Médii obchází reflektovaná deprese

Skepse ani optimismus. Naděje! Photo by OC Gonzalez on Unsplash

Novinařina jako obor vykazuje symptomy deprese. Podstatná část lidí z médií očekává do budoucna propouštění, řada z nich pochybuje o smysluplnosti pokračování vlastní žurnalistické kariéry. Ukazuje to výzkum, kterého se letos v létě zúčastnilo na 620 českých novinářů a dalších zaměstnanců médií. Část výsledků komentoval v pondělí psycholog Michal Miovský. Zdůrazňoval, že se jedná do určité míry o spekulativní interpretaci, ve výsledcích nicméně četl velkou skepsi.

Miovský mluvil o reflektované depresi. Myslel tím, že sklíčenost vychází z reakce na vývoj oboru a jeho postavení ve společnosti. „Nemůžu s tím moc udělat, mohu se tomu přizpůsobovat, současně kriticky vidím, že tam jsou limity,“ vysvětloval pojem na konferenci, jejíž záznam visí na YouTube.

Nejvíc ho zaujal podíl těch, co nesvazují s novinařinou svou budoucnost. Odejít chce desetina vzorku, čtvrtina zatím neví, zbývající dvě třetiny chtějí zůstat. „Pokud víc než třetina profese zvažuje, jestli to je pro ni cesta, je to na pozastavení,“ říkal psycholog. Nemá to za nic hysterického, výsledky čte jako kritické zhodnocení situace v oboru. To souvisí i s výhledem do budoucnosti: 16 % očekává propouštění na všech frontách, 26 % s výjimkou internetových médií, 34 % pouze v tisku (to možná přijde rychleji, než někteří mysleli, jak dokazuje konec šesti časopisů v CNC, což je podle lidí od konkurence pouze začátek).

Výsledky ani jejich interpretace mě nepřekvapují. Reflektovanou depresi kolem sebe sleduju pořád. Nepěstují ji pouze lidé z médií. Přátelé a známí z veřejné správy, nezisku, akademie, stavebnictví – všichni mluví o zaseklých institucích, personální nekompetentnosti, frustrujících regulacích, bídném ohodnocení. Všechny ale spojuje i vnímání vlastního oboru, které dobře ukazuje výzkum novinářů: na osobní úrovni povolání nabízí seberealizaci, na kolektivní se podílí na rozvoji společnosti. Není to proto úplná rezignace. Pořád tam něco dává smysl.

„Neměli bychom truchlit nad těmi, kdo nejsou mrtví. Živé tím cpeme do rakví, přinejmenším v naší představivosti,“ píše esejistka Rebecca Solnit ve své kritice klimatického zoufalství. Cynismus, zoufalství, ale i optimismus podle ní vytváří falešný pocit jistoty, jak to všechno dopadne. Ať už dobře, nebo špatně, ani v jednom případě člověk nemusí sám jednat. To je chyba. Vše se může změnit. „Snažím se proto rozlišovat mezi zoufalstvím jako pocitem a předpovědí,“ píše Solnit.

Nad médii zatím málokdo zavírá rakev, občas to ale vypadá, jako bychom hledali, co dát do kapaček. Drobné od Googlu nebo polepšený feed Seznamu ale nejspíš nebudou dostatečně výživné. Spíš bychom potřebovali napnout představivost, abychom vykročili za éru spojenou právě s Googlem či Seznamem, levnou a dotěrnou internetovou reklamou, která vytěžuje soukromí čtenářů a proměňuje novinářské standardy často k horšímu.

Naznačuje to i výzkum. Většina respondentů v něm uvádí, že do redakčního výběru článků vstupuje statistika čtenosti, analýzy chování čtenářů či údaje o reakcích na sítích. Jak na konferenci také bylo řečeno, u většiny podobných údajů nevíme příliš dobře, jak uvnitř neprůhledných algoritmů vznikají, stejně ale určují naši agendu. Chápu, že to „nejde jinak“. Věřím však, že se jedná o pocit, nikoliv předpověď. Aby tomu tak skutečně bylo, stojí za doplnění cesta, ve které Solnit vidí lepší budoucnost: organizování se. Čeští novináři i celá média ho, zdá se mi, po letech vlažného odstupu objevují. To mně dává naději.

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který je součástí projektu Index prosperity