Připomeňte si letošní přehlídku agenturních novinek Digiveletrh ve fotografiích a prezentacích.

Ještě jednou o svobodě slova a návrhu Unie vydavatelů

V čem návrh zavést kvůli penězům od Googlu akreditaci „důvěryhodných vydavatelů“ ohrožuje základní demokratický princip svobody slova, shrnuje Michal Klíma.

Michal Klíma. Foto: Vojta Herout

Michal Klíma. Foto: Vojta Herout

Prý používám nepodložené spekulace a argumentační fauly, píše Václav Mach na Médiáři v odpovědi na můj komentář, v němž jsem kritizoval Unii vydavatelů za to, že navrhuje vznik orgánu (kolektivního správce licenčních poplatků), který by posuzoval, kdo je a kdo není „důvěryhodný vydavatel“.

Václav Mach v této své odpovědi a také ve facebookové diskusi odmítá, že by snad při „akreditaci“, jak nazývá systém posuzování vydavatelů, mělo jít o to, zda je dotyčný subjekt „důvěryhodným“ vydavatelem.

Před necelým rokem však citoval Deník N Václava Macha: „Předpokládám, že nárok na příspěvek z fondu financovaní vydavatelů budou mít pouze důvěryhodní vydavatelé, kteří projdou akreditačním procesem. Budou muset pravidelně reportovat kolektivnímu správci jednotlivé klíčové parametry (zejména audit a měření celkového nákladu, čtenosti, velikost a složení profesionálního redakčního týmu, vykazovat poměr původních a převzatých publikovaných článků, měření jejich rozsahu a kvality, případně i důvěryhodnost redaktorů atd.)“

Moje „nepodložené spekulace“ vycházejí z tohoto popisu fungování akreditačního orgánu. O tom, že má jít o posuzování, kdo je „důvěryhodným vydavatelem“, psal sám pan Mach. Jestliže dnes se od svého rok starého vyjádření fakticky distancuje, mohlo by to být pozitivním signálem. Jenže on současně píše, že v rámci „akreditace“ budou vydavatelé posuzováni podle míry „tvůrčího přínosu k vytváření mediálního obsahu z kvantitativního a do jisté míry i z kvalitativního hlediska“. Bez takového posuzování by prý musely být prostředky získané z licenčních poplatků rozdělovány rovnostářsky.

Tištěná média a jejich nástupci internetová média mají zatím to štěstí, že nad nimi neexistuje žádný kontrolní orgán typu mediálních rad České televize a Českého rozhlasu, skrze které mohou politici na média vytvářet tlak. Zahrávat si s tím, že ze zákona vznikne orgán, který bude bude posuzovat média, a to dokonce i z kvalitativního hlediska, posuzovat množství novinářů, jejich důvěryhodnost a podobně, je absurdní a nebezpečné. Pravděpodobnost, že takový orgán bude zneužit k tlaku na média, hraničí s jistotou. A jestliže takový orgán ještě k tomu bude rozdělovat peníze, je také jasné, jak tento tlak bude vyvíjen.

Kdyby v zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí vlády navrhly to, co navrhuje Unie vydavatelů, vzbudilo by to jednotný odpor médií, možná i varovné stávky. U nás v rozporu se zdravým rozumem a pudem sebezáchovy návrh předkládá sama profesní asociace.

Pokusím se ještě jednou shrnout, v čem návrh Unie vydavatelů ohrožuje základní demokratický princip svobody slova. (Vzhledem k tomu, že neznáme definitivní verzi návrhu Unie vydavatelů a pravděpodobně dosud ani neexistuje, vycházím z tezí zveřejněných Václavem Machem).

  1. Žádný úřední, tedy ze zákona ustavený orgán nesmí být oprávněn k posuzování nezávislých médií z hlediska jejich kvality ani nesmí provádět měření rozsahu a kvality nezávislých médií.
  2. Žádný úřední, tedy ze zákona ustavený orgán nesmí posuzovat množství novinářů v nezávislých médiích, natožpak jejich důvěryhodnost.
  3. Žádný úřední, tedy ze zákona ustavený orgán nesmí být oprávněn posuzovat články v nezávislých médiích z hlediska jejich kvality.
  4. Žádný úřední, tedy ze zákona ustavený orgán nesmí mít právo určovat, která média jsou důvěryhodná.
  5. Žádné nezávislé médium nesmí mít povinnost vykazovat jakémukoliv úřednímu orgánu velikost a složení svého profesionálního redakčního týmu.

Nejméně v těchto pěti bodech je tedy návrh představený panem Machem v rozporu s principy svobody slova. Pevně věřím, že k jeho realizaci nedojde a že jeho nebezpečí si včas uvědomí sami členové Unie vydavatelů i další média.

A pokud jde o vztah k digitálním společnostem jako je Facebook a Google, od nichž chtějí vydavatelé oprávněně platby za šíření svého obsahu, musí být zvolen takový postup, který eliminuje subjektivní posuzování („akreditování“, jak říká pan Mach) jednotlivých vydavatelů.

Tímto článkem jsem se, věřím, srozumitelně k problematice vyjádřil a považuji tím ze své strany diskusi za vyčerpanou.

Autor je předsedou Českého národního výboru Mezinárodního tiskového institutu a členem správní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky