Mediální výchova by měla myslet i na erotiku

Nutně potřebujeme mediální výchovu –⁠ tak zní jeden z požadavků dnešní doby. Vyzdvihuje se důležitost boje proti dezinformacím, přemýšlí se o dopadech všudypřítomných algoritmů na společnost i lidskou psychiku, tu a tam se objeví obavy z koncentrace mediální, ekonomické a politické moci. Snad kvůli oparu tabu ale něco podstatného přehlížíme. Porno. To nám toho přitom o médiích a internetu říká víc, než si myslíme.

Pornografické firmy ovlivnily už samotnou internetovou infrastrukturu. Internet se do současné podoby nevyvinul jen na základě armádního výzkumu Arpanetu nebo vynálezu world wide webu v mezinárodním výzkumném centru CERN. První zpoplatněný obsah online? Pornografické stránky, a to už v dobách elektronických nástěnek systému bulletin board. Platby přes internet? Opět porno, a to z ryze pragmatických důvodů – málokdo chtěl u bankovní přepážky řešit platby za takový obsah. Pornografii jako nositele technologické změny můžeme sledovat od 70. let a boje kazet Betamax a VHS přes streaming až do nedávné minulosti, kdy jedny z prvních konzumovatelných videí pro virtuální realitu byly dostupné právě na platformách s obsahem pro dospělé.

Jakkoli je technologická dynamika pornoprůmyslu zajímavá, její obsahová stránka už tak progresivní není. Na hlavu těchto filmů či obrazů se často snáší oprávněná kritika o nerealističnosti zobrazovaného sexu, což vede jen k nenaplnitelným očekáváním těch, kteří na takový obsah narazí v raném věku. To jsou dnes prakticky všichni.

Nejnavštěvovanější pornografické stránky nám, podobně jako jiné obří platformy, ukazují určitý obraz světa, podle něhož pak posuzujeme své okolí a situace. Instagram může mít ničivý vliv na sebevědomí teenagerů a teenagerek, pornografie na jiné oblasti života. Přes veškerý svůj dosah je však na to druhé často zahlíženo, a tak mohou být dopady všudypřítomného obsahu NSFW (not safe for work) působit značně nenápadněji.

Porno vycvičuje naše představy o tom, jak by měl sex vypadat, říká filozofka zabývající se sexualitou v době internetu Amia Srinivasan. Proto nelze reflexi porna ignorovat. A přitom první krok by mohl být jednoduchý - vedle často nepotřebného upozornění, že je obsah jen pro plnoleté, by mohly pornografické weby pracovat i s varováním, že to, co se na obrazovce odehrává, je zvětšiny fikční. Stejně jako to, co je na Instagramu či TikToku.

Erotická videa a obrázky také připomínají, že jsme v digitální krajině ztratili výhradní kontrolu nad vlastním obrazem. Na jedné straně každý spravuje vlastní profil, na druhé neexistuje jistota, že někdo nepořídil screenshot sebepitomějšího opileckého tweetu, který se bude šířit i pár let po jeho sebereflexivním smazání. To někdejší pornoherečky často sní o právu na digitální zapomnění, což v praxi není snadno dosažitelné. Už zveřejněné materiály se poté znovu a znovu zveřejňují. Nakonec se to ale v době „porna z pomsty“ a sextingu netýká jen pornohereček.

Platformy nás radikalizují na základě sběru dat, a nejinak je tomu i u webů s explicitní sexuální tematikou. Ty potom slouží jako výchozí informace pro algoritmus a jeho doporučovací mechanismy. Mnohokrát už bylo popsáno, jak platformy jako Facebook mohou zintenzivňovat extremistické pocity přítomné ve společnosti. U časté konzumace porna zase může naběhnout jakási únava z mainstreamovější produkce a touha vidět něco intenzivnějšího a možná i častěji, než bychom sami chtěli. A můžeme se jako u jiných oblastí ptát po povaze vztahu korelace a kauzality - byly v nás tyto touhy vždy, nebo je až vystavení určitému obsahu vytvořilo a zintenzivnělo?

Porno nebo nová média ale nejsou všemocné zlo. Obojí přináší i mnoho dobrého a příjemného (porno může sloužit i pro emancipaci vlastní sexuality, sociální sítě jako propojení s jinými lidmi). Orientace ve složitém a často ambivalentním světě všech současných médií ovšem nemůže vyrůst z ničeho. Další generace už by neměly být internetovými samouky jako mnozí z nás –⁠ na to už média doopravdy tvoří příliš vrstev naší žité reality.

Témata pro mediální i sexuální výchovu se dnes překrývají. Pokud se proto budeme bavit o médiích, otázky typu „jsou zobrazená těla normální?“, „měla by vypadat určitým způsobem?“ nebo „kdo je na druhé straně obrazovky, na koho se dívám?“ jistě nic nezkazí.