Konečně vydali pravdu o dezinformacích

Češi a Češky příliš nevěří konspiracím a dezinformacím, říká rozsáhlý výzkum, který pro Český rozhlas připravili výzkumníci z Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů a systémových rizik (SYRI). Silní příznivci konspirací tvoří pouze 6 % populace a jejich řady nerozšířila ani pandemie či válka na Ukrajině. Pandemie zároveň některé lidi znejistila, což výzkumníci spojují i se špatnou komunikací vlády. Právě (ne)důvěra ve společnost a instituce rozhoduje o naší ochotě věřit dezinformací, říká studie. Snad nás postrčí do nové éry, ve které nepovažujeme dezinformace za největší problém společnosti – a řešíme spíš důvody, pro něž se lidé obrací na vyšinuté výklady světa.  

Dezinformace zůstávají palčivým tématem. Zabývá se jimi Evropská unie, česká vláda i zdejší média. V týdnu hned tři redakce vydaly velké materiály věnované dezinformacím. Seznam Zprávy popisují hlavní tváře dezinfo-scény a jejich byznysmodely, Aktuálně.cz se sponzoringem od Googlu vypráví příběhy lidí, co uvěřili, a nabízí výukové materiály, iRozhlas.cz v článcích i kvízech publikuje výsledky akademického výzkumu Společnost nedůvěry. Jeho sdělení – společnost můžeme rozdělit do šesti různě velkých skupin podle jejich vztahu k dezinformacím, zásadní roli přitom hraje důvěra v systém – je ze všech nejdůležitější. Aspoň shrnutí by mělo přečíst co nejvíc lidí. Posunulo by to českou debatu podobně, jako to dokázal sociologický výzkum Rozděleni svobodou, který srozumitelně popsal třídní rozvrstvení společnosti.

Tuzemská diskuse o dezinformacích zatím nebyla příliš vydařená. Intenzivně se o nich bavíme nejpozději od anexe Krymu v roce 2014 a právě Rusko mělo v rozpravě vždy stěžejní roli. Má to své nezpochybnitelné opodstatnění. Výjimečná role Ruska v české kolektivní paměti zároveň přehluší úplně všechno. I analyticky vyhlížející materiály byly od začátku silně politicky motivované. Vlivní vykladači nevycházeli ze sociologie médií, spíš kombinovali slovník bezpečnostních studií, pop-psychologie a technologické paniky, aniž by se párali s metodologií.

Na to ovšem hleděl málokdo. Podle příslušných výkladů se totiž nacházíme ve válce o samotnou podstatu společnosti a příslušnost Západu. Binarita – Západ a Východ, demokracie a autoritářství, budoucnost a minulost, rozum a emoce, my a oni – ospravedlní jakékoliv prostředky, současně celý problém dezinformací i jednoduše vysvětlí. Příběh Česka, kterému hrozí únos ze Západu, všichni známe. Někteří politici i novináři skrze něj vysvětlují téměř každé volby.

V delikátních otázkách pravdy a faktů převládl přístup, ve kterém bojuje dobro a zlo. Práce Alexandry Alvarové, Evropských hodnot či Českých elfů má ovšem velké slabiny. Nejlépe je popsali výzkumníci Jakub Eberle a Jan Daniel. První jmenovaný, ředitel výzkumu Ústavu mezinárodních vztahů, řekl už předloni pro Médiář následující:

Problematické na tomhle příběhu je, že podle něho je většina lidí vlastně bezmocná, bezbranná a pasivní. Jsou to snad v jádru hodné, ale víceméně netušící osoby tvořící masu. Nejsou to aktivní občané, ale pasivní objekty, které někdo formuje či řídí. O ně se vede boj mezi dobrými a zlými. To je ta symbolika trollů a elfů. Dezinformace tady funguje jako virus: když se s ní setkáváte, nemáte šanci ji odolat. Je potřeba se proto bránit a ani moc nepřeháním, že to znamená bránit lidi před nimi samými.

Výzkum pro Český rozhlas teď ukazuje, že žádná pasivní masa neexistuje. Hodně lidí na to upozorňovalo roky. Rozhodná část žurnalistické obce ovšem přijala příběh o boji elfů a trollů. I novináři, kteří se zaklínají vlastní kritičností, dělají dokolečka pohodlné rozhovory s Františkem Vrabelem, majitelem firmy Semantic Visions, který ke svým analýzám sice nedodává metodologii, pokaždé ale řekne, že Rusko, Zeman a Facebook rozvrací společnost. To chtějí někteří slyšet, a proto dostane neomezený prostor. Média by měla práci podobných firem či ideologů, jako jsou Evropské hodnoty, poctivě zkoumat. Mají nemalý vliv. Zakladatel Evropských hodnot Radko Hokovský, původně bojovník proti migraci, to svou militarizací veřejné debaty dotáhl až na tajemníka prezidenta Petra Pavla.

„Oproti spoustě jiných zemí tady panuje větší vyostření, protože se téma [dezinformací a hybridní války] napojuje na otázky identity. Když se mluví o hybridní válce ve Velké Británii nebo v Německu, neřeší se otázky ‚západnosti‘, ale techničtější věci,“ říkal Eberle. I pro vyostření jsme trochu zapomněli, že část lidí bude vždy antisystémových, a to bez ohledu na řetězové e-maily a facebookové posty. Preference krajní pravice naštěstí zůstávají od sládkovských let po okamurovské období stále podobné, připomněl nedávno sociolog Ondřej Císař.

Nemusíme proto mobilizovat armádu nejsličnějších a nejmoudřejších, která svede rozhodující bitvu s lidmi, co se bojí 5G sítí. Naopak i konspirátorům bychom měli naslouchat. „Konspirační narativy mohou být užitečným zdrojem informací. Je to druh sociální kritiky,“ říká jedna z autorek výzkumu Společnost nedůvěry, antropoložka Marie Heřmanová. A dodává něco obrovsky důležitého: „V demokratickém veřejném prostoru je normální, že existují skupiny, které se vymezují proti systému.“

Vymezení nás často posouvá, neměli bychom ho chtít zadupat. A když má vymezení šílenou podobu, zdrojem nejspíš není chabá mediální gramotnost, ale spíš zkušenost se samotným systémem – a důvěra v něj. Covid měl velkou roli, protože systém selhával. Dezinformace nám oklikou říkají, co lidi štve. Důvody nespokojenosti bychom se měli snažit pochopit a řešit. Komunikace není všechno. Novináři i angažování marketéři tohle musí prodýchat.

Posedlost dezinformacemi nakonec můžeme číst i jako přecenění vlastního vlivu. Komunikační pracovník si myslí, že vykládá lidem svět – a lidé svět právě tak vnímají. Chápání světa se ovšem značně různí, zjišťujeme na internetu, kde můžeme poprvé v historii číst názory úplně všech. Komunikační pracovník všechny ty divoké úvahy pročítá a hned ho napadá: za tím musí být práce někoho, jako jsem já, akorát zlého. Trollí farma! Ve skutečnosti za tím ale vězí mnohem spíš exekuce, špatné školy a pocit opuštěnosti, co se překlápí v nedůvěru. Rozhlas o tom svého času něco psal.