Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

„Novináři jsou v krizi cyničtí, ale pořád jsou schopni cítit“

„Cynismus je problém, pokud znamená ztrátu schopnosti cítit v zájmu schopnosti pracovat za všech okolností,“ říká výzkumnice Johana Kotišová, která zkoumala úskalí práce krizových reportérů. V rozhovoru pro Médiář mluví o rizicích vyhoření novinářů, záměrné slepotě k etickým přešlapům nebo o práci českých médií během pandemie koronaviru.

Johana Kotišová

Johana Kotišová

Českým akademikům knihy v prestižním zahraničních nakladatelstvích nevycházejí často. Johaně Kotišové působící na katedře žurnalistiky brněnské Masarykovy univerzity se to podařilo s jejím výzkumem krizového zpravodajství, který svým neotřelým zpracováním zaujal britské nakladatelství Palgrave. „Zkoumala jsem, jak se novináři vyrovnávají s tím paradoxem, že z podstaty své profese se stávají svědky traumatizujících událostí a utrpení lidí, ale zároveň musí být schopni poodstoupit a předvést určitou verzi objektivity,“ popisuje smysl své knihy nazvané Crisis Reporters, Emotions, and Technology, jejíž digitální verze je na webu nakladatelství zpřístupněná zdarma.

Pro etnografický výzkum Kotišová vyzpovídala 47 krizových reportérů a editorů hlavně z Česka a Belgie, kde Kotišová studovala, ale také ze Španělska, Itálie, Dánska, Německa, Francie nebo Švédska. Vedle toho strávila týdny pozorováním v redakcích České televize a Lidových novin. Poznatky a výpovědi částečně prezentuje běžným akademickým stylem a částečně je přetavila do fiktivního příběhu a postavy reportéra, který čtenáře provází akademickým románem. „Přemýšlela jsem, jak data zpracovat, aby to čtenáře i mě samotnou bavilo a abych mohla přenášet i subtilnější významy. Z dat jsem proto sestavila fiktivní postavu a postupně si uvědomovala, jaké to má čtenářské i odborné benefity,“ říká k neobvyklé metodě.

Vzhledem k výjimečnému stavu ve všech redakcích způsobenému koronavirem se rozhovor s Kotišovou nabízel. „Když musíte pokrývat totéž téma stále dokola, bývá to ubíjející. V tom současná situace připomíná uprchlickou krizi, během které se novináři také museli setkávat s traumatizujícími obrazy a informacemi po velmi dlouhou dobu,“ říká výzkumnice a pedagožka.

Dlouho jsem rozmýšlel, jestli začínat koronavirem, nebo vaší knihou...

Myslím, že se to dost prolíná. Koronavirová situace má hodně podobností s různými typy krizí, o kterých jsem psala.

Co těmi různými typy myslíte?

Z pohledu médií záleží, jestli jde o novou událost, nebo už se někdy stala, a taky jestli je možné událost očekávat a připravit se na ni. Třeba v případě 11. září ještě média k reportování o takové události neměla zaběhlé rutiny, útok nešlo očekávat, připravit se. Neočekávatelné jsou i povodně nebo požáry, u nich ale média mají plány, které mohou aktivovat. Pak jsou události, které se nikdy nestaly, ale daly se očekávat. Tam bych zařadila uprchlickou krizi, která svým nástupem dávala médiím čas na přípravu.

Podle tohoto dělení je koronavirus nová záležitost.

Je úplně nová a nečekaná. Média neměla dostatečný čas na přípravu, je to pro ně hodně těžké. I pro jednotlivé novináře, kteří se všichni stali krizovými reportéry, aniž by si to vybrali. Když musíte pokrývat totéž téma stále dokola, bývá to ubíjející. V tom současná situace připomíná uprchlickou krizi, během které se novináři také setkávali a pořád setkávají s traumatizujícími obrazy a informacemi po velmi dlouhou dobu.

Na druhé straně jsou média součástí krize, o které přináší informace. Platí pro ně například stejná bezpečnostní opatření jako pro zbytek společnosti. To zase připomíná situaci bruselských nebo newyorských novinářů pokrývající teroristické útoky ve svých městech. Když se novináři sami nachází uvnitř krize, kterou pokrývají, stírá se hranice osobní a profesní role. Můžou mít stejně jako všichni strach o své blízké, potřebu starat se doma o děti nebo blízkého nemocného, zároveň si musí udržovat novinářský odstup a projevovat profesionální zájem. To může být zdroj obrovské psychické únavy a surreálného pocitu, že jsou zároveň na dvou místech. Doma a v práci.

Většina krizí neovlivňovala chod médií tak silně jako koronavirus. Třeba Česká televize má víc týmů, které se kvůli hrozbě nákazy nesmějí potkat.

Tohle je typické, že se krize venku promítne do krize odehrávající se uvnitř organizace. V případě České televize je ale taky zajímavé, jak jí současná situace může do budoucna pomoci proti různým útokům. Ty teď ustaly, protože si lidé uvědomují, že jsou média veřejné služby potřebná. Tím, jak okamžitě ČT rozjela UčíTelku nebo program ČT3, vytváří argumenty pro nezastupitelnost své pozice.

Jak hodnotíte obecně české zpravodajství týkající se epidemie?

Myslím, že se zatím neprojevil žádný fatální kiks. Že by někdo nevěděl, co dělat, jako se stalo v případě některých českých médií 11. září. Obecně jsou ale média hodně spořádaná. Reprodukují řád. Hlavně ze začátku novináři sloužili jako advokáti politických opatření, aniž by poskytovali kritiku. Nedocházelo k problematizaci politických kroků, což - pokud by to tak zůstalo - by bylo hodně nebezpečné.

Také mě zaujalo, do jak státotvorné polohy média přešla. V tomto kontextu jsem četl kritický komentář, podle kterého média nemají opakovat zavádějící informace politiků, ale přinášet vlastní zprávy.

Myslím, že v některých momentech média politická prohlášení přebírala až příliš nekriticky. Třeba přenášení rituálů, jako bylo vítání čínských roušek, bylo v takovém rozsahu zbytečné. Spoléhání na oficiální zdroje je ale pro krize typické. To samé platí pro časté využívání expertů jakožto zdrojů. I v jejich případě jsou média na můj vkus málo kritická, málo třídí a interpretují. Další typicky krizový postup, který vidíme, je budování komunity ze strany médií. Tím myslím to opakování vzkazů o solidaritě různých skupin obyvatelstva. A stejně jako během jiných krizí se i v téhle situaci daří konspiračním teoriím – třeba že virus pochází z americké laboratoře.

Zazněla také kritika, podle níž média chrlí počty nakažených, nedodávají ale kontext. Jak to ale mohou dělat, když jsme v tak nové situaci?

Novináři podle mě obecně špatně pracují s grafy a čísly. To je jejich velká bolest nejen v krizi. Kdo umí pracovat s vědeckými zdroji a vysvětlit je, jsou třeba Daniel Stach nebo Petr Koubský. Pro dodání kontextu by novináři potřebovali dostatek času, aby mohli například zhodnotit rozšířenost názoru mezi expertní komunitou, třeba na téma promoření a stádní imunity. Média by měla poloexpertní přípravě věnovat víc času i mimo krizi, ale to je spíš utopie. Přidávat další práci už tak přepracovaným novinářům je nerealistické.

Čemu přesně se věnujete ve své knize? A jak jste se k tématu dostala?

Existuje spousta analýz krizového obsahu, málokdo se ale věnoval tomu, co se děje v redakcích. Jak krize zakouší sami novináři a jak se vyrovnávají s emocionální náročností takových situací. Vedle toho jsem narazila na několik výzkumů a individuálních zpovědí o psychických problémech, které reportéři zažívají: o vyhoření, depresích, posttraumatických stresových syndromech, nespavosti, alkoholismu. Abych si utřídila myšlenky, šla jsem si na pár týdnů sednout do jedné redakce, kde mě zaujala ta všudypřítomnost černého humoru a cynismu, který se týkal krizí. Říkala jsem si, že to spolu všechno může nějak souviset. Začala jsem ten cynismus, emoce a jejich souvislosti s novinářskými praxemi zkoumat. 

Dá se shrnout, k čemu jste došla?

Nakonec se z toho vyklubala práce o tom, proč a jak se novináři často stávají cynickými a jaké mají alternativy. Taky popisuju, jak jejich práce může ohrožovat jejich psychické zdraví a jak by v tomto ohledu mohly převzít zodpovědnost mediální organizace. Novináři totiž nasazují své psychické zdraví, abychom my měli informace a jejich médium zisk. Přinášení svědectví pro ně někdy znamená vlastní utrpení a psychické i fyzické nebezpečí. Snažila jsem se ukázat, že rizika spojená s krizovým zpravodajstvím, nejsou záležitostí jednotlivce. A taky že bychom je neměli tabuizovat.

V titulu zmiňujete také technologie. Jak ty mění krizové zpravodajství?

Výzkumy ukazují protichůdné věci. Vizuální technologie nutí člověka jít blíž, aby to měl natočené. Zároveň mu umožňují zůstat dál, dívat se na traumatizující situaci pomocí hledáčku. Vidět ji jako film. Jako něco, co se reálně neděje. Reportéři mně třeba říkali o hororových situacích s desítkami mrtvých, které raději sledovali skrze foťák. Potřebovali prostředníka. Od novinářů se také očekává, že budou využívat všechny nové technologie. Zahraniční zpravodaj by měl několikrát za den živě vstoupit do vysílání, psát analytické texty, psát příspěvky na sociální sítě a do toho tam komunikovat s publikem. To taky způsobuje nemožnost se z krize vymanit, odpojit.

Jeden z vámi citovaných novinářů popisuje vývoj světa s tím, že před 15 lety jsme potřebovali válečné zpravodaje, teď experta na terorismus a další generace bude potřebovat geeky. Platí to podle vás, že budoucí novinář bude muset být geek?

Asi ano, zároveň si nemyslím, že by zpravodajství směřovalo nezvratně k technologizaci a že by šlo o jediný směr vývoje. Teď vidíme, jak jsou datové analýzy potřebné, stále jsou ale důležité i další expertizy. Třeba vyznat se v expertních názorech na klimatickou změnu.

Jak pokrývat tu? V mnohém jde o velkou krizi, zároveň je táhlá.

Změna klimatu je riziková ve své neviditelnosti a v naší závislosti na klimatické vědě, které většina z nás nerozumí. Jakmile se ale riziko stane reálným, má fatální dopady na individuální životy. Média proto mohou ukazovat, co znamená pro lidi na různých místech světa. V tomhle mají důležitou roli zprostředkovatele informací, protože z Česka máme jen omezený výhled, jak se klimatické riziko stává reálnou krizí.

Na co jste přišla v otázce dopadů krizí na psychiku novinářů? A starají se o to někde vydavatelství, nebo to je další utopie, na kterou nejsou peníze ani čas?

Velké mediální domy, spíš ty zahraniční, svým novinářům zařizují různé tréninky, než je pošlou do krizové zóny. V době mého výzkumu se to dělo i v České televizi, ale je to drahé. Vydavatelství také mívají nasmlouvané psychology a psychiatry, za kterými může jít člověk vracející se například z války. Zdaleka ale ne všechna. Problém navíc je, že psychologická pomoc je stále dost tabuizovaná. Jít za šéfem a říct mu, že to nezvládám, je hodně těžké. Podle toho, co mně bylo řečeno, je to těžké hlavně pro muže. To je důležité v souvislosti se skutečností, že v mnoha zemích je krizové zpravodajství stále považované za převážně mužskou práci.

Jak se tedy s krizí vyrovnávají? Citujete jednoho člověka, podle kterého je polovina novinářů alkoholiků.

To byla zřejmě nadsazená domněnka člověka z praxe, výzkumy tu polovinu zatím nepotvrzují. Existují různé strategie vyrovnávání se s traumaty. Některé jsou udržitelnější, zrovna alkohol mezi ně nepatří, spousta lidí ale zmiňuje, že jim pomáhá krátkodobě. Sednout si ke skleničce a probrat svoje zážitky s někým, kdo má podobnou zkušenost. Proto taky někteří říkají, že jim nepomáhá terapeut, který „jim nemůže rozumět“. Potřebují mluvit s člověkem, který zažil něco podobného. Hodně novinářů běhá nebo píše fikci… Myslím si ale, že o psychické zdraví novinářů by se redakce měly starat víc. 

Co taky absolutně chybí, je příprava na krizové situace ze strany žurnalistických škol. Přitom je podstatou činnosti některých novinářů, že jedou do psychicky i fyzicky nebezpečného prostředí nebo se setkávají s traumatizujícími obsahy u počítače. Dívají se stále dokola na stínání hlav, aby vybrali takové, které publikum dokáže zkonzumovat. Je tristní, že školy učí, jak z toho napsat zprávu a další žánry, ale nenaučí, jak to psychicky dlouhodobě přežít.

Psychickému tlaku navíc nečelí zdaleka jenom krizoví reportéři, ale třeba i lokální novináři, kteří jsou zase v úzkém kontaktu s místními politiky. Navíc se jejich redakce čím dál častěji ocitají v existenční nejistotě, jak ukazuje kolegyně.

Většinu rozhovorů pro svou práci jste dělala s novináři z Česka a Belgie. Liší se obě země, co do žurnalistiky?

Belgie má delší novinářskou tradici, což bylo znát. Belgičané byli více sebereflexivní k různým aspektům novinařiny, možná to ale bylo tím, že jsem mluvila hlavně s tamní novinářskou elitou. Zajímavé ale byly také rozdíly oproti jižní Evropě, kde je vysoká míra nezaměstnanosti mladých. Většina začínajících novinářů nedostane místo v redakci, začínají proto jako freelanceři. To v případě krizových reportérů znamená třeba pokrývání konfliktů na Blízkém východě bez dostatečného vybavení: bez pojištění, bez fixerů, bez neprůstřelných vest nebo helem. Ekonomická nestabilita jejich zemí se přímo promítá do míry nebezpečí, do kterého vstupují.

Váš hrdina během knihy přichází o naivitu ve vztahu k fungování médií. Byl tohle i váš případ?

Ani ne. Já jsem ještě před studiem pracovala na letní brigádě v novinách, kde jsem přišla o iluze. Myslím ale, že hodně lidí z médií odchází kvůli ztrátě iluzí. Jedna kolegyně napsala, že někteří studenti žurnalistiky jsou zpočátku idealističtí, aspirují na aktivistickou roli. Z vlastního kontaktu se studenty i s bývalými kolegy ze studia ale tuším, že o tyto aspirace brzy přijdou a vrhnou se raději třeba do PR, o němž žádné velké morální představy nemají. To je zároveň jistější časově i finančně.

Co tedy myslíte ztrátou iluzí?

Pokud se podíváme na současnou situaci kolem koronaviru, může jít třeba o vyhoření. Z té profese nejde úplně vystoupit. Jste celý den online, musíte sledovat, co se děje. Obzvláště s příchodem sociálních médií mizí hranice mezi pracovním a osobním časem. Novinařina je navíc sama o sobě náročná. Musíte mluvit s lidmi, kteří jsou často nervózní, úzkostliví. Do toho nejistá ekonomika médií, což se netýká zdaleka jenom jižní Evropy. To všechno přispívá k potenciálnímu vyhoření. Krize, jako je ta současná, dál přilévají olej do ohně.

Když ocituju dalšího novináře, zůstává „banda cynických psychopatů“. Došla jste k témuž závěru?

Vlastně ne. Já píšu o cynismu jako o možném nebezpečí. Existují ale dva druhy cynismu. O tom prvním, antickém, říká německý filozof Peter Sloterdijk, že to je čůrání proti idealistickému větru. Patří sem satira, ironie, černý humor. Těchto lidí jsem potkala spoustu a na tomto cynismu není nic špatného. Druhý cynismus, ideologický, je mnohem nebezpečnější, protože znamená ztrátu schopnosti cítit v zájmu schopnosti pracovat za všech okolností. Problém je, že je mezi nimi tenká hranice.

Okolnostmi myslíte nastalou krizi? Či třeba neetické postupy v rámci redakce?

Může to být obojí. V Česku se někteří novináři cítí v pasti, protože mají pocit, že není kam odejít. Říkají, že si kromě médií veřejné služby a pár nezávislých výjimek můžou vybrat leda tak mezi prací pro Andreje Babiše, Zdeňka Bakalu, Daniela Křetínského a další. To v nich může posilovat cynismus a záměrnou slepotu k některým postupům v redakci.

Mně z knihy přišlo, jako by novináři díky cynismu dokázali dostát požadavku objektivity a nezaujatosti. Jako by jim oproštění se od vlastních emocí pomáhalo zůstat objektivní.

Ano, v tom právě spočívá problém novinařiny: ve své nejčastější podobě trvá na téhle pozitivistické verzi objektivity. Je založená na myšlence, že člověk se může vymanit ze své vlastní perspektivy, mluvit absolutně neutrálním jazykem, prostě přenášet čistou realitu. Překrývá se s ideologickým cynismem a neschopností nebo nemožností pustit si věci k sobě a cítit je. Vznikají tak momenty, kdy je člověk redukovaný pouze na lidský zdroj, který se plně přizpůsobuje mediální organizační logice. Takových cyniků, kteří by těmto principům podlehli, jsem ale potkala minimum. Hodně jich bylo na hranici, ale pořád byli schopní cítit.

Vedle cyniků zmiňujete ve své typologii novinářů ještě stoiky a zlomené. Kdo to je?

Zlomených jsem potkala málo. Když je někdo zlomený, nebývá vidět. To jsou lidé, kteří vyhoří a musí profesi opustit, nebo se z nich stanou alkoholici, mají výrazné psychické problémy… O nich se vypráví legendy. Stoici a cynici se hodně překrývají. Pro první ale platí, že se o sebe dokážou starat. Uvědomují si svoje limity a pracují s nimi. Hodně jim záleží na etických principech a stále si zachovávají některé profesní ideály.

Taky píšete o pocitech viny, které přichází až později. Typicky když se Evropan vrací z pokrývání přírodní katastrofy v rozvojové zemi.

Jak jsem přepracovávala dizertaci do knihy, tohle mně přišlo čím dál tím důležitější. Co je možná vůbec nejtěžší psychologicky, je totiž přepínat mezi kontrastními světy. Z toho může pramenit pocit viny, neadekvátnosti, rozmařilosti evropského způsobu života. Právě tahle nesouměřitelnost je často zdrojem psychických problémů.

V knize navrhujete i možná východiska. Píšete, že média mají čelit cynismu, který je prorůstá, a otevírat se větší škále emocí. Co to to znamená?

Jedním ze způsobů, jak se vyhnout negativním dopadům nutnosti neustále potlačovat emoce, je umožnit svobodnější práci s nimi. To se myslím děje. Rozvíjí se styly jako narativní, etnografická, mírová nebo solutions žurnalistika, které umožňují novinářům vyjádřit vlastní zaujetí. Navrhovat řešení, jednoznačně označit problémy… Výzkumy ukazují, jak moc je empatie důležitá v práci novináře. Že je to přesně to, co odlišuje dobrého novináře od skvělého. Je proto dobře, že jsou emoce akceptovatelnější. Je ale třeba dodat, že vypočítavé používání emocí k manipulaci publik vůbec ničemu nepomůže.

Když se vrátíme k tomu, co můžou dělat zainteresovaní aktéři?

Vydavatelství by měla vytvářet prostředí, kde nebudou psychické problémy tabu, a naopak poskytovat novinářům podporu. Vytvořit si postupy, jak na úrovni organizace i jednotlivců předcházet psychickým potížím a co s nimi dělat, když nastanou. Tady je taky velký problém, že editoři a šéfredaktoři nejdou příkladem. Pracují do úmoru, sami jsou desetkrát vyhořelí. To je pro ně něco, co je definuje, co považují za ctnost. To rozhodně nevytváří prostředí, ve kterém by měli novináři dostatek osobního času, během něhož mohou zapomenout na mobil a počítač, odpojit se. Každý by se ale i měl starat sám o sebe. Vědět, co na něj funguje.

Hodně neduhů médií souvisí s globální situací. Co by dalšího by žurnalistice pomohlo v Česku? Vzpomínám si třeba na Michela Fleischmanna, který orodoval za silnější stavovskou organizaci.

To sdílím. Ráda vidím snahy o resuscitaci Syndikátu novinářů. Třeba že pod ním vznikl Klub reportérů a reportérek. Taky si myslím, že je potřeba hledat nové ekonomické modely, vytvářet pestřejší mediální trh, ne tolik oligopolizovaný. Taky by pomohlo, kdyby politici a veřejné osobnosti neútočili na novináře. Prestiž a důvěra v média klesá. To jejich nezávislosti nijak neprospívá.