Náš newsletter tradičně přešel na letní provoz: v červenci a srpnu chodí jednou týdně, a to v pondělí.

Léčebna psychicky mocných médií

Média nalévají veřejnost jednodruhovým koronajedem, dobrá zpráva je nechtěné dítě.

Obrátil se na mne ze staré známosti kolega s žádostí o radu. Pracuje jako PR manažer pro profesní asociaci psychiatrů, kteří jsou silně znepokojeni vývojem psychického stavu obyvatelstva. Není divu, nepřetržitý proud děsuplných událostí, varovně zdvižených ukazováků a závažných obličejů dokáže i v psychicky vyrovnaném člověku po čase vzbudit démony, o jejichž existenci neměl potuchy. A co potom duševně nemocní. Příčinu zhoršujícího se psychického stavu, který může vyústit i ve velmi nepěkné věci, vidí odborníci přes lidskou mysl ve způsobu komunikace. A to je můj obor. Otázka proto zněla, co bych poradil, aby média a ti, kdož v nich vystupují, nabídla přece jen poněkud pestřejší obrázek našeho současného bytí a ubrala z naléhavosti až hysterie.

Aniž bych chtěl nákazu jakkoli bagatelizovat, náš život nevystihují plně jenom pojmy jako nemocnost, smrtnost, nedostupnost, nepřipravenost a tak dále a tak podobně. Potíž je, že media teď ovládá jediné téma. Pro média je to téma skvělé. Vzrušující, hrozivé, umožňuje nahlédnout z mnoha stran. A kdo objeví novou děsivou dimenzi problému, jistě je na redakční poradě pochválen. Tak třeba na moji čtyřiaosmdesátiletou matku (herečku a spisovatelku Ivanku Devátou) se obrátila novinářka z bulváru, která vcelku nepokrytě požadovala jednoznačné vyjádření. Takové, které by zasadila formulky, že staří lidí nejenže umírají na virus v opatrovnách, ale i populární osobnosti trpí hladem, pokrývají se plísní a pomalu rozkládají bez pomoci blízkých. Jaké zklamání! Matka se má skvěle, je o ni výborně postaráno, nic nemusí a synové na ni i zvedají hlas, když jen naznačí záměr projít se mezi regály supermarketu. Nemám iluze o tom, jak tuto poznámku na závěr bude bulvár interpretovat: Ubohou zesláblou umělkyni drží vlastní synové pod zámkem a ještě na ni řvou!!! Kdy asi dojde na první rány?!!!

Psychiatři by ocenili, kdyby media informovala vyrovnaněji, snad i o jiných, normálních věcech. Statisticky vzato, i ty se musejí dít. Jenže media poslední léta přesně tohle nechtějí dělat. Nevyplácí se jim to. Veřejnost si libuje v trvalém pobytu v pouťovém strašidelném labyrintu, kdy každé bafnutí blikajícího kostlivce a výkřik z tmy bere jako příjemné rozptýlení, které brzy skončí a šup na cukrovou vatu. Jenže nejsme na pouti, není to jen jako a cukrové vaty se možná dlouho nedočkáme. 

Veřejnoprávní media projevila snahu vylepšit náladu svých diváků a posluchačů zařazením „dobrých zpráv“. Na ČT24 na to mají ve studiu člověka. Po lavině katastrof a hrozivých věšteb se moderátor obrátí na redaktora dobrých zpráv a ten nám sdělí, že zahrádkáři v Bruntále šijí dobrovolně roušky. Ve zpravodajské relaci Českého rozhlasu mne rozesmál tento sled dějinotvorných událostí: Česko má o pět mrtvých víc, ochranné prostředky chybějí zdravotníkům, americká burza propadla a přestala obchodovat, Španělé nestačí pohřbívat a skladují mrtvoly na zimním stadionu, cena vanilky na světových trzích klesla o 17 %. No páni! Tak to je poprvé, co jsem v životě ve zpravodajství slyšel něco o ceně vanilky, a hned taková paráda! Možná je to hospodářská katastrofa, ale přednes redaktora dával jasně najevo, že stojí na straně hospodyněk, kterým to zlevní vánoční pečení. V Lidovkách mají na dobré zprávy rubriku – je to malý sloupeček na poslední straně a dozvídáme se v něm, že se vybralo na invalidní vozík, vzniklo nové hřiště v zanedbané čtvrti a podobně. Dobrá zpráva je nechtěné dítě. A když už se objeví, je třeba najít nějaký skrytý zádrhel, který její pozitivní vyznění aspoň nahlodá. Protože pro média není dobrých zpráv. Tedy až na sportovní výsledky. Někdy.

Kolegovi jsem neporadil. Protože, i kdyby psychiatři mediím vypočítali, kolik nás čeká sebevražd, vražd z nepříčetnosti, pracovní neschopnosti a jiných katastrof, pokud budeme veřejnost nadále nalévat jednodruhovým koronajedem, média zaplesají. Ráda to otisknou a otevřou nové spektakulární téma. A vlastně tím posílí trend, před kterým odborníci varují.

Je tedy naděje? Je, byť malá. Že nějaký vydavatel a šéfredaktor se zamyslí a řekne si: všichni hrají stejný pohřební marš, co kdybychom se odlišili tím, že každou třetí hodinu zahrajeme valčík? Třeba je dost těch, kteří chtějí tančit, ne je dnem i nocí pochodovat za rakví. Je to odvážné, nemusí to vyjít, já vím. Ale v současné době je odvaha nutným předpokladem k přežití.

Marek Hlavica

Marek Hlavica

Autor je ředitelem Asociace komunikačních agentur