Už příští pondělí je tu další AppParade. Pro vývojáře máme Apple Watch, pro diváky droid Sphero.

Maskulinní mořská panna s bobrem? Co jste si dali, kolegové? To chci!

„Vše, na co O2 myslí“ děsí i autora, který leccos zažil.

Devadesátá léta byla nejlepší, co jsem kdy v životě zažil. Byl to totální náraz. Ty, kdo to nezažili, lituju, i když jim to může připadat úplně mimo. Můžem se o tom bavit hodiny a stejně nepochopí, jaké to bylo jít tehdy do Akráče, bez mobilu, bez Facebooku, bez internetu prokalit noc, projet léto, poslouchat hudbu z cédéček a hltat spoustu kultury, se kterou se nedá to, co se dneska produkuje, srovnat. Už jen proto, že tehdy byla už sama existence komerční kultury, knih, vydavatelství a tak ještě úplná pecka.

První počítač mi sestavil kamarád Dan Rodný z Vanessy někdy v roce 1994, ale od té doby jsem si je vždycky stavěl sám. V devadesátých a nultých letech to bylo nejvíc – našetřit si nějaký prachy a dojet si do jedný z těch z dnešního pohledu pekelně hnusných, ale tehdy totálně bombastických nehostinnných sklepních prodejen – strašnej bordel, na poličce vystavené krabice od grafických karet, základních desek. Tu konfiguraci prvního počítače bych vám odříkal i dneska z hlavy, ale to necháme na diskusi, pokud budete mít takový přání.

To klíčové byla osoba prodavače. Člověk ve vytahaném triku, džínech, často s nadváhou, vlasy neupravené nebo do culíku, smrděl potem a byl to náš Bůh. Věděl vždycky o té nejnovější grafické kartě, nebo jakou desku, jakou přikoupit RAMku. Dodneška se slzou v oku vzpomínám na prodavače „Jeřába“ z prodejny 100MEGA v Revoluční. Všechny ty SIMMy, DIMMy, harddisky Western Digital, videokarty, VLB, PCI, AGP. Byly to krásný časy.

No a tohle všechno se mi vybavilo, když jsem viděl spot O2. Tedy až po chvíli. Nejdřív jsem myslel, že na mě zřejmě ve spánku partnerka vyzkoušela lobotomii. Spot je naprosto nepochopitelný. Divné postavy, divné prostředí, bez jakéhokoliv vysvětlujícího kontextu. Tenhle kontext v sobě mají dobré věci od začátku. Tady ale chybí.

„Vítejte ve světě O2 myšlenek. Tady je zkrátka vše, na co O2 myslí.“ Vážení přátelé, jestli vše, na co O2 myslí, je maskulinní mořská panna a strašidelný bobr, tak se začínám opravdu bát.

K pochopení pomůže, že jde o doslovnou adaptaci spotu britského a tedy asi i globálního O2. Úskalí tvorby globální kampaně zavedla tvůrce na scestí – tohle je opravdu dost divný.

Ale nechme to být. Svět kolem nás divný je. Lidé z O2 jsou také někdy divní. Jako my všichni. Já sám bych mohl povídat.

O čem chci psát je, že mi O2 guru připomíná ty ajťáky z devadesátek.

  • Tak za prvé, culík. Prosím vás, jaký máme rok? Devadesát šest?
  • Za druhé, triko. Triko! Tohle prostě je IT Crowd, ale bohužel bez humoru. Pokud je to tedy Guru a pokud je to tedy expert, kdy jste viděli experta v triku? Ano, pokud by to bylo polo, to by byla jiná. Tohle je ale jen prachsprostý triko.
  • Za třetí, strniště. O tom také něco vím. Přátelé, někdo z vás předpoklady pro strniště má a někdo ne (třeba já ne, a přesto ho nosím). Herec ze spotu předpoklady pro strniště nemá. Co vás vede k tomu, že ho na fotkách ve vysokém rozlišení, kde je vidět každý pór, ukazujete v prodejnách? Já trpím!

Sečteno, podtrženo, je to ajťák a mám pocit, že stejně jako mí přátelé z devadesátek smrdí potem. Jsem u O2 řadu let a utrácím u nich spoustu peněz, abych si dokázal, že mám nejlepšího, protože nejdražšího operátora. Ale tímhle mě přesvědčili o něčem, co jsem dlouho tušil – totiž, že žijeme každý na jiné planetě.