Hudebník a producent Karel Vágner prodal vydavatelství Multisonic, píše E15. „Ve chvíli, kdy něco vydáte, visí deska během krátké doby někde na internetu,“ řekl, proč se firmy po 29 letech zbavil.

Lucie Borhyová, nový vzor veřejnoprávnosti

Analýzy veřejné služby přinášejí nečekaná překvapení. Moderátorka s úsměvem od Aše po Zlín je prý mnohem lepší, než její kolegyně z České televize.

Rada České televize si objednala dvě expertní studie na téma „Jak plní Česká televize úkol veřejné služby“. Na konci ledna letošního roku pak schválila vyplacení částky 20 000 Kč Prof. PhDr. Vladimíru Justovi, Csc. a PhDr. Milanu Šmídovi. Co jsme se z odevzdaných materiálů dozvěděli?

Především to, že Rada ČT zjevně nevěděla, co vlastně po autorech analýz požadovat, takže obdržela značně nevyrovnané materiály. Plyne to už jenom ze srovnání jejich rozsahu, formálního pojetí i zvoleného stylu. Není mi úplně jasné, co si Rada ČT z výsledku odnese. Možná se mohla trochu namáhat a stanovit alespoň základní parametry a osnovu.

Známý kritik Vladimír Just odevzdal necelých 13 stran textu, které spíš než analýzu připomínají sled glos na volně navazující témata. Just probral všechno a nic, nejde o nijak strukturovaný dokument. Řadu oblastí programu České televize i jejích neprogramových aktivit vynechává, zato věnuje dvě stránky situaci v Národním parku Šumava a jejímu pokrytí ve vysílání ČT.

Od Milana Šmída radní dostali 57 stran pečlivě zdrojovaného dokumentu, který ovšem trpí syndromem akademických prací. Tento syndrom se projevuje tak, že požadovaný materiál vycpete doslovnými kopiemi zdrojových dokumentů, případně se obsáhle rozepíšete o tématu, které se zadáním zas tolik nesouvisí. Studie tím pádem nabobtná a navenek vypadá obsáhle. Jenže 20 stránek tvoří „přílohy“, tedy například plné znění Statutu České televize. A šest úvodních stránek popisuje situaci v Evropě.

Představme si stěžejní myšlenky. Vladimír Just chválí moderátory televize Nova za „vzornou českou mluvu“, neboť na rozdíl od Ivety Toušlové nespojují slabiky slov „v nesrozumitelné hiátové shluky“ a nemají „řízně vojenské intonační manýry“ jako Marcela Augustová. Těmi chválenými hlasateli Televizních novin jsou Lucie Borghyová (pedagog a publicista má na mysli Borhyovou) a Rey Koranteng. Prý jsou přirození, kulturní, citliví k mateřštině a působí „veřejnoprávněji“, než jejich konkurence na ČT.

Mluvíme-li obecně o kulturnosti a kultivaci veřejného prostoru, patří sem nepochybně i péče o mateřštinu. Jednou ze spolehlivých měřítek míry „veřejnoprávnosti“ je i míra kultury řeči. Tady zaráží, jak dlouhou řadu let může v hlavní večerní zpravodajské relaci ČT 1 a ČT24 prostředkovat občanům klíčové zprávy osoba, která zásadně polyká koncovky, nikdo jí neřekl, že „s“ před souhláskou se česky nevyslovuje jako „z“, „t“ jako „d“ a „ch“ jako „h“a zejména, že se v češtině nespojují poslední a první slabiky slov v jakési často nesrozumitelné hiátové shluky („Vánoční píseň je hi droku“, „Sníha závěje“, „Šezlet“ či „devědlet“ namísto „šest let“ resp. „devět let“, „Pázjetak můžedovéz“ namísto „Pás je tak může dovést“, „Uběžný hrestů“ namísto „u běžných restů“, „mnoha mízdrepubliky“, „kontrolovali jich sedmnáza tohle je výsledek“, namísto „kontrolovali jich sedmnáct a tohle je...“ atd.). Toto jsou bohužel standardní mluvní manýry Ivety Toušlové, posbírané za necelé dva měsíce (ale i další hlasatelky, více než hlasatelé, na tom nejsou o mnoho lépe). Výsledkem je můj letitý dojem, potvrzovaný bohužel povážlivě skřípavou hudbou slov a kolovrátkovými nebo naopak řízně „vojenskými“ (Marcela Augustová) intonačními manýrami téměř večer co večer, že v pomyslné soutěži profesionality „herců zpráv“ vítězí nad Českou televizí třeba Nova na celé čáře. Vzorná česká mluva, jíž si osvojila např. Lucie Borghyová a Rey Koranteng (Nova) působí nejen o poznání přirozeněji, kulturněji, citlivěji k mateřštině, i méně úporně, toporně a křečovitě, v úhrnu tedy mnohem „veřejnoprávněji“, než jejich konkurence na ČT (je to o to větší škoda, že samotná spolehlivost a výběr poskytovaných informací v hlavních zpravodajských relacích, jakož i většiny rozhovorů a komentářů, je co do serióznosti naštěstí pořád na vyšší úrovni než na komerční konkurenci).

Ze spisku Vladimíra Justa

Lucie se do toho jako „herečka zpráv“ holt umí opřít.

Milan Šmíd by dal ve zpravodajství větší důraz na zahraniční problematiku a zasazuje se o pravidelnou kulturní rubriku. Publicistiku v podstatě shrnul slovy, že jí Česká televize vysílá hodně, tudíž kvalita může kolísat, ale její rozmanitost určitě odpovídá zákonu. Zato chybí pořad, který by systematicky komentoval dění ve sněmovně a v Senátu. Šmíd rovněž postrádal dokumenty popularizující vědu a techniku. Vzápětí však dodává, že „je zcela možné, že některé takové pořady se v loňském roce vysílaly, a nedostaly se do zorného pole mé divácké zkušenosti“. Není nad to, když ve studii zpochybníte své vlastní vývody.

U Šmída propadly pořady jako Kolo plné hvězd, Trumfy Miroslava Donutila, Pokondr live, Vysoká hra a Výletníci. „V oboru zábavných pořadů Česká televize své úkoly veřejné služby plnila v roce 2011 jen částečně a na nízké úrovni,“ zní jeho závěr.

Just i Šmíd shodně pochválili Šípovu Všechnopárty. „Šíp konkurenci poráží kultivovaností svého přístupu. Tam, kde Kraus útočí a ztrapňuje, Šíp se diví: jako by znal Einsteinovo kdo přestal žasnout, přestal žít,“ podotýká Just, který na pořadu oceňuje, že jeho moderátor „nasazuje metodicky masku prosťáčka (někdy – a to jsou nejpůvabnější chvíle - to ani není maska, ale nelíčený údiv)“. Ve srovnání se Show Jana Krause dopadla veřejnoprávní Všechnopárty u Vladimíra Justa velmi dobře: „Šípovo dno už stabilně bývá na úrovni současného Krausova stropu“. Také podle Šmída Všechnopárty „svoji jinakostí a kulturností do veřejné služby náleží“.

Tam, kde se Šmíd nemůže opřít o volně dostupné údaje z materiálů České televize, vyráží na tenký led dojmů. „Ne každý televizní scénář si zaslouží rozpočet v rozměrech celovečerního filmu s drahými hereckými hvězdami. Diváckého úspěchu se dá dosáhnout i s vynaložením menších prostředků, pokud existuje nápad a invence (u zábavných pořadů) nebo nosný příběh a zajímavá myšlenka (dramatické pořady),“ konstatuje, aniž by uvedl příklad takového velkorysého rozpočtu. Obecně tento závěr jistě platí, ale při hodnocení konkrétního roku by bylo žádoucí nabídnout reálné srovnání.

Veřejnou službu podle Šmída Česká televize „s mezerami“ plní, byť „v současné době až příliš snadno rezignuje na snahu nastavit vyšší laťku diváckému vkusu“. Namlsaný čtenář se ovšem okolnosti tohoto jevu nedozví, neboť Šmíd je „nehodlá analyzovat“. Škoda, přitom je to klíčové téma, které řeší kolegové v celé Evropě – kde je hranice mezi populárním a podbízivým?

Od Vladimíra Justa se jednoznačný závěr nedozvíme. Zato nám sdělí, co si myslí o cenách Magnesia Litera, křečovitém moderování Anny Geislerové a televizním udílení cen obecně.  Otázky Václava Moravce považuje za „nereformovatelné“ v tom smyslu, že stále politiku rozebírají s jejími praktickými aktéry namísto politologů, umělců a publicistů. Moravec má podle Justa „asi tucet politických oblíbenců“, aniž by bylo jakkoliv doloženo, o která jména jde a jak často se v Otázkách vyskytla, což by bylo analyticky o dost přínosnější, než citování metafor Ivo Možného.

Tam, kde Just ukazuje na konkrétní nešvary, je možné konečně najít nějaký důvod pro vznik třináctistránkového elaborátu – například když popisuje, jak Česká televize zachází s oceňovanými dokumenty (zasune je jen tak mimochodem, bez jakékoliv propagace, do komponovaných pořadů).

Upřímně řečeno, zajímalo by mě, co s odevzdanými dokumenty chce Rada České televize vlastně dělat. Vezme je na vědomí? Založí je do archivu a odškrtne si v seznamu úkolů, že prozkoumala veřejnou službu? Neobsahují totiž žádná zvláštní doporučení ani překvapivé závěry, k nimž by běžný divák nedošel při namátkovém sledování všech čtyřech programů ČT. Rozpačité zadání generuje rozpačité výsledky. Rada však jednomyslně odhlasovala vyplacení odměn, takže je nejspíš s výsledkem spokojena.

Což je dost smutná zpráva o tom, kdo v Radě České televize sedí.

Třeba by mi za to mohli taky něco poslat. „Rada ČT bere na vědomí analýzu analýz veřejné služby“. Ani s tím usnesením by neměli práci!