Konzum udělal z recenze nejdůležitější žánr

„Ty jsi takovej hodnotící člověk. Cokoli zažiješ, máš potřebu hned s někým probrat a zhodnotit to,“ řekl mi kdysi dobrý přítel. Možná měl pravdu, rád se vyptávám lidí na jejich názory na všechno, co jsme společně viděli, slyšeli, ochutnali –⁠ a ještě radši s nimi o tom vybavuji. Myslím ale, že to dnes není ojedinělá činnost. Ba co víc, ve světle různých aplikací, produktů zakázkové nebo také gig ekonomiky, všudypřítomné e-commerce a molochů digitálního prostoru jsme se všichni tak nějak stali amatérskými recenzenty.

Recenzujeme všechno. Autoservis, aplikace, nóbl restaurace, supermarket, pobočku pošty. Jsou to různé služby, ke všem ale můžeme dodat pár slov a hvězdiček. Stejně tak si můžeme na e-shopu přečíst, co je bezcenný šunt, jehož koupě by nás akorát napálila. Co na tom, že se často nemusíme cítit k takovému úkolu povoláni, nezřídka nám do schránky přistane výzva, abychom ohodnotili svůj nákup nebo návštěvu.

Došlo mi to při objevu sféry takzvaných beauty bloggerů a bloggerek, jejichž videa zpravidla obsahují ukázky líčení s tím nebo jiným kosmetickým produktem a jeho zhodnocení. Takový obsah se někomu může zdát na první pohled až povrchní, ale když uvážíme, kolik běžně kosmetika stojí (možná, že je levnější kouřit než se líčit), dává nabídka recenzí make-upu smysl. Koneckonců: žijeme v konzumní společnosti, recenze výrobků se tak v lecčem stala nejdůležitějším žánrem. Možností máme tolik, díky internetu jsou nám i víceméně známé a dostupné, proto potřebujeme aspoň referenční bod pro rozhodnutí o nákupu.

To je možná ten největší zvrat, jaký žánr recenze s rozvíjejícím se webem 2.0 zaznamenal. Už nehodnotíme pouze estetickou zkušenost, ale spíše tu spotřebitelskou. Těžko nám tady zřejmě pomůže slovutný německý filozof, který soudnosti o kráse a vznešenosti zasvětil celý jeden spis. Anebo ano?

Kant se domnívá, že naše estetická zkušenost vzniká bouří vjemů a myšlenkových pochodů, které v nás vyvolá umělecké dílo. Při nákupu domácího spotřebiče samozřejmě budeme jen těžko zažívat něco podobného jako při poslechu hudby nebo návštěvě galerie, přesto si myslím, že hodnocení každodenností má význam. Podobně jako se snažíme najít smysl v uměleckém díle, i naše uživatelská zkušenost je ovlivněna střetem záměru tvůrce s myslí a zvyklostmi konzumenta. Protože soud o dané věci či službě musíme v první řadě vynést sami v sobě, i recenze na Googlu nás může přivést k dalšímu pochopení světa.

Kritika věcí je navíc veřejným procesem, a je tedy pochopitelné, že se nyní nejmasověji děje u toho, s čím má nejvíc lidí zkušenost. Jak píše ve své eseji o literární kritice komparista Martin Pokorný: „Kritika je bytostně součástí konverzace, společenské konverzace. Tu sice každý provádí trochu jinak (někdo vede vprostřed kroužku věrných poučený monolog, někdo moderuje setkání s naším ctěným autorem a někdo se v obtížně rozklíčovatelných souvětích zastává spoluobčanů strhaných po celodenní práci), tím se ale nemění základní účel celého podniku, totiž snaha prosadit, o čem a jak se bude mluvit.“

Vzhledem k tomu, že jsme dnes všichni recenzenti, měli bychom mít na paměti, že přesně do takové společenské konverzace vstupujeme, a že náš verdikt doopravdy může ovlivnit život někoho jiného, a co je nejdůležitější, že naše zkušenost rozhodně neodpovídá ničemu univerzálnímu. Umělecké dílo je zpravidla stálé, ale zaměstnanci restaurace mohou mít třeba jen špatný den, kurýr se mohl zaseknout v zácpě nebo mít poruchu. Všichni sice můžeme strhat něčí výkon a výrobek, to ale ještě neznamená, že jsme všichni na zdrcující kritiku připraveni.

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který moderuje novinář David Klimeš a je součástí projektu Index prosperity