V pátek 4. března se konalo v Bio Oko promítání, které tady asi ještě nebylo. Promítání studentského dokumentu, který pojednával o internetovém fenoménu, Radovanu Kalužovi. Proč se má cenu zabývat studentským dokumentem? Proč bylo na premiéře vyprodáno, kdo objednal Radovanovi limuzínu a co to vypovídá o dnešní společnosti? Jako jeden ze spoluorganizátorů snad mohu nastínit svůj pohled na věc.
Abychom se mohli vůbec začít bavit o filmu, je nezbytné nastínit alespoň velmi stručně kontext - bez něj totiž další čtení postrádá smysl. Mgr. Radovan Kaluža je majitel webhostingové společnosti Banán.cz (mimo jiné nechvalně proslulé jak spamováním, tak nízkým zabezpečením, které vedlo k opakovanému nabourání databází), ale do širšího povědomí internetové veřejnosti vstoupil zejména svým velmi
kontroverzním blogem radovan.bloger.cz.
Jeho styl je neopakovatelný - směsice narcismu, vychloubání se, neumětelství, neuvěřitelných zločinů proti stylistice a pravopisu a také naprostá absence sebekritiky. Každý, kdo si dovolí s Radovanem nesouhlasit, je označen za „socku“, „uhrovitého mladíka“ a podobně. Blog se příliš nevěnuje pracovním projektům Radovana Kaluži, ale primárně jeho soukromému životu, včetně velmi osobních informací (stále se střídající přítelkyně, kalby na Stodolní, party u Radovana, jeho vztahy s kamarády a podobně).
Je důležité si uvědomit, že podobných webů možná existuje řada - ale nikdo se nestane hvězdou bez publika. Existence „druhé strany“, tedy pro běžného člověka anonymní hordy přezdívek zesměšňujících jakékoliv Radovanovi počínání, vytvářející méně či více vtipné fotomontáže, vtipy a memy, je pro fenomén zásadní. Což platí vesměs pro všechny podobné případy, které - ač každý jeden unikátní - mají společnou jednu věc: dlouhodobou ochotu „vést boj“ (= přilévat olej do ohně) a skutečně extrémní vystupování. V případě Radovana Kaluži jde o über-narcismus kombinovaný s dosti neuvěřitelným vztahem k jazyku. Další ze síně slávy (Exotopedie je myslím pro české prostředí reprezentativní) mají zcela jiné „featury“: třeba Henryk Lahola je blouznivým katolíkem, který pohrdá současným světem a také téměř každým, kdo nemá čtyři vysokoškolské tituly jako on (podívejte se třeba na jeho Revoluční náboženský zákoník).
Jistě se nabízí otázka - jsou větší exoti lidé, na Exotopedii probíraní, nebo lidé, kteří ji tvoří? Koho vlastně může fascinovat „dohadování se“ s exoty? Jenže tak jednoduché to taky není... Mám tu výhodu, že ačkoliv se do „interního“ týmu „fanklubů“ Kaluži, Hulána a dalších nemohu počítat, některé z insiderů znám docela dobře a dlouho. Jsou to jedinci taktéž výstřední, nicméně vesměs se rozhodně nejedná o sociopaty, ani o lidi profesně neúspěšné (a taky už to nejsou moc mladíci). Za „okouňáky“ (označení, které se vžilo, vychází z toho, že „fancluby“ fungují na diskusním serveru okoun.cz) mluvit nemohu, ale spolu se svými kamarády jsme organizovali after-party a také financovali pro Radovana limuzínu...
Jsme blázni? Nemyslím si. Jsme lidé, kteří oceňují absurdní humor a mohou si dovolit výstřední zábavu. Všichni jsme byli zvědaví - je to celé neuvěřitelně propracovaný joke? Je Radovan ostravským Boratem? Proto jsme chtěli být u toho - vidět to na vlastní oči, ať už to dopadne jakkoliv.
Na limuzínu tak přispěla pestrá paleta lidí, mezi nimiž nechybí jeden z prvních propagátorů sociálních sítí v pohostinství, bývalý community manager Electronic Arts, majitel firmy vytvářející aplikace na Facebooku, bulvární novinář, doktorand z VŠE a zakladatel start-upu, spoluzakladatel bandzone.cz nebo autor 3D tiskáren... Opravdu pestrá směs lidí - jejichž setkání samo o sobě stálo za to.
Ale už k věci: čeho jsme se dočkali? (Pozor: Obsahuje spoilery!)
Vyprodané Bio Oko nejdřív trochu nevěřícně sledovalo, jak filmaři vysvětlovali, že případné narušení promítání bude problémem jen pro ně (a že naproti kinu je služebna Policie ČR) a pak už to začalo. Ostrý start - představení Radovana tak, jak se vidí on, prokládané „slavnými“ hláškami z blogu. No a pak už nastoupil sám Radovan. Sled póz, konfrontovaný s tvrdou realitou. „Nemám žádné kamarády,“ glosuje Radovan situaci, kdy mu nikdo nebere telefon. Nakonec se jich ale pár ukáže, zřetelně nesvých, že mají něco vykládat na kameru.
Radovan naopak nemá zábrany žádné a podělí se o všechno - i věci, které možná nechcete slyšet. Třeba zpěv karaoke, kterým děsí ostatní návštěvníky klubu na Stodolní. Dostane se mu také zdrcující kritiky od slečny při interview - ale jeho z míry nevyvede: břitkou kritiku 50 % populace bere jako důkaz popularity a stačí mu těch 50 %, kteří ho podle něj „milují a obdivují“. Urputnou snahu o úspěch u dívek (které většinou spíš po chvilce utíkají pryč) střídají střihy na holé zdi novostavby, na smutného a osamělého člověka, jehož potěšením je nafukovací vířivka a objednané hostesky, do kterých se zamiluje jako na povel.
Podle reakcí třeba na Twitteru nebo na ČSFD přišla druhá polovina hodně divákům slabší. Nechci to vkládat autorům do hlav jako úmysl, ale myslím si, že to jen odpovídá tématu: nejprve se dostavuje šok a hysterický smích a posléze už se začnete spolu s hlavním hrdinou filmu točit v kruhu a opakované dřenění jednoho vtipu pak dává filmu v jeho poslední části finálně absurdní vyznění. To už může trumfnout jen poslední bod: diskuse s Radovanem samotným. Kopání do slabších se „spíše nekoná“ - a asi nejtrefnější dotaz: „Viděl jsi ten film a pochopil jsi ho?“ je zodpovězen: „No tak to je tak nějak o mě, o tom období, co teď mám...“
Je to ale i dokument o nás, o pokušení internetové slávy za každou cenu, snad i o prazvláštním prolínání virtuálního světa a fyzické reality, kde vás znalost bizarního internetového memu může svést dohromady na diskotékové afterparty, kde jsou společně lidé, kteří by dost možná za jiných okolností nikdy nepotkali. Radovan přetavil svou virtuální slávu do reálného světa a obklopen lidmi, kteří se s ním fotí jako s atrakcí, se sluní v tom, co asi považuje za důkaz své oblíbenosti a úspěchu (i když jde spíš o proslulost a la kabinet kuriozit). Platí panáky a party se rozjíždí.
Co stojí za vyzdvihnutí, je i odvedená práce na straně štábu. Povedlo se jim na formátu ročníkové práce vytvořit něco mimořádného. Dokument sice po řemeslné stránce není dokonalý (občas je vidět štáb víc, než by měl, střih i zvuk ke konci filmu taky chvílemi pokulhává), ale to mu nijak výrazně neškodí. Klobouk dolů před zvládnutím hodinové stopáže, měl jsem z toho před filmem asi největší obavy, ale vůbec se nenaplnily. Na čistou jedničku bych to nehodnotil, ale chvalitebně určitě ano.
Podle všeho nyní čeká republiku tour - a Radovan přislíbil svou účast na promítáních. Vzhledem k tomu, že celý večer se nechal bezelstně obskakovat „fanoušky“, nelze počítat, že by „prohlédnul“. Takže si i vy budete moci užít svou chvíli slávy s internetovým memem „live“. Jestli je to vítězství, které za to stojí - to už nechám na vás.