Knihy se mají hlavně vzpírat jednoznačnému čtení

Někdo má na prózu společenské požadavky, druhý se jich děsí. Oba přesto chtějí to samé.

Obě knihy rozhodně stojí za přečtení. Ale je to opravdu ono? Zatím nevím.

Obě knihy rozhodně stojí za přečtení. Ale je to opravdu ono? Zatím nevím.

Magnesii Literu za prózu si v týdnu odnesl Daniel Hradecký a jeho Tři kapitoly (2020). Tři volně navazující útvary o „bývalých lidech“ žijících v železné kleci alkoholu, nikotinu a docházení do fabriky v Ústeckém kraji už nějakou dobu svému okolí doporučuju. Oceňovaný básník v nedlouhé knize sžíravě pitvá všední dny lidí, kteří pokud hledají společnou řeč, „nezačnou o fotbale, nýbrž o dluhových spirálách a pastích“. Díky za to.

Přesto jsme s přáteli v debatě nad Hradeckým nebo v lecčem podobnými Přípravami na všechno (2020) Elsy Aidse docházeli k otázce, jestli tyto opilé autofikce opravdu stačí. Není to pouze intelektuálně bravurnější a všeobecně vtipnější verze v tuzemsku tradičních uondaných próz, jejichž atmosféra bývá vlastní i zdejší kinematografii zachycující pachtící se chcípáky?

Tahle otázka nemá správnou odpověď, ukazuje ale na hlubší rozpor, co různí lidé očekávají od literatury. Pokud budu schematický, existují dva přístupy.

První říká: pokud opravdu panuje ve společnosti beznaděj, všichni jsme emočně vysátí, sadomasochističtí a vůbec chcípáci, potom není těžké napsat román, v němž budou právě takové postavy. Bude to román mělký a plytký, přesto bude působit jako skvělý společenský komentář. „Potřebujeme ale prózu, která nedělá nic jiného, než dramatizuje, jak je všechno temné a pitomé?“ ptá se David Foster Wallace, autor do češtiny přeložených Krátkých rozhovorů s odpornými muži (1999). Spisovatel v rozhovoru z roku 1993 uvažoval nad knihou Americké psycho (1991). Tato nihilistická próza podle něho platí za shrnutí sociálních problémů konce 80. let, není ale ničím víc. Opravdu dobrá fikce může být podle Wallace sebetemnější, přesto by se ale měla pokoušet nasvěcovat, jak být v temném světě i přesto lidský (a to dá o dost víc práce).

Nic takového nemůžeme po próze chtít, to není článek Buzzfeedu, nepřímo namítá Ottessa Moshfegh, autorka zatím pouze do slovenštiny přeloženého Mého odpočinkového roku (2018, česky by měl vyjít příští rok). Moshfegh představuje druhý přístup, který odmítá určovat smysl a cíl literatury ve zlepšení společnosti (sama napsala nádherně nestydatý román o ženě, která říká životu ne). Také ona jmenuje Americké psycho. To podle ní – stejně jako třeba Lolita – ve skutečnosti kulturu neotrávilo. My naopak přímo potřebujeme knihy, ve kterých budou hrdinové špatní, temní, tvrdí Moshfegh a ptá se: „Jak jinak porozumíme sami sobě?“

Požadavky Wallace i Moshfegh snad ale nemusí být v úplné opozici. Oba podle mě chtějí knihy, které se vzpírají jednoznačnému čtení. Wallace svého času nechtěl přímočaře nihilistické, Moshfegh dnes nechce naivně pokrokové. Sami ostatně napsali romány, jejichž morálka zůstává hluboce ambivalentní a relativní; jejich knihy dovolují diametrálně odlišné výklady. Jestli něco takového nabízí i prózy Hradeckého a Aidse? Nejsem si tím úplně jistý. Asi si se je budu muset přečíst ještě jednou.

Vybíráme z internetu

Na Médiáři nám vyšel výživný rozhovor o dezinformacích. Není o nich samotných, ale o tom, jak se o nich bavíme v Česku. Promyšleně odpovídá Jakub Eberle, který se dotkne také dělení na racionální a emotivní. K tomu můžeme doporučit ještě rozhovor s výzkumníci Annou Durnovou, která přímo zkoumá snoubení emocí s politikou a veřejným prostorem. Velmi přístupně mluvila na Radiu Wave

*

Nějaký dobrý člověk si dal tu práci a udělal twitterové vlákno o téměř devíti tisících printscreenech z Tumblr. Kdo nemá v neděli co dělat, může vyrazit do muzea podivného internetu.

*

Hádanku o vzniku vědomí vysvětlují někteří lidé osudovým setkáním našich předků s psychedeliky. Sarah Sloat ve svém článku ukazuje, jak se obskurní teorie dostává do oblasti seriózního zájmu.

*

Ještě jednou tuzemská literatura, a sice Jan Němec a jeho Možnosti milostného románu. Řečeno o nich bylo mnohé, žádný text ale nebyl tak důkladný a dotažený jako recenze v Souvislostech od Aleny Dvořákové. Je to oheň. 

*

Craig Calhoun, bývalý šéf London School of Economics and Political Science, v rozhovoru pro Noema uvažuje o budoucnosti národního státu. Calhoun nakládá hlavně v pasáži o Evropské unii. 

*

Předstírání šílenství kvůli zmírnění trestu za svoje zločiny je jeden z nejhorších nápadů. Důkazem budiž masový vrah, který střílel na floridské střední škole – po zatčení si s touto strategií spektakulárně vylámal zuby na postarším detektivovi. Nejenže selhal jeho plán, nádavkem se mu teď oprávněně posmívá třicet šest milionů lidí. 

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast