„Unie vydavatelů navrhuje cestu do pekla“

Michal Klíma. Foto: Vojta Herout

Před téměř třiceti lety jsem s kolegy Jiřím Matoušem a Petrem Schönfeldem začal připravovat vznik Unie vydavatelů. Jedním z hlavních motivů a cílů bylo, aby nezávislá média měla organizaci, jež bude partnerem státu ve věcech, které se týkají existenčních zájmů médií. Demokracie se teprve začala obnovovat, mnohé jsme nevěděli, ale od počátku jsme důsledně prosazovali co nejrychlejší vytvoření podmínek pro nezávislost médií na vládě a strukturách státu. Tehdy to znamenalo především odstátnění tiskáren, distribuce a tiskové agentury. V legislativní oblasti to bylo odstranění jakéhokoliv schvalovacího procesu pro vznik a fungování médií. Vůbec nepřicházelo v úvahu, že by stát měl mít jakoukoliv možnost nedovolit existenci média nebo určovat, co je sdělovací prostředek a kdo je novinář. Vycházeli jsme přitom i z kritérií jimiž Mezinárodní federace vydavatelů novin (FIEJ), jíž se naše Unie vydavatelů stala jako první vydavatelská organizace z postkomunistické země členem, určovala svobodu slova v jednotlivých zemích. To, jestli v dané zemi je vznik média vázán na souhlas státu a jestli výkon novinářské profese schvaluje stát, byla jedněmi z kritérií. Tyto svobody byly později zakotveny v tiskovém zákoně, jehož předlohu jsme v Unii vydavatelů pro poslance připravili.

Historická paměť slábne a principy, na nichž organizace vznikla, se vytrácejí. Tak lze chápat současnou aktivitu Unie vydavatelů, kterou v rozhovoru s Médiářem popsal její výkonný ředitel Václav Mach, ke vzniku kolektivního správce licenčních poplatků, který by současně posuzoval (jak říká Mach „akreditoval“), kdo je a kdo není „důvěryhodný vydavatel“. Takový návrh je flagrantním popřením principu svobody slova a nezávislosti médií. Žádná instituce v demokratické zemi nesmí určovat, kdo je důvěryhodný vydavatel, dokonce ani schvalovat, kdo je a kdo není vydavatelem. Natož aby to dělal orgán, který má vzniknout z vůle státu. Unie vydavatelů si tu nebezpečně zahrává se základním demokratickým principem - svobodou slova.

„Peníze od Googlu ať vybírá kolektivní správce.“ Čtěte celý rozhovor Médiáře s Václavem Machem, výkonným ředitelem Unie vydavatelů

Jistě - může být řečeno, že se v tomto případě jedná jen o rozhodování, kdo má a kdo nemá nárok na příspěvek z potenciálních plateb od Googlu, Facebooku, Twitteru a dalších digitálních firem, které dnes šíří vydavatelské obsahy bez toho, aby tvůrcům obsahu platily. Ano - návrh těm, kdo neprojdou akreditací, nezakazuje existenci. Jen jim odpírá finanční příjem za jejich obsah, který těm „důvěryhodným“ přiznává. A autoři tohoto nápadu také jistě odmítnou mé obavy, že by se rozhodovalo nespravedlivě a že by nějaký vydavatel byl záměrně např. z důvodu kritiky současné vlády, vyloučen. Nepodsouvám nikomu zlé úmysly, ale každý systém, který dává komukoliv zákonné právo posuzovat kvalitu a důvěryhodnost média je principiálně vadný a to, že bude dříve či později zneužit, je vysoce pravděpodobné. Stačí připomenout návštěvu novinářských organizací vloni v listopadu v Maďarsku. Když v diskusi s mluvčím vlády padl dotaz, proč je novinářům nezávislých médií odpírán vstup na vládní tiskové konference, odpověděl mluvčí vlády, že nejde o média, ale o aktivistické weby. „A s protivládními aktivisty naše vláda nemá zájem diskutovat“.

Za špatným nápadem na vznik kolektivního správce a akreditátora stojí snaha o rozlišení, co je a co není médium, a snaha o posílení pozice vydavatelů, aby proti velkým nadnárodním organizacím nestáli jednotlivě. S tím se vyrovnávají vydavatelé i v dalších zemích a také hledají cestu. Správným řešením je ta, kterou zvolili vydavatelé ve Spojených státech. Tam je v kongresu návrh krátkého zákona senátora Kennedyho a senátorky Klobucharové, který povolí kolektivní vyjednávání vydavatelů (které by jinak bylo nezákonným kartelem) s dominantními onlinovými platformami o podmínkách, za nichž ty smějí šířit jejich obsah. V úvodu zákona je pro tyto účely také definováno, co je to internetové médium (tvůrce zpravodajského obsahu). Definice je krátká, jednoduchá a nevyžaduje (protože v Americe by to bylo v rozporu s prvním ústavním dodatkem), aby stát vytvořil orgán, který bude média akreditovat:

Tvůrcem zpravodajského obsahu je

1. každá tisková nebo internetová mediální společnost, která
   1. má vyčleněnou profesionální redakci, která vytváří a šíří originální zpravodajství a příbuzný obsah věnující se místním, domácím a zahraničním záležitostem veřejného zájmu na nejméně týdenní bázi; a
   2. její obchod je založen na prodeji předplatného, inzerci nebo sponzoringu; a
2. obsah originálního zpravodajství a příbuzného obsahu vytvořeného redakcí netvoří méně než 25 % originálního zpravodajství a příbuzného obsahu.

„That’s all folks,“ chtělo by se říci. Ano tak jednoduchá je definice média. Snad ještě dodám, že angličtina vnímá pojem „news“ mnohem šířeji než použitý český ekvivalent „zpravodajství“. V širším slova smyslu je pojmem „news“ myšlen redakční obsah. A pokud by někdo namítal, že přece někdo musí rozhodovat o tom, jestli jsou tato kritéria naplňována, pak odpověď zní, že v případě sporu rozhoduje nezávislý soud jako vždy v jakémkoliv sporu o výklad zákona. Žádný samozvaný orgán byť snad vymýšlený s dobrým úmyslem. Ostatně víme, čím je dlážděna cesta do pekla...

Autor je předsedou Českého národního výboru Mezinárodního tiskového institutu a členem správní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky