Vždycky jsem chtěl mít agenturu jménem Legendy české reklamy. Pak mě na pár let držely Kreativní žně, ale už to přešlo. Představte si, jak skvěle to zná hlasem sličné asistentky do telefonu. „Legendy české reklamy, dobrý den.“ No prostě, abych parafrázoval Nescafé, když něco dělám, je to stejně vždycky pecka. Jsem prostě klasik. Hlavně po ránu. Mimochodem, být autorem tohohle sloganu, tak si tu agenturu fakt udělám.
Kreativní žně a legendy české reklamy se sešly na Louskáčku a protože jsem vydyndal místo dvou čtyři VIPka (dáma nešla, nemohla, ale čtla náš online, prej to bylo „supiš“), tak jsme měli v Rudolfinu pohodu. Už od mala jsem se rád motal kolem hudebních nástrojů, takže když me v pěti vzali do hudebky, lesní roh byla pro mě jasná volba. Pak mě ale ukecali na klarinet, ale protože jsem neměl nátisk, prvních pár let jsem hrál na zobcovou flétničku. To k tomu Rudolfinu, jako že mám vztah k hudbě od pěti let.
Tak a teď si prosvištíme pár vítězných prácí a ke každé si řekneme pár slovíček.
Ford: Zlatý ručičky (zlato za Social Media / Virals, bronz za On-line campaign)
Opravdová big idea, doporučuju i YouTube kanál.
Eko-kom: Samosebou (bronz za TV / Cinema, nominace za TV Cinema, bronz za Radio, stříbro za Websites / Microsites, nominace za Campaign)
Moc hezká exekuce, určitě byste měli vidět i web s krátkými žánrovými filmy.
Festival bollywoodských filmů (stříbro za TV / Cinema)
Jednoduchý a geniální fór.
Tak a teď ty atmosféry. Na valné hromadě Art Directors Clubu jsme místo řešili asi dvě hodiny a diskuse probíhala volně dál, po celé dny. Podle mě snad jen Vladislavský sál by bylo lepší místo. Tak jsme šli na věc. Před budovou kreativci a lidi z agentur, které Tomáš Hrivnák v našem vystoupení v Rádiu Česko přirovnal k entomologům (pak mi dal před budovou rozhlasu pěstí do břicha, což se mělo podle scénáře uskutečnit před mikrofonem). Já bych k návstěvníkům řekl, že voněli hezky. Mám rád vůně lidí, kteří sedí okolo mne. Já sám jsem měl fungl novou záležitost, Kokorico od Jeana-Paula Gaultiera, kterou jsem dostal z redakce Marie Claire (chystám recenzi pro jiné médium) pět minut před zahájením ceremoniálu.
Tahle vůně je první negayovská Gaultierova vůně a mám dojem, že jsem si k ní za pár dnů vytvořil skoro stejně hluboký vztah, jaký mám ke své vůni č. 1, Chanelu Bleu. Takže jsem voněl hezky i já. Vůně je výrazná, rychlá, vždycky mám pocit, že kolem mě vytvoří ostře červenou auru. Pro srovnání reklama na předchozí Gaultierův počin:
Na místě nebylo žádné jídlo, takže jsem proběhl všechna parta, bufet se super chlebíčky (chodím na ně, když jdu na Českou filharmonii) zavřený. Nezbývalo, než doufat, že spád večera nechá zapomenout na hlad - zapomněl jsem se totiž doma nažrat, pardon.
Začátek našeho legendárního onlinu byl jako vždy ve znamení hledání hesla k naší staré dobré konzoli, kterou posíláme úsměvy dětem z celého světa.
Jak jsem vnímal večer: večer jsem vnímal hezky. Organizátoři připravili šíleně rychlé předávání, ono co jiného dělat, když nemáte tři hodiny, takže mluvili jen zlatí. My jsme nestíhali reportovat a i když nám ADC připravilo Twitter, ze kterého jsme bezproblémově tahali výsledky, šlo těžko udržet pozornost. Snažili jsme se tedy aspoň popsat, co mají vítězové na sobě. Mezitím se v systému objevily ctitelky, jejichž pochvalné komentáře jsme chtě nechtě pouštěli, prostě nešlo to jinak. Na místě byly hezký holky a jednomu kolegovi spadly na jevišti už tak nízko zavěšené kalhoty.
Když byly ceny předané, musím říci, že důstojně, to opravdu ano, najednou byl konec, nechtělo se mi pryč. Zjistil jsem, že jako poslední sedím v prázdném sále Dvořákovy síně a najednou mi bylo tak nějak smutno. Dorazil předseda ADC Eda Kauba, takže už jsem sám nebyl. Vedle nás poskytoval nositel Zlatého ohníčku Lester Tullet rozhovor do televize a my jsme opravdu už museli odejít.
Já sám jsem nic nepřihlásil, pouze agentura roku Mark BBDO (sorka, bývalá, už den je agenturou roku YR Brands) pochopitelně přihlásila Pepsi Epopej. Pro tuhle značku jsem byl tři roky social media guyem. Vloni získala čtyři Louskáčky, aspoň myslím, letos tři, včetně zlata. Trochu mě mrzelo, že jsem také nebyl na pódiu, trochu jsem začínal pochybovat o tom, že jsem nic nepřihlásil, trochu jsem se propadal do sebe a co jsem tam viděl, se mi nelíbilo.
No a pak si takhle jedu ve metru na Náměstí míru a vidím svoje slova použitá jako slogan na novou knihu Jo Nesba (vydavatel sice doporučuje skloňovat Jo Nesbøho, ale to je podle mě proti přírodě). To jsem fakt čuměl. Titulek recenze jeho předposlední knihy jako headline na plakátku v metru. Opět jsem se propadal do sebe a co jsem tam viděl, se mi začínalo líbit. Snad jen, že mohli pod můj citát dát i moje jméno, když už citují, že.
Konzultoval jsem situaci se šéfredaktorem Médiáře a doporučil mi, ať chci po Knize Zlín dvacet litrů, ovšem éček, a do smrti dobrý. No nic. Týž den se ale stala další památná událost. Knihu jsem si, ovlivněn evidentně kvalitou sloganu, koupil. Ano, nechal jsem se oblbnout sám sebou a učinil nákupní rozhodnutí. A tohle jestli není na Louskáčka, tak ať ho radši rovnou zrušej.