Metriky umí být zlý pán. Potřebujeme ale vědět víc

Mapa není území. To platí i pro měření.

Máloco západního člověka děsí tolik jako představa orwellovského dohledu. Slídění a nevyžádané hodnocení, co má fatální následky. Digitalizace přízrak dohledu pouze posiluje. Každý někdy aspoň zahlédl zprávy o sociálním hodnocení, které posuzuje naše chování na sítích i v ulicích, a podle něj rozhoduje třeba o šanci na hypotéku. Různé signály a skóre současně nemůžeme úplně odepsat. Vždyť ukazují vzdělávací nerovnosti, sdělují cenu, pomáhají zvládat pandemii. Jak se to tedy má se všeobecným hodnocením, se snaží rozlousknout německý sociolog Steffen Mau. Překlad jeho knihy Metrická společnost nedávno vyšel v edici Studia nových médií, kterou vydává Karolinum.

Kvantifikace světa – nástup ratingů, rankingů, lajků a srdíček – mění podle Maua společnost ve třech propojených oblastech.

1. Čísla proměňují naše představy o hodnotě a společenském statusu. Lidé či organizace se chovají víc instrumentálně, chtějí dosahovat efektivity, kterou ovšem určují právě různá měřítka. Metriky proto neodráží tolik existující společnost, ale spíš ji samotnou vytvářejí.
2. Kvantifikace posiluje sklon k porovnávání se. Horší či lepší dnes můžeme být v mnohem víc oblastech než kdy v historii.
3. A co je zásadní: rostou nové hierarchie.

Mau tak patří spíš mezi skeptiky. Píše sice, že „numeričnost rozhodně má i emancipační potenciál, protože může odkrývat diskriminaci nebo znevýhodnění“, zajímají ho ale hlavně důsledky, které negativní dopadají na lidskou „přirozenost“. Pokud scuknu Mauovy příklady, znamená to: v práci musíme být pod dohledem algoritmu za stachanovce, po cestě domů závidíme lajky Kardashians a když máme konečně volno, pod kuratelou svých chytrých hodinek vyrážíme běhat, abychom se na večírku mohli chlubit svými zdravotními daty, co o nás vede pojišťovna.

To se to určité míry děje a není to nic příjemného. Posedlost optimalizací často vyhání radost ze života. Mau přesto data přeceňuje. „Naše společnost, disponující stále větším množstvím dat, se mění ve společnost ověřování, kontroly a hodnocení, která věří už jen tomu, co má podobu čísel,“ píše sociolog a člověk se může třeba pro zkušenost pandemie maximálně pousmát. Část společnosti argumentuje zejména daty a indexy, část naopak vědecké metody úplně odmítá a stále víc zdůrazňuje svůj vlastní rozum a intuici. Oba tábory mají vlivné zastánce, rozhřešení v nedohlednu, nesledujeme proto, že se „z nás všech stávají věřící církve čísel“.

Neplatí ani podobně kýčovité zvolání, že se „data stala hlavní měnou digitalizované společnosti“. Hlavní měnou je… stále měna. Peníze. Prachy. Datová chudoba možná existuje, rozhodně ale není tak fatální jako ta materiální. Energetická krize nám také připomíná, jak naivní bylo kdysi populární spojení „data jsou nová ropa“. Očividně to jsou stále fosilní paliva, ne data, co určuje chod politiky.

Metrická společnost tak trpí dvěma problémy, s nimiž se potýkají podobně skeptické knihy či dokumenty. Zaprvé upírá lidem svobodnou vůli, zadruhé popisuje všechno jako úplně nové, a proto v podstatě neřešitelné. My ale na některé problémy máme nástroje, takže nemusíme pouze hledět do propasti. Datový dohled v Amazonu či Uberu není nic pěkného, můžeme ovšem odpovídajícím způsobem aktualizovat pracovní právo, které vzniklo jako reakce na někdejší špatné pracovní podmínky. Šmírování sociálních sítích přináší řadu rizik, též ho ale můžeme regulovat, jako jsme to kdysi udělali třeba s fungováním médií.   

Mau ale vyjmenovává spíš abstraktní příklady, aniž by dokázal vyprávět aspoň trochu poutavý příběh. Člověk si tak může odnést z poznámkového aparátu desítky tipů na německé akademické články, hlavní sdělení ale kulhá. Hodně jsem proto při čtení myslel na Nassima Taleba a jeho výsměch akademikům, kteří pořádně nevědí, co chtějí říct, pouze skládají koláž citací. Taleb by se asi uchechtl i nad Mauovou neochotou nasadit vlastní kůži. Smeče jako „kolonizace žitého světa“ či „metrická revoluce“ dává autor zbaběle do uvozovek.  

Sociolog přitom píše o podstatných tématech: vlivu ratingových agentur, akademických žebříčcích, ekonomizaci sociální práce, která má smysl pouze tehdy, když se to „vyplatí“. Všechno ale naťukává, a to na rovině úvah, kam se zhruba lidstvo sune. Podobných věštců nesvobody ale máme nepřeberně. Hodilo by se spíš, kdy někdo ve větším detailu s citem pro vyprávění popsal, kudy ano a kudy ne. Metrik se totiž nezbavíme, pořád to je ale médium, a to vždy může být i dobrým sluhou.

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který je součástí projektu Index prosperity