Sněmovna pátrá, kdo vynesl záznam z neveřejného říjnového semináře o České televizi, píšou Seznam Zprávy, v podezření jsou poslanci ANO. Záznam posléze ve dvou dílech na YouTube zveřejnil Luboš Xaver Veselý, externí moderátor Českého rozhlasu, zde první a zde druhý díl.

Křest alba Solitaire Marka Hlavici

Křest nového CD proběhne ve čtvrtek 12. září 2019 v pražské Akropoli, začíná se v 19 hodin.

Marek Hlavica. Foto: Karel Cudlín

Marek Hlavica. Foto: Karel Cudlín

Marek Hlavica je zpěvákem a harmonikářem aktuální sestavy Blues Bandu Luboše Andršta. Pro své někdejší působení v triu Tucet po boku bluesmana Petera Jurkoviče nebo letité moderování festivalu Blues Alive v Šumperku je automaticky řazen mezi bluesové zpěváky. Že je jeho autorský i pěvecký záběr širší, naznačilo už působení ve skupině Žáha, kterou vedl v první dekádě nového milénia a s níž natočil tři CD (Soul Machine, Kiss the Rhythm, Unplugged Christmas Album). V jejím repertoáru už převládal Hlavicův autorský materiál orientovaný především na soul a funk rock. Bez zajímavosti není ani to, že svůj hlas propůjčil herci Marianu Geišbergovi v hudební komedii Revival režisérky Alice Nellis s hudbou Jana „Ponorky“ Ponocného.

Hudba je pro Hlavicu druhým zaměstnáním. Někdejší redaktor Mladého světa, později jeho ředitel, se dnes živí jako odborník na komunikaci. Působí jako ředitel Asociace komunikačních agentur (AKA), je členem síně slávy českého public relations a držitelem řady profesních ocenění v oblasti komunikace. Své album bude křtít ve čtvrtek 12. září 2019 v pražské Akrolopoli od 19.00.

Jak vznikl Solitaire MH

Se zánikem Žáhy ztratil Hlavica příležitost uplatnit své písničkářství v kapele a prezentovat je veřejnosti. Přitom další a další písně vznikaly bez ohledu na to, že není, kdo by je interpretoval. Ve svém jalovém hudebním fantazírovaní se na druhou stranu Hlavica bez kapely nemusí podřizovat zaměření skupiny, nástrojovému složení nebo preferencím jednotlivých členů kapely. Tak vzniklo postupně zhruba čtyřicet hotových skladeb včetně poměrně přesné představy o aranžmá.

Rozhodnutí natočit něco ze stále narůstajícího počtu nevyužitých písní odkládal Hlavica mnoho let.

Zlom přišel ve chvíli, kdy Hlavicu navždy opustilo několik kamarádů včetně bluesového souputníka Petera Jurkoviče. Ze všech odkládaných plánů zbyly jen řeči a popel v urně. Proto se Hlavica rozhodl oslovit svého kolegu ze Žáhy, renomovaného jazzového saxofonistu a vůbec multiinstrumentalistu, pedagoga a hudebního redaktora Jakuba Doležala. Jeho přínos byl pro vznik desky klíčový.

Po několika seancích ve zkušebně vznikl stručný záznam asi 35 písní, ze kterých pak Hlavica vybral 13 na desku. Začalo shánění spoluhráčů. Drtivá většina těch, kteří se na nahrávání podíleli, už spolupracovala s Hlavicou v různých formacích. Jazzmani Radek Krampl (vibrafon) a Petr Dvorský (kontrabas) například v kvartetu Voice & Toys, s nímž společně s Hlavicou vystupovali třeba v Číně, Irsku nebo Mongolsku. Mirek Linhart (kytara) a Jáchym Bašek (basa) byly kmenovými členy Žáhy, s bubeníkem Pavlem Razímem působí Hlavica u Luboše Andršta a kytaristu Karla Bártu zase poznal v Bluesbandu Antonína Smrčky. Rytmiku Marek Leždík (basa) a Jakub Šindler (bicí) doporučil Doležal, který se ujal role korepetitora projektu.

Specifické postavení má ve zvuku desky cimbál. Nahrál ho uheršťskohradišťský Petr Gablas, jeden z nejlepších hráčů na tento nástroj a pedagog v jedné osobě. O jeho přesahu mimo folklór nebo vážnou hudbu hovoří i účast na projektu Slet bubeníků, hraní s Vlastou Redlem a další. „O využití cimbálu v rocku jsem uvažoval aspoň deset let. O zapojení zvuku do kapely a roli tohoto nástroje jsem měl jasno, ale o tom, jestli to vlastně vůbec jde z technického hlediska, jsem neměl ponětí. Také jsem neznal nikoho, koho bych mohl oslovit. Pomohl internet,“ říká Hlavica. Především šlo o to, zbavit cimbál automatického zařazení mezi folklórní nástroje a zapojit ho do kapely jako rovnocenný, nikoli vždy sólový nástroj. Na desce hraje v sedmi ze 13 písní.

Další rébus řešil Hlavica v souvislosti s výběrem repertoáru. Deska má nakonec značný žánrový i zvukový rozptyl. Od intimní balady v doprovodu cimbálu a hammondů až po band s dechovou sekcí a zpěvačkami: „Mohl jsem sestavit album podle nějakého žánrového klíče, sjednotit složení kapely. Bylo by to jednodušší. Ale nakonec jsem se rozhodl pro opak. Myslím, že ta pestrost odpovídá dnešnímu způsobu poslechu hudby. Málokdo už kontempluje u poslechu celého alba. Ostatně neskládám konceptuální opusy, ale obyčejné písničky.“

Třináctka písní, které není možné jednotně žánrově zařadit (je tam rock, folk, soul, blues, pop), je zpívána anglicky. Žánrové a zvukové skoky je možné odhalit i v rámci jedné písně. Stupidní disko si zahrává s folkloristikou, v jedné skladbě zazní současně funk, metal i latina. Hudba využívá klišé všech možných žánrů k zábavné hře s poučeným posluchačem. Pro ty ostatní je na desce dost silných písní bez ohledu na styl.

Některé texty se věnují fenoménům dnešní doby, jiné se zaměřují tradičně na vztahy. „Tentokrát jsem si chtěl dát na textech záležet. Když už do toho člověk investuje tolik úsilí i prostředků, neměl by se poléhat na to, že posluchač text neřeší,“ dodává Hlavica s tím, že texty vznikaly výhradně na hotové melodie.