Klíčem k autorskému úspěchu je pravidelnost

U hodně autorů si říkám, proč je proboha pořád někdo vydává a čte. Vždyť většinu času plácají! Vím to ale pouze kvůli tomu, že je sám aspoň po očku sleduju. Znamená to, že si jejich práce přece jen zasluhuje pozornost? Možná ano. Spíš to ale poukazuje na sílu čtenářského návyku. Vychází z toho i recept na úspěch. Kdo má publikační disciplínu a vytrvalost, vítězí bez ohledu na momentální kvalitu. A paradoxně to platí možná ještě víc v čase nadbytku obsahu.

Volal jsem tady svého času za provětrání názorových rubrik. Pár týdnů na to jsem potkal jednoho ostříleného komentátora. Přitakal některým mým argumentům, celkově se ale mojí kritice vysmál. Výměna tváří, upozornil mě, většinou nedává z pohledu redakcí smysl. Lidé chtějí podle jeho zkušenosti číst staré známé. Dávám mu stále víc zapravdu.

Existuje několik očividných důvodů, proč sledovat hlavně své oblíbené či nenáviděné. Potvrzují naše názory, šetří čas s hledáním nových zdrojů a co je možná nejdůležitější: spoří mentální kapacitu. Nemusíme komplikovaně vážit svou důvěru v jejich úsudek, už ji máme, či naopak rozhodně postrádáme. Můžeme snáze téma situovat do své vlastní mapy. Znám jejich uvažování, mohu rovnou filtrovat, co brát skutečně vážně. Vybudovaný vztah se stává o to cennější v situaci, kdy si naši pozornost nárokuje stále víc zdrojů – a člověk musí chtě nechtě stovky článků či videí zkrátka ignorovat.

Plynou z toho důležité zásady i pro tvůrce. Vítězí pravidelnost. Návyk. Autorská disciplína. Sypat to tam. Stěžoval jsem si tady taky, že píšeme příliš, kvalita přitom vyžaduje čas. Pořád mně to dává smysl, mohl to ale ode mě být taky kýč, za který bych vysloužil výsměch. Hodilo by se třeba Nietzscheho popíchnutí takzvaně „ ‚důkladných‘ lidí“: „Lidé pomalí v poznávání se domnívají, že pomalost patří k poznání.“

Bum.

Nietzsche dobře ví, o čem mluví, a kritiku si může dovolit. Pro své problémy se zrakem a bolestmi hlavy mohl číst a psát pouze omezenou dobu, přizpůsobil tomu proto svoje psaní. Začal tvořit něco, čemu bychom dnes na Twitteru řekli bangery (viz poprava pomalých lidí). Na ráznosti jeho prvotních tweetů se patrně podepsalo i to, že si jako jeden z prvních slavných autorů pořídil psací stroj. „Kulomet na diskurz“, jak přelomový nástroj nazve o století později další excentrický Němec, mediální teoretik Friedrich Kittler. Dnes třímá kulomet v rukou každý, do výbavy navíc dostal řadu chytrých udělátek, které jeho výkon nebetyčně násobí.

V bitvě o pozornost vyhrávají ti, kdo se nebojí mačkat pravidelně spoušť. Pochopitelně mají výhodu, pokud tvoří něco výjimečného, není to ale podmínkou. Stačí to tam sázet a klidně se často mýlit. Postih –⁠ ztráta publika –⁠ v podstatě nehrozí. Platí mere-exposure effect: koho vídám publikovat úryvky z ChatGPT, toho mám za odborníka na umělou inteligenci, toho si zvou média, toho lidé sdílí. Koule se nabaluje, predikce a komentáře však zpětně nikdo nevyhodnocuje, i kdyby ano, patrně to bude málokoho zajímat. Problém nebývá, ani když někomu šibne nebo udělá něco fakt špatného. Přijde možná o někdejší publikum, ale najde si nové (dosaďte si svého někdejšího oblíbence).

„Skoro nikdy nepřijdete o peníze, sledující, pozornost nebo dosah kvůli tomu, že publikujete příliš,“ píše ve svém newsletteru Max Read. Rozebírá v něm postavu Matta Yglesiase, někdejšího spoluzakladatele portálu Vox, dnes jednoho z nejlépe vydělávajících autorů na Substacku. Yglesias nepíše nic výjimečného, naopak bych ho označil spíš za užvaněného nudaře, který ve svých ostentativně kontrariánských momentech působí až trapně. I tak ho ale znám a občas čtu – stejně jako většina lidí, kteří aspoň trochu sledují americkou politiku. Už dvacet let totiž píše. Často a pravidelně – o to běží.   

Max Read i ze své zkušenosti soudí, že častější publikování (čehokoliv) platí za udržitelnější strategii, než kutání něčeho kvalitnějšího, co ale vychází méně často. Potvrzují mu to všechna měřítka až na otázku hrdosti na vlastní práci. Spokojenost ale bývá těžké vyhodnotit. Publikování něčeho veřejně často doprovází stud, který může mlžit úsudek o své práci. Něco o tom vím a podobně jako Read jsem si myslel, že na internetu slaví úspěch hlavně nestydatí autoři, kteří neřeší a pálí. Americký blogger ale nabízí ještě jednu perspektivu: někteří se naopak tak moc stydí, že musí neustále publikovat. Dodávat. Sebezkoumat. Unikat studu.

Oba tábory – nestydatí i příliš stydliví – nakonec dělají to samé: chrlí. Vyplatí se jim to. Lidi to mají rádi. Dopady neustále produkce na podobu veřejné debaty jsou pochopitelně druhá věc, ale možné to je téma hlavně pro důkladné lidi, kteří sami chrlit nesvedou.