Linda Bartošová: „Kde chybí ženy, chybí i důležitá témata“

V epilogu píšete, že vám kniha a příběhy v ní popsané přinesly úlevu. V čem?

Ve sdílení. Považuju se za někoho, kdo je pořád víceméně na začátku své cesty, a ženy, ke kterým vzhlížím, mi tady říkají, že se taky potýkaly s těžkými chvílemi. Nebyly to vždycky ty sebejisté, oslnivé válečné reportérky, televizní moderátorky, autorky nejposlouchanějších podcastů. Měly krušné momenty, ale překonaly je různými strategiemi a víme díky nim i to, že je legitimní se nejdřív necítit sebejistě. Mně bylo dvacet, když jsem v České televizi začínala. Kdybych si tehdy mohla přečíst podobnou knihu, možná by mi to dodalo úlevu - vědět, že se některé věci děly všem a že se to dá přežít. Vydržet až do momentů, kdy vám je v práci líp, což ale přichází většinou až po pár letech.

Co myslíte, že se dělo všem?

Nehledě na gender, kdekoliv začínáte, je to těžké. To je logické a platí to pro jakoukoliv profesi. Ženská realita je ale v řadě oborů specifická, a to platí i pro média. Pro ženy to v nich není jednoduché, musí si pořád obhajovat svou pozici, že tam můžou být, že se můžou ptát, že mají právo i na posty, které většinou obsazují muži.

Měla jste na začátku něco jako výzkumnou otázku, záměr, co chcete v knize zachytit?

Zajímala mě realita jednotlivých žen, jejich příběhy. Chtěla jsem přiblížit světy těch, které minimálně navenek působí, že to zvládly, cítí se dobře ve svých pozicích. Jestli jsem měla něco jako výzkumnou otázku, pak: jak na to? Sama jsem se často během své cesty dobře necítila a neměla jsem komu to říct nebo koho se zeptat. Přístupy se ukazují jako velmi různé: někdo si ženství ve své práci vůbec nepřipouští, někdo s ním naopak pracuje hodně.

Přes různost přístupů mně připadá, že zůstává patrný generační rozdíl. Mladší novinářky jsou v genderových otázkách všeobecně kritičtější, starší generace častěji říká, že s různými narážkami a tlaky je potřeba se prostě vyrovnat. Odpovídá váš postoj vaší generační příslušnosti?

Logicky mi je bližší generační zkušenost mladších novinářek, je mi 28 let. Zároveň považuju za naprosto legitimní postoj těch, které začínaly v devadesátých letech. Aspoň z vyprávění mám pocit, že to byla ještě větší džungle, politici i šéfové si dovolovali ještě mnohem víc. Když Petra Procházková mluví o své zkušenosti, která tedy byla ještě z dob komunismu, neumím si dnes představit, že by se něco takového stalo [Procházková v knize popisuje, jak před ní její tehdejší šéfredaktor masturboval – pozn. red.]. Ona říká, že jí to přišlo směšné, myslím ale, že dvacetiletou holku by dnes něco takového vyděsilo, i proto, jak se zneužívání postavení ze strany mužů víc tematizuje. Po změně režimu ale bylo zřejmě všechno divoké a nové, takže si i ženy asi prostě řekly, že se s tím vyrovnají, vyřeší si to samy. Dnes ale víme, že máme nástroje, platformy, kde o tom mluvit. Když Světlana Witowská popisuje obtěžování ze strany profesora na právnické fakultě, asi jí tehdy ani nenapadlo, že by s tím mohla jít ven, protože precedens podobných případů v Česku neexistoval. Kdyby se to dělo nějaké studentce teď, asi by věděla, kam jít, co říct. Nechci ale stavět ženy do role, kdy jim budu říkat, proč to neřekly, když mohly vyšlapat cestu těm dalším. Realita byla prostě úplně jiná a možnosti taky.

Mění se tedy situace, se nimiž se potýkáte vy?

Největší změna je prostor, ve kterém se o různých věcech dá mluvit. Řada redakcí má nastavené mechanismy, mají ombudsmany, to dřív nebylo. Třeba Seznam Zprávy teď mají velkou zkušenost a přenastavují svoje fungování. Taky ale máme k dispozici svůj osobní prostor, sociální sítě, které jsou v něčem peklo, v tomhle ohledu ale dobrá věc. Když nevíme, za kým jít, ale chceme o něčem mluvit, stačí napsat tweet. To je velká liberalizace.

Rozhodně ale nemyslím, že problémy zmizely, to vím i ze zkušeností lidí kolem sebe. Osobně jsem přímé, fyzické sexuální obtěžování v práci nezažila – kromě toho, že se někdo podivně ochomýtne nebo má zvláštní řeči. To je samozřejmě špatně, nikdo se mě ale nepokusil vyloženě zneužít. Případy kolem nás ovšem jsou a spousta věcí z mnoha médií ještě není venku. Nebudu to pojmenovávat konkrétně, protože nemám důkazy, soudím jen z toho, co jsem slyšela od kolegyň a kolegů z jiných médií. Nicméně vím, že se na mnoha místech děly a možná i dál dějí věci, které jsou za hranou.

Když vám „vysoce postavený kolega moderátor“ po osmi letech vaší praxe naznačí, že jste, tam kde jste, díky vašemu vzhledu, o čemž píšete v epilogu knihy, jak reagujete?

Naštvala jsem se. Hodně. Myslím, že pochopil, že mě to uráží. On tvrdil, že to myslel úplně jinak, což nevím, ale velmi se mě to dotklo. Je důležité takové věci artikulovat pokud možno hned a dát druhé straně najevo, že se vás podobné invektivy dotýkají. Jestli jsem se něčeho ve své práci snažila nezneužívat, tak toho, jak vypadám, takže to bylo citlivé a zasáhlo mě to.

Není to něco, co by se mělo řešit systémově? Zmínila jste příklad Seznam Zpráv, které po kauze svého zástupce šéfredaktora Jiřího Hoška zavedly pozici redakční ombudsmanky, na kterou se mohou redaktorky a redaktoři obracet. Je něco takového v České televizi?

Ombudsman tam je, ne specificky pro situace sexuálního obtěžování, ale pro všechny případy. Určitě ale v televizi pracují lidé, kterým se dá důvěřovat. Tohle je věc, kterou jsem se trochu zabývala, než jsem odešla na pauzu. Chtěla bych se zasadit o to, aby tam takový prostor byl. Je třeba i na mně, abych se o něco takového zasadila. Všichni na tomhle můžeme dělat víc, mě nevyjímaje.

Kdybyste se to pokusila shrnout: staví se zdejší redakce k obtěžování a podobným věcem systematičtěji?

Myslím, že ještě ne. To neznamená, že v médiích nejsou místa, kam jít, není to ale priorita, pokud se nestane průšvih jako v Seznam Zprávách. Vedení asi ani nenapadne, že mělo něco řešit. Už se o tom ale mluví víc, vznikají články, svědectví. Třeba v akademickém prostředí je teď hodně kauz. Na Filozofické fakultě a Právnické fakultě Univerzity Karlovy, v prostředí uměleckých škol a tak dále. Přála bych si, aby bylo normou, že na škole nebo v redakci bude někdo, za kým třeba jednou moje dcera bude moci jít a vědět, že tam najde zastání. Myslím, že k tomu směřujeme, abych nebyla úplně temná a negativní.

Pozorujete už zmíněné generační rozdíly i v samotné práci? Ptám se na výběr témat, ale také na působení v redakci.

Rozhodně. Když začnu tematicky, věci jako klima, bydlení jsou vysoce aktuální, ale ženy, které mají třeba své bydlení, je nemají ve výběru témat tak vysoko. Větší témata to jsou určitě pro nás, kdo si absolutně nemůžeme dovolit svoje bydlení ve větších městech, koho reálně ohrožuje, že se s klimatickými změnami bude potýkat minimálně jeho potomstvo. Stejně tak je pro nás důležitější artikulovat otázky týkající se citlivosti, sexuálního obtěžování, rasových a sexuálních menšin… Nechci říkat, že pro starší novináře a novinářky to nejsou témata, ale mám pocit, že k tomu zaujímají cyničtější postoj. Je to takové „my to neřešili, proč se to teď řeší a je tady padesát pohlaví?“. Tuhle úplně zjednodušující větu jsem slyšela i od chytrých lidí, asi i proto, že pro ně jsou důležité jiné věci.

Co se týká chování v redakcích, s Andreou Procházkovou a Hanou Řičicovou z Respektu v knize říkáme, že by bylo skvělé, kdyby v médiích nemuseli být pouze tvrďáci s ostrými lokty. Kdyby v nich mohli působit i citlivější, křehčí lidé, k nimž by byl přístup logicky jiný. Není na to moc čas a prostor, ale byl by to ideální stav.

S Procházkovou a Řičicovou se také dotknete toho, že tu působí velká jména etablovaná v devadesátých letech, trochu ale chybí střední generace. Říkáte, že média mají obecně problém s výchovou svých pracovníků, což podle vás platí i pro Českou televizi. Taky tam ale mluvíte s ženami na vedoucích pozicích, jako je Libuše Šmuclerová. Došla jste díky tomu k teorii, proč výchova vázne?

Jedna chybějící generace je zásadní, protože tady vznikl velký příkop. Když jsem nastupovala do České televize, bylo mi dvacet a po příchodu do zahraniční redakce mě pracovně vychovával třeba Michal Kubal. Nebyl a není to samozřejmě starý člověk, ale jde z něj respekt a z počátku máte u takových lidí problém vůbec něco říct na poradě, natož se o něčem poradit, i když by vás určitě nevyhodil. Člověk se na spoustu věcí bojí ptát. Kdyby tam byl někdo mně věkově i zkušenostmi bližší, zároveň už etablovaný, asi bych k němu měla blíž a mohl by mě víc mentorovat. Lenka Kabrhelová taky mluví o tom, že v českých redakcích chybí mentorství. Zavedení novináři jsou navíc často na vedoucích pozicích, takže na mladší ani nemají čas. Kdyby pod nimi byl ještě jeden stupínek, věřím, že by tito lidé měli víc prostoru i větší empatii. Nedošla jsem k tomu, proč to tak je, chybějící generace ale dělá hodně.

Taky zmiňujete svůj pocit, že se zpomalil kariérní posun. Ocituju vás: „Někteří mí šéfové, kteří v pětadvaceti letech jezdili reportovat z válek, mi říkají, že je dobré si počkat – na zpravodajské posty klidně i hluboko po třicítce.“ Je to špatně?

To nevím. Teď je v České televizi pár kluků, kteří vyjíždějí na zpravodajské posty, je jim přitom i pod třicet nebo okolo třiceti. To je pouze aktualita, že ne vždy citovaná slova platí. Když mně bylo 25, říkal mi člověk, který v tomhle věku reportoval z válek, že jsem ještě kuře, ať si počkám. Nemyslel to pejorativně, byl to v pohodě rozhovor, později jsem se ale zamýšlela nad tím, že on čekat nemusel. Nevím, co je špatně a dobře. Erudice je na určitých postech důležitá, třeba v hlavních zpravodajských relacích diváci očekávají starší lidi, kteří už v televizi prošli řadou postů, do terénu se mně ale mladí, draví lidé docela líbí. Mám pocit, že přinášejí čerstvý vítr a není nic proti ničemu, někam je poslat.

Pro řadu lidí ale můžete platit jako příklad někoho, kdo postupoval relativně rychle. V 27 letech jste začala moderovat právě hlavní zpravodajskou relaci Události.

Dostala jsem se tam brzy, bylo to ale naprosto výjimečnou konstelací, kdy během půl roku odešla Daniela Písařovicová a Světlana Witowská chtěla zpátky do Interview ČT24. Vzniklý prostor se rozhodli obsadit napevno Janou Peroutkovou a částečně mnou. Až do své pauzy jsem uváděla Události jednou týdně, zároveň jsem měla spoustu otázek a pochyb, jestli to je místo, kde bych měla být. Jak už jsem říkala, myslím, že lidi očekávají trochu starší tváře. Bála jsem se, jak mě lidi vezmou. Když jsem to dělala, snažila jsem se nepůsobit, že tam nepatřím, pořád ale existují disciplíny, ve kterých se cítím lépe. Třeba rozhovory s delší stopáží, jako má Interview. To je taky prestižní pořad, kde jsou starší lidé, v něm jsem ale cítila, že tam patřím.

Proč jste si vzala půlroční volno?

Budu se opakovat, měla jsem vícero důvodů: chronická únava, lehké vyhoření. Po osmi letech nonstop práce jsem měla potřebu něco udělat, nechtěla jsem ale odcházet, takže mě napadl akademický sabatikl, jenom v médiích.

Knihu jste ale napsala ještě během práce v České televizi.

Ano. Pořád jsem vysílala, pak jsem přišla domů a pracovala na knížce, takže jsem pak ze všeho shořela jak papír. Měla jsem stále plnou hlavu věcí a už to nebylo dobré.

Když mluvíte o únavě, vyhoření, je to způsobené systémovým nastavením žurnalistiky, nebo i vaším přístupem k práci?

Zjišťuju, že asi obojím. Už na fakultách žurnalistiky jako student slyšíte, že se sedřete, nebudete mít život, zato málo peněz a celé to bude strašná dřina. Nedivím se, že spousta mých spolužáků není vůbec v médiích, ale raději třeba v PR, protože tam mají víc peněz a času na život. Určitá míru stresu, časové a energetické náročnosti se s žurnalistikou prostě pojí a vždy bude, zároveň ale existuje prostor, jak to nastavit trochu líp, i když spojení work-life balance šéfové neradi slyší. Lidi pak třeba budou zůstávat v médiích celý život a nebudou odcházet zhruba po deseti letech.

Ale ano, spoustu věcí si dělám i ve své hlavě, protože jsem klasický overthinker a všechno promýšlím do scénářů, které pravděpodobně ani nikdy nestanou. Hrozně si beru jakoukoliv svou chybu, neumím to, o čem mluví Světlana nebo Daniela Drtinová, že jim je kritika jedno, protože samy vědí, jak svou práci dělají. Možná to je tím, že jsem o dvacet let mladší, všechno si ale beru hodně k srdci a pod kůži, a to je špatná věc, kterou musím změnit, protože jinak by se člověk zbláznil.

Když jsme u práce a volného času, Lenka Kabrhelová popisuje, že Vinohradská 12 měla uzávěrku v jedenáct večer, často ale podcast dodělávala s týmem až do jedné ranní. To znamená, že si v týdnu nemůže dojít ani na večeři s přáteli…

… mně to přijde taky neuvěřitelné.

Není to ale daň za to, že chce člověk dělat něco dobrého?

Aby byl opravdu, opravdu extratřída? Asi zjevně jo. Lenka navíc nemá rodinu, to je u žen taky důležitý aspekt. Když ji doma nečeká druhá šichta a děti, může práci věnovat maximum, pokud na to má nastavenou hlavu. To Lenka zjevně má, protože v médiích pracuje celý život, byla na dvou největších zpravodajských postech v Americe a Rusku, takže to je asi unikátní kombinace schopností a mentálního a životního nastavení. Přiznám se, že bych asi takhle ani za cenu všech ocenění žít nechtěla, ale obdivuju to nesmírně.

Vaši knihu jsem četl právě také jako hledání možností, jestli to jde dělat i jinak.

Asi jde. Při správném nastavení hlavy, kdy vnímám kritiku, ale neberu si ji z práce domů, a toho, že člověk není pořád v práci, jde pracovat i na velmi dobré úrovni. Aby ale někdo byl extratřída, možná opravdu musí věnovat práci všechno – podobně jako ti nejlepší sportovci. Každý si musí říct, jestli chce takhle žít. Někoho to asi dělá po určitou dobu šťastným, mě dělá šťastnou ale i to, že mám taky život kolem.

Hodně se s respondentkami bavíte právě o tom, jak skloubit práci a rodinu. Co jste si odnesla za poznání?

Že záleží na benevolenci vedení redakcí. Jana Klímová mluví o své skvělé zkušenosti, když jí dal Robert Čásenský možnost při mateřské pracovat několik dní v týdnu, a tak mohla v novinařině zůstat. Nemám děti, tudíž ani zkušenost návratu z mateřské, pochopila jsem ale, že naskočit zpátky je opravdu těžké. Proud informací se valí a když z něho člověk vypadne, být zase tak dobrý jako před tím není snadné. Udržet se v práci i na pár dní v týdnu je proto důležitý model, ale ne všechna média to umožňují.

Svoje taky samozřejmě dělá rodinné zázemí. Když jste žena samoživitelka, asi těžko vedle toho budete ještě pracovat v médiích. Taky asi musíte mít vnitřní odhodlanost novinařinu dělat a schopnost srovnat se s tím, že s dítětem nebudete stoprocentní ve všech oblastech, protože média prostě nezačínají v osm a nekončí ve čtyři.

Mně z toho podobně jako u mladých lidí vychází, že se redakce vinou svých pracovních podmínek připravují o talenty.

Ne všechny, část redakcí ale určitě. Kdyby byla vůle, šlo by to udělat lépe. Zároveň jsem nikdy ve vedoucí pozici nebyla, nemusela rozhodovat. Právě Jana Klímová zmiňuje, že zná i druhou stranu, protože vede domácí redakci v Hospodářských novinách. Říká, že ji taky štve, když si vychová skvělé novinářky, ony ale odejdou na mateřskou a jí po nich zůstane prázdno. Chápu, že i z pohledu vedení to musí být náročné nastavit dobře, ale měli bychom to dělat. Když bude všude převažovat mužský element, ve finále to nebude dobré pro nikoho. Máme tady polovinu populace, která potřebuje svoje zastoupení v politice i v médiích. Důležité to je i tematicky. Se Světlanou mluvíme o tom, že když během covidového režimu vznikl v Událostech, komentářích ženský tým, dostával do vysílání témata, která ho zajímala. Zpravodajskou relaci Událostí vedou a řídí hlavně muži a Světlana tam vtipně říká, že to je samý tank – což teď samozřejmě nabývá trochu jiných rozměrů, ale tehdy to bylo v dobách klidu. Ženy se víc orientují na sociálně laděná témata. Jak to říkám, uvědomuju si, že to je možná stereotyp, ale vidím kolem sebe, že k takovým tématům tíhnou víc a zpracovávají je s větší empatií. Potvrzuje to svou prací třeba Apolena Rychlíková. Kde chybí ženy, chybí i důležitá témata. Měli bychom se proto snažit, ať se mají kam vracet, ať jim je v práci dobře.

Moderovala jste akce pro Centrum architektury a městského plánování, pro festivaly jako Jeden svět či Ji.hlava, psala jste knihu, chystáte zatím nespecifikovaný dokumentární projekt… Nechcete raději na volnou nohu, než se vracet na Kavčí hory do televize?

To jsou všechno krásné věci a projekty, které sytí duši, je to nadstavba, ale absolutně by mě to neuživilo. Musela bych dělat komerční moderace, nabídky na ně mi chodí celkem často. Drtivou většinu ale odmítám, protože nejdou dohromady s prací novinářky. Přicházím tím o spoustu peněz, ale uvědomuju si, že důvěryhodnost se nedá koupit, dá se ale rychle prodat. Přiznávám, že větší časová a tematická svoboda, kterou teď mám, je velmi příjemná. Zároveň ale platí, že veřejná služba mě naplňuje, a co si budeme povídat, je to i prestiž a čest. Takže prostor, který mi teď poprvé za mou kariéru v médiích vznikl, teprve ohledávám. Ještě mi nebylo ani třicet, můj příběh může mít různé kapitoly. Českou televizi ale mám a budu mít v srdci navždy. Teď si hlavně užívám to, že mi začíná zase normálně fungovat tělo, spím a netiká mi oko.

Co je pro vás novinářská meta? Být zahraniční zpravodajka?

Jestli jsem kdy měla metu, byl to právě zpravodajský post v zahraničí. Měla jsem vizi, že bych byla v Paříži, hrozně jsem po tom toužila, coby směnařka jsem pak ale vídala brutální, permanentní nasazení zpravodajů. Pořád musíte být na telefonu, je to fakt náročná práce. Třeba na to budu nastavená, až budu starší. Vyjíždí se ale na čtyři roky, to je pro mladou ženu s potenciálně tikajícími biologickými hodinami docela dlouhá doba, takže to asi není na pořadu dne. Meta je ovšem pořád stejná: dělat práci dobře. Pořizovat zajímavé rozhovory, které přinesou něco víc, než co člověk uslyší na pěti dalších platformách.

Je pro vás televize nejbližší médium i potom, co jste připravila knihu rozhovorů, psala sloupky pro Elle nebo Aktuálně?

Baví mě práce s hlasem a syrové emoce, které neautorizujete, protože přímý přenos už nikdo nedá zpátky. V tom mi je televize blízká. Kombinace s psaním je ale něčím, co by mě asi do budoucna naplňovalo. Trochu audiovize, trochu psaní, kde má člověk klid na promyšlení věcí. Zatím jsem nepřišla na to, jak to nastavit ideálně, třeba to ale není moje poslední kniha.

Jak jste na tom po letech na obrazovce s „balancem mezi pokorou a sebevědomím“, což v knize označujete za svůj velký emoční zápas?

Snažím se víc klonit k sebevědomí. Pokory mám v sobě přirozeně celkem dost, když jí ale mám až příliš, jsem ustrašená a moje práce působí zataženě. Lepší práci odvádím, když se snažím sebevědomí aspoň nafejkovat. Hodně lidí reagovalo na můj rozhovor s Andrejem Babišem, který jsem s ním před rokem vedla o očkování. Doba byla tehdy hodně vyhrocená, on něco tvrdil, realita ale byla jiná. Nicméně na rozhovor jsem jela s pocitem, že jsem připravená a nebojím se ho, i když bude fabulovat, a dopadne to dobře. To i dopadlo. Kdybych tam ale vyrazila s tím, že jedu v 27 letech před Úřad vlády na živý rozhovor do hlavní zpravodajské relace České televize s premiérem, s nímž se novinářsky nedá moc mluvit, je to přitom ve vyhrocené a sledované době, nezvládnu asi ani položit otázku. Snažím se proto pracovat s tím, že budu badass a zvládnu to.

Když mluví zmíněná Procházková s Řičicovou o tom, jak v Respektu dostávají zpětnou vazbu a uvnitř redakce diskutují, postesknete si, že Česká televize je na tohle moc velká. Když Barbora Černošková ze sportovní redakce České televize popisuje, že tam mají ženy komunitní síť a snaží se vychovávat mladé talenty, odpovídáte: „To zní jako balzám na duši, protože na jiných místech v televizi se tohle bohužel neděje, to asi víš.“ Určitou nespokojenost s fungováním zpravodajství vyjadřujete na víc místech. Jak to je?

Nepoužila bych slovo nespokojenost, spíš tam je na mnoha místech prostor pro lepší komunikaci. Nechci ale nikoho vinit, protože to je prostě kolos. Lidi tam mají na bedrech obrovské množství práce, poslední dva roky navíc jede nonstop mimořádné vysílání, takže chápu, že v každodenním běhu je málo času na to, sednout si a bavit se o tom, jak kdo co udělal a jak se u toho cítil. To zní spoustě uší ve zpravodajství asi srandovně, protože před sebou mají ty velké úkoly. Zpětná vazba ale v mnoha redakcích zpravodajství – nejen v České televizi, jak vím od kamarádů – prostě chybí. To je fakt a problém. Člověk se bez ní neposouvá, ať už jde o konstruktivní kritiku nebo pochvalu. Lidem pak chybí motivace. Zpětná vazba naopak přichází, až když se vám něco opravdu nepovede, a to není úplně dobré. Pracujete, snažíte se, něco se vám ale hodně nepovede, což se aspoň jednou za kariéru stane každému, a dostanete sekec mazec. Člověka to může srazit na kolena a řekne si, že v médiích nechce pracovat. To je škoda. Teď se o tom těžko mluví, protože pandemie a válka jsou obrovské zpravodajské úkoly, ale kdybychom vzali zpětnou vazbu jako nadčasovou věc, na které se dá pracovat, hodně lidí by to ocenilo a v médiích zůstalo.

Narážíte na nesouhlas se svým veřejným působením vzhledem k tomu, že pracujete ve veřejnoprávní televizi? Ať už ze strany koncesionářů, či zevnitř redakce? V komentáři na Aktuálně například popisujete každodenní potýkání se se sexismem.

Když mně píšou koncesionáři, překvapivě nikdy nekritizují, že se vyjadřuju i mimo televizi. Nevyjadřuju se ale ke všemu. Nemůžu to dělat, ani mně to není blízké. Téma, o němž je moje kniha, je pro mě ale důležité a myslím, že veřejnoprávní novináři nemusí být beztvaří, bezkrevní lidé. Feminismus je pro mě otázkou lidských práv, rovnosti a patří mezi hodnoty demokracie a potažmo i veřejnoprávní televize. Obhájila jsem si to před sebou tak, že to je apolitická věc, občanský postoj, který můžu mít i jako veřejnoprávní novinářka. Párkrát se samozřejmě stalo, že jsem se v něčem chtěla angažovat, ale dohodli jsme se, že se to nehodí. Zásadní věci, jako pro mě byl vámi zmíněný komentář na Aktuálně, mně ale byly dovoleny.

Nevím, co si o tom myslí lidi uvnitř televize. Názory asi budou různorodé a pestrobarevné, na komentář jsem dostala hodně pozitivní zpětnou vazbu i hodně negativní, ale v každém velkém organismu budete mít lidi, kteří spolu souzní víc i míň.

Jsou lidská práva a feminismus opravdu apolitické otázky? Když vezmu třeba manželství pro všechny, což se dá zařadit pod agendu lidských práv a feminismu, to je přece výsostně politická otázka.

Aktuálně to je výsostně politická otázka. Mám k tomu nějaký postoj, který je generační, ale zrovna v téhle věci jsem se nijak konkrétně nevyjadřovala. Vedla jsem i diskuse, kde jsem hrála opačný názor, což jako veřejnoprávní novinář děláte často. Taky jsem v Lucerně uváděla dokument Zákon lásky, Česká televize na něm totiž spolupracovala, pokud bych se ale měla angažovat víc, nešla bych do toho. Už bych nemohla dělat debaty.

Někdo mohl vnímat na hraně, když jsem veřejně na sítích odsoudila slova prezidenta Zemana o tom, že mu jsou transgender lidé odporní. To ale podle mě absolutně nepatří do civilizované společnosti a ani hlava státu by si neměla podobné výroky dovolit, a klidně z toho budu mít i problém. Je to proti lidskosti. Říct o jedné skupině lidí, že vám je odporná – pardon, ale tohle odsoudit je taky veřejná služba.

Jak přemýšlíte nad svou internetovou personou? Pro novináře tradičnější Twitter používáte spíš střídmě, jste ale aktivní na Instagramu, kde máte účet až s „influencerskými“ parametry.

Vlastně nad tím nepřemýšlím. Nedávám tam nic kontroverzního, co by proti mně mohl někdo použít, to je jasné. Zároveň mi vadí, když se novináři berou příliš vážně. Pokud má profil odrážet mě, budu sdílet i hudbu, dám tam svého kluka… Občas mě někdo napomene, že použiju nespisovný výraz, ale pardon, je to moje platforma a nemusím tam být stoprocentní. Teď tam dost propaguju knížku, což je fajn, nenajdete tam ale třeba žádný produkt. To je věc, která mi je velmi neblízká. V poslední době dostávám i bizarní nabídky, ať jdu někam do restaurace nebo že dostanu nějaké produkty, a na oplátku ať udělám příspěvky. Na to vždy koukám a říkám si, že udělám všechno pro to, abych se tímhle nemusela živit. Není mi to sympatické a k novinářce to nepatří. Tam jsou moje mantinely, jinak nad tím nepřemýšlím.

Teď cítím, že sítě potřebuju, protože knihu tak dostanu k víc lidem. Kdybych ale neměla nic, co bych chtěla propagovat, mohla bych fungovat profesně i bez nich. To bych si chtěla udržet. Kdyby se Mark Zuckerberg rozhodl, že odchází s Metou z Evropy, vím, že se můj život nezmění, naopak budu mít víc času a nebudu ho utápět na Instagramu.

Otázku, jestli si novinář musí budovat svou značku, nadnášíte i v knize.

Novinářky bez účtů na sítích, jako třeba Daniela Drtinová nebo tehdy ještě Světlana Witowská, mají jméno a pozici silnou i bez nich. Lidi je znají z tradičních médií. Mladí novináři mají tendenci a potřebu ukazovat se víc, protože mají pocit, že jejich práce není tolik vidět. Nedokážu ohodnotit, jestli to je dobře nebo špatně, ale je to tak. Je to urgence v nás, která vychází i z toho, že jsme v sociálních sítích vyrůstali. Zásadní pracovní věci na sítě házím automaticky. Mám pocit, že tak zvyšuju relevanci té věci? Nevím. Možná.

Souběžně s četbou vaší knihy jsem sledoval debatu spojenou s New York Times, právě jestli si mají tamní novináři vytvářet svou osobní značku. Zavedeným jménům, které značku už beztak dávno mají, se to nelíbí, jeden komentář ale dobře poukazuje to, že mladší mají i ekonomickou motivaci. Nemají stále místo, vlastní značku budují kvůli pracovním příležitostem.

Určitě. Když tradiční cesty selžou, máme odrazový můstek pro jiné. Odejít z média na Substack nebo v Česku na Gazetisto by bylo bez publika na sociálních sítích o dost těžší. Cítím to i na sobě, nemám žádná obrovská čísla sledujících, zároveň vím, že když tam knížku dám, bude se o ní vědět. Kdybych účty neměla, vědět se o ní bude taky skrze různé články, nebudu to ale mít tolik pod kontrolou.

Takže účet na sítích slouží i jako základ pro lepší vyjednávací pozici.

Ale to zase nevím, jestli je dobře. Existují lidé, kteří na sítě přispívat nechtějí, není jim to blízké, chtějí dělat pouze svou práci a jsou v tomto ohledu znevýhodnění. To je obrácená strana mince. Rozhodně bych nechtěla, aby se redakce rozhodovaly podle počtu sledujících, což se aktuálně často děje v modelingu nebo herectví. Mezi dvěma herečkami si vyberou tu, která má víc sledujících, protože jim věc bude propagovat, i když druhá může být klidně lepší. To mi nepřijde zdravé.

Jak tedy vnímáte ekonomickou situaci novinářů, které se dotýkáte zase hlavně v rozhovoru s mladými novinářkami?

Jak jsem v posledních letech hodně vysílala, nemůžu si stěžovat. Co ale slýchám o situaci v tištěných médiích, tím bývám hodně překvapená. V posledních měsících mě šokovalo, když jsem vedla debaty s lidmi i z renomovaných médií, u nichž bych si řekla, že jim budou dávat tak dvakrát víc. Absolutně neplatí představa, že novináři jsou v tomto ohledu smetánka. Řada novinářů je podhodnocených, v průměrné reklamce si vyděláte mnohem víc. Nevím, co s tím.

Proč tedy novinařinu dělat?

Asi musíte mít velkou vášeň! Mám pocit, že to je jediné, pro co mám talent, nějak jsem se v tom našla. Předávat lidem informace a příběhy je strašně fajn práce. A důležitá.