Český internet má nového hrdinu. Už stihl být v DV TV a stát se svého druhu influencerem - má přes 110.000 sledujících na Instagramu, statisíce zhlédnutí mají i rozhovory s ním na YouTube, na české poměry má i početný server na Discordu. Řeč je o Martinu Mikyskovi, který pro Mall.tv natáčí Mikýřovu úžasnou pouť internetem.
Úspěch satirického pořadu samozřejmě můžeme vykládat s odkazem na pověstnou díru na trhu, kterak tu chyběla dostatečně atraktivní kritika různých internetových šíbrů, nekalých praktik nebo jen populárních osobností, jejichž sláva vyrůstá především z umění vlastní sebepropagace a umného střihu. Na MÚPI je zajímavé i to, jak si víceméně mainstreamový audiovizuální producent osvojil estetiku mnohdy až dank memů, které pracují s mnohdy až dadaistickým nebo nesmyslným humorem či odkazy za několik rohů memových referencí (za příklad může sloužit třeba česká facebooková stránka Virtuální Virtuosové).
Úspěch Mikýřova pořadu ale zejména ukazuje na hlad po smysluplné debatě o etice internetových tvůrců, čemuž odpovídají i titulky hovořící o ochránci internetové morálky Nicméně celý svět, který se jal Mikyska kritizovat, na takovou zpětnou vazbu není podle všeho připravený. Provozovatelé multilevelových schémat jako Marcus Revolta pokračují v „bussiness as usual“, youtuber Mariánek natočil rádoby drsný vzkaz, který však byl z YouTube záhy smazán kvůli porušování jeho zásad. Jediným, kdo prošel aspoň nějakou změnou a Mikýřovi poděkoval za určitou službu, byl Petr Ludwig.
Internetové celebrity mají, zdá se, sklon přistupovat ke kritice nebo pouhému upozornění na problematické aspekty své tvorby jako ke kromobyčejnému haterství.
Hater - chcete-li: hejtr - je v této představě člověk, který jen závidí druhému úspěch a který je zároveň ve své existenci zoufale neschopný, proto si léčí mindráky z vlastního neúspěchu na těch lepších, výkonnějších, slavnějších. Vše je nejlépe ještě zaštítěno Čapkovým citátem o kritice (u něhož je mimochodem zdroj jen těžko dohledatelný) jakožto činnosti usvědčující autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl. Celá tato rétorická figura prakticky jen kopíruje kulturní kritice známé „a cos dokázal ty?“ To vše lze považovat za kolorit veřejné debaty mezi kritikou a autory či v dnešní době i jejich fanoušky a příznivci.
Problém však nastává, když tento přístup ke kritice ovládne veřejný prostor. Postavu mýtického hatera dnes nepěstují pouze internetoví, ale taky velmi tradičně političtí influenceři.
Z některých vyjádření politiků lze nabýt dojmu, že nereagují na kritiku nebo že se nezodpovídají veřejnosti s jejími zástupci, nýbrž že si jen vyřizují účty se svými, jinak v životě neschopnými, hatery - a mohou se pod to schovat zpravodajská média nebo například opozice.
Kauza okolo tiktokového účtu Úřadu vlády, pro nějž vytvářeli obsah Anna Šulcová a Jakub Gulab, posun od chápání kritiky jako projevu nenávisti tento posun jen stvrdila. To ostatně akcentuje i Mikyska v epizodě své Úžasné pouti věnované právě této kauze. Gulab v rozhovoru pro zmiňovanou DV TV reagoval na moderátorem tlumočenou kritiku právě slovy: „To není náš kolega, to je náš hater.“
Jedna ze základních pouček mediálního provozu praví, že kdo vstoupí do veřejného života, musí být i připraven na větší míru kritiky a zájmu ze strany společnosti. Jenže s tímto předpokladem jako by segment tvůrců obsahu na různých platformách typický pro ekonomiku pozornosti nepočítal, což je při jeho vlivu vcelku problematické. Obrácení pozornosti k nekonkrétní mase haterů zmizíkuje prostor pro důležitou sebereflexi. Je to pohodlné, rychlé a emocionální - jedno nebo dvě videa to čas od času hodí.
Chápou-li influenceři z internetu i politiky každého, kdo se vyjádří ke kvalitě jejich tvorby, chování nebo působení jako nepřejícího a přiživujícího se na jejich úspěchu a nikoli jako partnera k debatě, sami nevědomky podporují nemožnost najít elementární společnou řeč. Spoluvytváří tím svět, v němž je vlastně každý, kdo nesouhlasí nebo halasně nechválí, hater. A z takového světa můžeme mít opodstatněný strach. Sebehezčí obraz ve studánce, v němž se sebestředně prohlížel mytický Narcissus, vyjevuje stále jen nás samé. Bez okolí, kontextu, v němž sami působíme, je však tento obraz k ničemu.
Vybíráme z internetu
Internet objevil Nagano a já myslím, že to je nádherné. Fanoušci anime totiž upozornili, že intro vynikajícího dokumentu Nagano Tapes je zároveň poctou znělce populárního seriálu Evangelion. Režisér Ondřej Hudeček tak tři roky od premiéry dostává od komunity weebs zasloužené vyznamenání „ikony“ a „galaktického mozku“.
It took me 3 years, but I finally made Anime Twitter go nuts. pic.twitter.com/DVd7LP5e4y
— Ondřej Hudeček (@ondrejhudecek) May 27, 2021
*
Bernadeta Babáková píše o zastavárnách, kurýrech Woltu a prodavačích kávy z pojízdných vozíků, Alžběta Stančáková zase o zavřené vinárně a jejích výstředních hostech. Oba články jsou – navzdory posmutnělému vyznění – hřejivé jako dopis psaný rukou.
*
Při dohánění netflixových restů mi udělal velkou radost dokument Knock Down the House. Snahou mohlo původně být přiblížení kampaní nezkušených kandidátek do Kongresu. I vedle silných příběhů na sebe pozornost strhává dnes-už-známá Alexandria Ocasio-Cortez. Je skvělé vidět ji ještě před mediálním hypem v době, kdy byla „jen“ ryzím politickým talentem.
*
Instagram bývá označován za psychicky nejnamáhavější síť, já na něm ale potkávám místa bytostně empatická. Vzhledem k hlavní zprávě týdne tedy sdílíme dva účty věnující se osvětě v otázkách sexuálního násilí: Proč jsme to nenahlásili a To po tom. O prvním z nich nedávno taky vyšel článek v Deníku N (tudíž pouze pro předplatitele).
*
Naše kamarádka Helena Truchlá vyrazila do Karviné. Výsledkem je poctivá ekonomická reportáž, která doplňuje příběh o kraji, který v poslední době získává pozornost díky románu Šikmý kostel. Stará Karviná a její okolí si (stejně jako zbořený starý Most) zaslouží ještě větší povědomí, proto nezbývá než číst!
*
Socioložka Zeynep Tufekci, jedna z nejdůležitějších globálních vykladaček pandemie, vysvětluje, jak číst (a novinářsky zpracovávat) nové zprávy o tom, že by virus skutečně mohl uniknout z laboratoře.
Štěpán Šanda, Jakub Jetmar & Ondřej Sliš