Náš newsletter tradičně přešel na letní provoz: v červenci a srpnu chodí jednou týdně, a to v pondělí.

Maxim & Média: Bůh jménem Facebook

Na nevyzpytatelná pravidla publikování na Facebooku narazili teď i kolegové z Maxima. Popisují je v textu, který přetiskujeme.

Maxim je sice časopis, který rozverně kope do všeho a do všech a nic mu není svaté, nicméně i my ctíme určitá pravidla. Informace ověřujeme, rozhovory posíláme k autorizaci – a na fotkách obnažených dívek se důsledně vyhýbáme vulvám, natožpak pochvám. Velí nám tak ostatně podmínky pro udělení licence, jichž se musíme držet, byť jinak obsahem vybočujeme ze zažitých konceptů.

Zrovna tak chápeme, že i jiné médium má vlastní pravidla. Jen by měla být čitelná a jednoznačná – což bohužel není případ Facebooku.

Když se na něj v úterý 17. dubna naše redakční asistentka Bára přihlásila, vypadla na ni následující zpráva: „V nedávné době jste zveřejnili obsah, který porušuje zásady služby Facebook. Z tohoto důvodu vám byla možnost použití této funkce dočasně zablokována.“ Současně byl onen „škodlivý obsah“ smazán. O co šlo? O obálku posledního čísla Maxima, na níž je přitom i v tištěné verzi zakrytá bradavka. Bára ji před pár dny zveřejnila na zdi naší stránky, kde stačila nasbírat cca tisícovku „lajků“.

Obálka Maximu

Obálka Maximu. Kliknutím zvětšíte

Nemilé je, že už se s jistotou nedozvíme, v čem byl problém. Veřejně dostupná pravidla užívání nám říkají, že „Facebook dodržuje přísný zákaz sdílení pornografického obsahu a ukládá omezení při zobrazování nahoty“ – ale kde přesně jsou mantinely?

Leccos poodhalil interní dokument, jejž mají k dispozici nasmlouvaní strážci obsahu a který unikl na veřejnost letos v únoru prostřednictvím webu Gawker. Mimo jiné z něj vyplývá, že „krvavé rány“ nebo „rozdrcené údy“ jsou v pořádku („pokud nejsou vidět vnitřní orgány“), zatímco „řitní rýha“ už je pro Facebook nepřijatelná. Naše obálka tedy byla odstraněna na základě této pozoruhodné směrnice.

Asi. Můžeme to jen odhadovat. Vždyť tentýž obrázek, tj. onu „závadnou“ obálku, nám Zuckerbergův web nadále povoluje mít jako profilovou fotku. Proč nám Facebook na rovinu neřekne, co se mu nelíbí? A proč neměří všem stejným metrem? Je například tato obálka časopisu Reflex opravdu tolik vzdálená té naší? Co na to Jan Tleskač?

Reflex

Obálka Reflexu

Zveřejňování obsahu, který je na hraně, představuje ještě pořád vcelku nevinnou sázkou do loterie. Přinejhorším vás na den či týden zablokují, to je toho. Často slyšíme i větu „když se ti ta pravidla nelíbí, tak vypadni“. Problém ale není v pravidlech jako takových, nýbrž právě v tom, že je zná a uvádí do praxe skupina neviditelných, anonymních rozhodčích.

Facebook je bohem žárlivě milujícím, jak zjistil každý, kdo si tu někdy zkusil zrušit účet a skutečně „vypadnout“. A zároveň po nás chce, abychom přistoupili také na to, že jeho cesty jsou nevyzpytatelné. Ale co je dovoleno Jovovi, nemělo by být dovoleno volovi. Tím spíš, když nám ten vůl může kdykoli číst soukromou poštu.