování pravidel,“ vysvětluje Lukáš Hendrych v Deníku N. Ten předpokládá, že by se návrh mohl finalizovat v druhé polovině roku 2022, kdy bude Radě Evropské unie předsedat Česko. 

Dnes možnosti odvolání váznou, jak ukazují statistiky Facebooku. V druhé polovině minulého roku mohly tuto možnost využít pouze nižší desetitisíce lidí, což platforma ospravedlňovala náporem dezinformací spojených s koronavirem. Jedna z nejvýdělečnější korporací světa přitom dlouhodobě trpí nedostatkem lidských moderátorů, kteří si navíc dlouhodobě stěžují na pracovní podmínky.

Statistika počtu odvolání proti odstranění příspěvků z důvodu nenávistných slovních projevů. Zdroj: Facebook

Přijde „Rada pro pravidla na Facebooku“?

Hranice povoleného obsahu přitom nebude nikdy jasná. Lišit se navíc bude platformu od platformy. Moc několika chlapíků k Kalifornie nad podobou globální debaty je ale neudržitelná. Český návrh je pouze jedním střípkem tendencí, které sledujeme ve všech demokratických společnostech. Ty se budou čím dál víc snažit, aby pravidla zejména na největších sítích odrážely mínění společnosti. Tak ostatně funguje i legislativa, kterou schvalují volení zástupci obyvatel.

Nemusíme přitom rovnou vytvářet facebookový parlament, ale například něco jako evropskou obdobu rad médií veřejné služby. Platformy se totiž pro svou velikost dostávají do podobné pozice jako právě veřejnoprávní média: mají poskytovat prostor všem proudům ve společnosti (kromě těch extrémních), současně ale být pod veřejným dohledem. To se ale pochopitelně komerčně fungujícím podnikům líbit nebude, můžeme proto čekat mnoho lobbingu a PR, které bude postupně prodávat zejména kosmetické změny.