Memy přináší okamžitou zkušenost. Ale jak?

Tvůrčí absurdita memů vytváří celý nový svět, ve kterém okamžitě žije i Michal Tučný.

Michel Houellebecq, snad nejznámější romanopisec současnosti, možná proslul svými literárními provokacemi, po několika knihách ale sžíravý Francouz už čtenáře kdovíjak nepřekvapí. O to větší údiv mně přinesly jeho loni přeložené Eseje, ve kterých jsem narazil na text jasnozřivě pojednávají o internetových memech. Ve skutečnosti tedy píše o poezii, ale zahrajme si menší jazykovou hru – a snad se o jazyku skutečně něco dozvíme. Takže:

V eseji Tvůrčí absurdita ho zajímá gramatika a vůbec smysl memů, které si oproti běžnému jazyku „dovolují značné odchylky“. Sám přitom soudí, že se „odchylují od běžného jazyka stále víc“. To je nepochybně pravda, stačí se podívat na příklad z minulého týdne: na facebookovou skupinu Memíky na levnou krásu pro trempíky, co smějou se času.

Při pohledu na absurdní obrázky člověka docela pochopitelně napadá, že „cílem memů je nastolit maximální odchylku, rozbít, dekonstruovat všechny existující komunikační kódy“. Tuto teorii ale autor s odkazem na studii Structure du langage poétique od Jeana Cohena zavrhuje, neboť každý jazyk slouží ke vzájemnému sdílení, tedy ke komunikaci, a ten memetický není výjimkou. A protože odmítá i freudovské teorie o přidávání skrytých významů, konstatuje, že „stručně řečeno memy nejsou próza plus něco k tomu: nejsou víc než próza, jsou jiné.“

To v posledku znamená, že memy sice mluví o světě jinak, ale mluví skutečně o světě, který lidé vnímají. Zásadní rozdíl oproti informujícímu jazyku je následující: zatímco ten běžný pracuje s tím, že věci můžou být i jinak, počítá s možnou negací, ten memetický svými hravými odchylkami usiluje o „efekt neomezenosti“. Absurdní memy rozporovat nelze. Běžný jazyk jim přitom slouží pouze jako prostředek, skrze který dávají hlas, nechávají pocítit zkušenost, koho chtějí. Třeba velryb.

Můžeme tak říct, že memy „nejsou pouze jiný jazyk, jsou jiný pohled“. A pohled velmi tvořivý, když ukazují ze světa něco, co běžný jazyk nesvede. „Memy přerušují kauzální řetězec a neustále si hrají s výbušnou mocí absurdity, samy však absurditou nejsou. Respektive jsou absurditou, jež se stala tvůrčí, tvůrkyní jiného, podivného, leč okamžitého, neomezeného, emočního smyslu,“ uzavírá spisovatel své pojednání.

Mě přitom zajímá následující: pokud je díky poetickému jazyku „blankyt okamžitá zkušenost“, kterou běžný jazyk nikdy nepřinese, jak přináší okamžitou zkušenost Lojzy a Lízy od Michala Tučného jeden memetický záběr z Pána prstenů?

Protože opravdu přináší. Zatím nevím.

Telegraficky

Mnohem lepší text o memech vycházející z přelomové knihy Jak něco udělat slovy od J. L. Austina vyšel v magazínu Real Life. Autor Eric Thurm o sobě mimochodem uvádí, že je zakladatelem Drunk TED Talks, což zní jako věc, která by mohla mít úspěch i v Česku.

*

Podcast Na čom makáš? může zprvu působit jako další vykreslení života pražské zlaté mládeže. Peter Kolárčik ale svým skvěle odvyprávěným pořadem poodhaluje, co stálo za bojkotem finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého a proč mají mladí umělci po krk kompetitivnosti ve svojí branži.

*

Po prachbídně vedeném rozhlasovém rozhovoru s Miroslavem Petříčkem dostala filozofie ve veřejnoprávních médiích prostor pro důstojné repete. Terezu Matějčkovou zpovídala na České televizi Linda Bartošová, a bylo to vynikající.

*

Jana Patočková na Finmagu provádí žánrem kuchařek od sametové revoluce po dnešek. Ty prozradí hodně o moderních českých dějinách (a občas je to prostě jen rozkošný bizár, včetně lascivních kuchařek, dělení stravy na dny „zvířátkové“ a „kytičkové“ a mnoha dalšího).

*

Na Médiáři jsme se po čase podívali, co v Česku vychází za podcasty. Z toho, co jsem neposlouchal, mě asi nejvíc zaujal fotbalový Angličan od Seznam Zpráv. Nejsem žádný velký fanda anglické kopané, dlouholetý rozhlasák Jiří Hošek ale zkrátka umí nakládat se zvukem, a to já rád.

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

George

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George