Tým webu Hlídací pes uvádí svou druhou knihu Babiš. Vůdce pro 21. století. Pokřtil ji koblihou.

Koníček a hovado: když ministr umí mnohem líp mlžit než chovat se

František Koníček v rozhovoru s Aktuálně.cz

František Koníček v rozhovoru s Aktuálně.cz

Ministr práce a sociálních věcí František Koníček je hulvát. Takový závěr si mohou udělat čtenáři internetového deníku Aktuálně.cz i dalších médií z rozhovoru, který vedl člen vlády v demisi s reportérkou Eliškou Bártovou. Ministrovo konstatování, že se novinářka chová jako hovado, je sice odsouzeníhodné, ale nikoli podstatné. Celý rozhovor by mohl být uveden v učebnicích PR jako klasický příklad, jak se vyhnout odpovědím na nepříjemné otázky.

V první fázi se dotazovaný snaží tvrdit, že novinář nebo médium zkreslili fakta. V rozhovoru ministr Koníček nejprve dehonestuje předcházející článek (je lživý, jsou v něm nepravdivá fakta), což je dobrý postup, protože jen málo čtenářů (byť jde o internetový deník) se bude namáhat si zmíněný článek najít a přečíst. Tato metoda je obecně poměrně dost používaná – sází na nedostatek času a chuti vyhledávat něco v archivech, nejlépe je samozřejmě odkázat na televizi či rozhlas, kde je hledání komplikovanější. Co se týče novináře – ten může znejistět, zvláště pokud není autorem textu či obsahu, na který se upozorňuje. Kolegové mohli udělat chybu, není-li si stoprocentně jistý, má tendenci dotazovaného žádat o upřesnění nebo o svolení věc znovu vysvětlit. Důležité ale je i to, že se tak posunuje téma – od otázek, které jsou nepříjemné k vysvětlování, v čem dotyčné médium či autor pochybili.

Pokud není první fáze účinná, respektive novinář se nedá odradit, přichází ke slovu bagatelizace. To je velmi jednoduchá metoda. Koníček ji demonstruje téměř perfektně. Cituji: „Takže když má někdo za rok 500 milionů obrat a řádově 0,5-1 % za 10 let celkových tržeb, z toho, co dodá do nějaké elektrárny nějaký náhradní díl, tak pro vás je to záležitost, že to jsou kohoutky pro ČEZ?“ S jistou dávnou demagogie si tedy můžeme říci, že se máme zajímat jen o firmy, které obchodují se státem ve velkých objemech, u těch menších, jako například těch, co dodávají kohoutky pro ČEZ, bychom měli přimhouřit oko a pomyslet si „eh, což, vždyť to bylo za deset let jen 1 % z tržeb“.

Dobrou metodou je také převedení jednoduchého dotazu do právnických obratů, čísel, statistik atd. Zaručeně to odrazuje čtenáře, neboť po několika řádkách či větách složených z odborných výrazů, citací čísel, procent a podobně se začíná v tématu ztrácet. Cílem je vytvořit dojem, že věc je velmi složitá, rozumět jí může jen odborník (jímž naštěstí dotazovaný je, novinář podle něj nikoli) a tudíž nějaké jednoduché otázky jsou zavádějící a často hloupé.

Pokud se novinář či novinářka ani po této fázi nevzdávají a stále se ptají na totéž, tedy na to, k čemu se dotazovaný nechce vyjadřovat, přijde fáze výčitek. Ta má nejčastěji podobu poukazů na „velké lumpárny“, jimiž se novináři nezabývají (ale měli by) a naopak stížnost na neopodstatněné útoky a pitvání se v něčem malicherném jako je problém, který se týká dotazovaného. Opět příklad z rozhovoru s ministrem Koníčkem: „Zabývejte se těmi firmami, které odvádějí miliardy do zahraničí, potom atakujete problém. Vy si ho účelově vytváříte.“

Když ani to nepomůže, přichází hra na osobní notu. Snaha přimět dotazovaného k odpovědi je útokem na jeho osobu, soukromí atd. V této vzrušené fázi rozhovoru se jen málokterý novinář (což jim nelze míti za zlé) odhodlá sdělit tázanému, že vstup do vysoké politiky je vždy spojen se ztrátou určitých výhod, které máme my, obyčejní voliči. Jsou země, kde ministři přicházejí o své posty například proto, že jejich manželka před lety zaměstnávala bez pracovní smlouvy paní na úklid, a v nichž je samozřejmé, že podnikatelské a pracovní aktivity jakéhokoli ministra i před tím, než vstoupil do politiky, nejsou jeho soukromou záležitostí. Koníčkova věta „veřejnost, která mě zná, ta má o mně své mínění“ je až dojemná. Dozvídáme se z ní, že existuje hned několik veřejností – ta, která ho zná, ta, která ho nezná, a možná i ta, která ho znát nechce. Zajímavé téma pro sociology.

Docházíme k poslední fázi. Když už jsou všechny předcházející možnosti vyčerpány, zbývá jen jediné. Urážka nebo nějaký skandální výrok. Někdy mohou být skutečně projevem nefalšovaného emotivního pohnutí. Ovšem velmi často představují kalkul. Spoléhají totiž (a bohužel oprávněně), že pokud si čtenáři něco z rozhovoru zapamatují a pokud z něj budou citovat další média, nejzajímavější jim připadne právě tato část.

Články o rozhovoru s ministrem Koníčkem, zveřejněné v dalších médiích, měly následující titulky: Chováte se jako hovado, reagoval ministr Koníček na nepříjemné otázky (iDnes.cz), Ptáte se jako hovado, odmítl ministr Koníček dotazy na anonymní akcie (Lidovky.cz). V době, kdy se na čtenáře valí téměř nepřerušovaný tok informací, má tendenci vnímat velkou část z nich pouze na základě titulků. Že ministr použil slovo „hovado“, si bude pamatovat větší počet čtenářů, než že ve hře byly i nějaké „nepříjemné otázky“.

Je nezpochybnitelné, že být za hulváta je mnohem přijatelnější (u nás se v některých kruzích dokonce hulvátství cení – zvláště vůči novinářům, neboť je považováno za určitou formu chlapáctví), než být přistižen při lži nebo nedejbože neschopnosti odpovědět na nepříliš komplikovanou, leč velmi nepříjemnou otázku.