Média se pseudokritičností obírají o vlastní vliv

Senzace! Zdroj: Midjourney

„Začínám být přesvědčen, že bídná úroveň žurnalistiky u nás má největší podíl na zaostávání ČR,” napsal v minulém týdnu na sociální sítě Jan Vörös Mušuta, ředitel odboru řízení regionálního školství na ministerstvu školství. Právem se zlobil na prachbídnou práci, co nemálo médií předvedlo v kauze „ploty kolem školek končí, věk úchylů začíná“. Šlo o učebnicový případ, ve kterém líná či vyloženě podlá novinařina brzdí smysluplné změny. Vliv tradičních médií však nepřeceňujme. Není stěžejní, a upadá – právě kvůli špatné práci.

Média mají být, jak všichni víme, kritická. Kritiku však mnohdy chápeme nešťastně úzce. Hodně české novinařiny ve své kritické práci sleduje snahu někoho takříkajíc napálit. To může být namístě. Často se však různé pokusy o investigativu zhroutí v pseudokritiku, která téma zploští na hledání blba, zlouna či zdánlivě dvě rovnocenné strany sporu. Prostoru na skutečnou analýzu v těchto případech moc nezbývá. Právě analýza by přitom měla být jádrem kritického přístupu v původním slova smyslu. Vyhodnotit celkovou situaci a podat o ní kritickou zprávu. 

Máme nedostatek mateřských škol a hygienické předpisy z 50. let v efektivní výstavbě příliš nepomáhají. Ministerstvo školství přichází s návrhem, jak regule posunout. Ideálně by z návrhu měla vzejít debata, jak stavět dostatek kvalitních mateřinek, co nebudou muset vypadat jako za normalizace. Dovolí tohle ministerský návrh? A co všechno vlastně výstavbě podobných budov brání? Těžko říct. Většina médií místo posouzení celku přešla rovnou k panice, že by nově mimo jiné nemusely být kolem areálů povinně ploty. I to má sice v některých případech dobré důvody, pseudokritika – „podívejte na idioty, kterým nezáleží na dětech“ – však ve veřejném prostoru vítězí.

“Je tady strašně jednoduché s minoritní, až obskurním, názorem opanovat veřejnou debatu, protože novináři vůbec kriticky nehodnotí, kdo co říká,” píše Mušuta. Má pravdu. Jeho poznatek zároveň zpochybňuje stěžejní vliv médií, který naznačil na začátku. Média svou pseudokritičností a přejímáním lobbistických příběhů připravila sebe samá o to nejcennější: schopnost nastavovat agendu. Spíš čím dál víc slouží jako jeden ze zdrojů contentu, který přináší jen o trochu jiný emoční vzruch než true crime podcast.

Agendu nezvládá nastavovat ani stát. Pokud by to dokázal, školky by vysvětlil. Takhle to sledujeme jako frašku. Komunikační neschopnost má své důvody: nejsou peníze, za které by se zaplatil dostatek kvalifikovaných lidí. Nešťastnou vyhladovělost státní aparát a média sdílí. Obě strany se drží ve vyčerpaném klinči, zatímco se stávají snadnou kořistí pro zájmové skupiny. Politická reprezentace navíc kondici státu i médií více či méně vědomě zhoršuje.

Peníze rozhodují. Dobrá práce něco stojí. Věřím, že to u státu pochopíme, přestaneme na něj hledět jako na překážku svobody, naopak budeme rozvíjet instituce, které svobodu nabízí: svobodu vodit dětí do blízké školky nebo neumřít na smrtící virus. V lepší budoucnost médií, která odpovědně vykonávají svou roli kritika věcí veřejných, se mně ale věří podstatně hůř. Většina redakcí „vydělává“ v posledních letech škrtáním nebo náplastmi od svých (super)bohatých majitelů. Nevypadá, že by se to mělo zlepšit. I ty podle některých novinářsky nejnadějnější projekty mají potíže. 

Poslední rok sleduju z větší blízkosti neziskový sektor. Fascinuje mě, jak velký kus cesty ušel od dob, co býval spojovaný s batikou a legrační naivitou. Organizace mají propracované procesy, rozvíjí své lidi a sledují své poctivě definované cíle. Někdy to z vyprávění přátel působí až korporátně a jistě to všude nefunguje kdovíjak růžově. Na hodně místech ale zkrátka odvádí profesionální práci, za kterou navíc dokážou zaplatit, a to nikoliv na fakturu. Všechno to dovoluje skutečnost, že různé nadace a bohatí lidé pouští chlup. Věří v podporované, u nichž vidí potenciál změn.

Média nabízí veskrze vzrušující práci, avšak smysluplné procesy, HR či wellbeing v nich spíš kulhají. Většina z toho nebylo dlouho potřeba. Média měla smysl (jeden z klíčových aktérů demokratické transformace), svůj úkol (vydávat tištěné články) a vydělávala peníze. To už neplatí. Neexistuje sdílený horizont, úkol se roztekl do oblepování sítí a reklamních bannerů, peníze chybí.

Není to dobrá situace. V řídnoucích řadách novinářů a novinářkách plodí pochyby o smyslu a dopadu vlastní práce. To se patrně promítá do pseudokritického přístupu. Pokud se média nedokážou proměňovat, jak mohou s otevřenou hlavou pojednávat o výzvách současnosti? Hrají příliš často roli neurotického veto hráče, jehož hlas však slábne. Změny skutečně nadcházejí. Pokud jimi redakce nezvládnou společnost adekvátně provázet, skončí jako ekvivalent předvídatelného seriálu, u něhož nejde hledat nic víc než rozptýlení po náročném dni. To skutečně podstatné se ale bude řešit někde jinde.

Sdílejte